Jak náročný pro vás byl po nucené přestávce uplynulý ročník?
Obě poslední sezony, vlastně jen sezona a půl, protože od Vánoc už to po přestupu do Calgary bylo dobré, daly trošku zabrat. Nejdřív přišlo zranění hlavy, které mě vlastně zastavilo na celý rok. A když jsem se dal dokupy a připravil na další ročník, tak jsem se zase nedomluvil s Atlantou a půl roku se s ní hádal.
Kde vznikl problém? Svou vinu na tom asi nesla i média, která překroutila některá vaše slova...
Určitě. Najednou všechno vypadalo tak, že jsem řekl, že za Atlantu už nechci nikdy hrát, a všechno je moje vina. Nechci se k tomu zpátky vracet, ale Atlanta mi tenkrát slíbila, že mi pomůže s osobními problémy a po pár prohraných utkáních najednou otočila a bylo jí jedno, co bude se mnou a mojí rodinou. A když tohle váš klub udělá, nemáte už chuť za něj hrát. Proto jsem požádal o výměnu. Vedení Atlanty to těžce neslo a suspendovalo mě. Nakonec se to vyřešilo tak, že mě po měsíci a půl vyměnili do Calgary.
Výměnu jste tedy přijal jako určité vysvobození?
Přesně tak, protože sezona předtím byl pro mě jeden velký stres. Nevěděl jsem,
|
Kdo je Petr Buzek? |
|
Pětadvacetiletý odchovanec jihlavského hokeje, který dres Dukly oblékl ve 46 extraligových zápasech. Při draftu NHL v červnu roku 1995 si jej jako 63. v pořadí vybral tým Dallas Stars, přestože byl po autonehodě upoután na invalidní vozík. Po vyléčení začal hrát v nižší soutěži IHL za mužstvo Michigan K-Wings a v sezoně 1997-98 odehrál dva zápasy i v NHL. |
Proč si vzpomnělo právě Calgary?
To je jasné. Generálním manažerem je Craig Button, který byl skautem Dallasu a jedním z pánů, kteří si mě vybrali v pětadevadesátém. Dobře mě zná, já znám jeho, a proto si mě vytáhl. V Calgary mi dali příležitost, splnili všechno, co slíbili, a od prvního dne se ke mně začali chovat jako ke člověku a hráči, kterého si váží. Nebyl jsem pro ně jen nějaký kus masa. Pak se hned hraje líp...
Sezona ale neskončila pro váš nový tým příliš slavně...
Začátek byl dobrý, jenže potom jsem přišel já a šlo to dolů. (smích) Ne, vážně, šlo to dolů už měsíc předtím. Kluci začali super, z prvních dvaceti utkání vyhráli asi sedmnáct a vypadalo to, že se konečně po šesti letech dostanou do play off. Ale potom přišlo hodně zranění a postup nakonec utekl asi o šest bodů. Je to škoda, protože jsme na play off měli, ale Západní konference je strašně vyrovnaná a na osmé místo se cpalo pět solidních mužstev.
Ve druhé polovině letošního ročníku jste odehrál asi čtyřicet zápasů. Problémy po těžkém otřesu mozku už jsou tedy definitivně pryč?
Od Vánoc už bylo všechno v pohodě, ale v předposledním utkání v Edmontonu jsem utrpěl další, i když slabší otřes mozku. Musím ale zaťukat, že jsem se z toho jakžtakž vylízal a není to jako předtím. Té smůly už jsem měl dost, jenže takový je hokej. Nikdo neví, co se může stát.
Jak jste si poslední zranění přivodil?
Byl to zákeřný faul, i když to rozhodčí neodpískal. Ten protihráč vyskočil, trefil mě loktem do hlavy a já vlítl do plexiskla.
Co vás v tu chvíli napadlo jako první?
Říkal jsem si: proboha, už je to tady zase! Den předtím jsem navíc o rok prodloužil smlouvu s Calgary, takže to byl velký šok i pro vedení. Několik hráčů z NHL muselo kvůli problémům po opakovaných otřesech mozku ukončit kariéru.
Pomyslel jste na to, že vás může potkat něco podobného?
Tohle je velký strašák pro všechny hráče, protože podobných úrazů se stává strašně moc. A hlavně v NHL, protože je to rychlejší, tvrdší, hřiště je malé a otřes mozku bývá prakticky na denním pořádku. Letos jsme v Calgary končili sezonu s podobným zraněním hlavy tři nebo čtyři. Je to velký problém NHL a mělo by se s tím začít něco dělat.
Co byste navrhoval?
Měly by se přísně trestat zákeřné fauly zezadu. Smáznout někoho zezadu, aby letěl hlavou na mantinel, to už není tvrdost, ale zákeřný faul. Kdyby se to trestalo víc, hráči by si to rozmysleli. Další věc je rozšířit kluziště, aby bylo kam uhnout, protože někdy je to fakt o zdraví.
Jak se vůbec projevují poúrazové problémy?
Když se vám zvedne tep, okamžitě začne třeštit hlava. A nikdo, kdo to neměl, si nedokáže představit, co to je žít pět nebo šest měsíců s takovými bolestmi hlavy. Nemůžete koukat do světla, máte divné reakce a nedá se s tím ani pořádně řídit auto. Navíc je to problém, o kterém vám nikdo neřekne, co ho způsobuje a jak se dá léčit. Říkají tomu syndrom po otřesu mozku a jediné, co na to platí, je klid. Zlehka zatěžovat, zkoušet a čekat, až to odezní. Jenže někomu to odezní a někomu ne.
Vzpomenete si často i na svoje první vážné zranění při autohavárii?
Už to pomalu bude sedm roků... Vzpomenu si skoro každý den, protože nemůžu pořádně chodit, jak mě všechno bolí. Na druhou stranu mě to psychicky posílilo. Když mě pak otřes mozku na rok vyřadil ze hry, pral jsem se dál a dostal se zpátky.
Které následky nehody vás trápí?
Nejvíc mě bolí pravé koleno. Měl jsem ho dost rozbité a chybí mi tam nějaké části chrupavky. Ale můžu děkovat, že jsem vůbec tady - z takových havárií se málokdo vylíže, natož aby se dokonce vrátil i na led. Spousta lidí mi tenkrát říkala, že budu na vozíku, ať zapomenu na hokej, jenže když si člověk dá cíl, jde si za ním a nevzdá to, tak má strašnou sílu a dokáže i nemožné.
Mluvil jste o cílech... Dáváte si nějaké konkrétní do budoucna?
Mít radost z hokeje, zahrát si a nelámat nic přes koleno - jak to půjde, tak to půjde. Určitě si nedávám žádné dlouhodobé cíle. Zjistil jsem, že hokej není všechno - je to sice velká část mého života, která mě baví, ale přece jen mě ještě čeká padesát let života. Teď mám malého syna a to mi také hodně změnilo pohled na život. Kdybych už nemohl hrát kvůli zdraví, tak ještě zbývá spousta věcí, kterým se můžu věnovat.
 Petr Buzek (vpravo) odpovídá za asistence petrohradského zpravodaje iDNES Zdeňka Jandy na otázky čtenářů při on-line rozhovoru |
