Na nabírání svalů totiž nikdy nebyl, což mu vydrželo celou kariéru. A třebaže nepiloval ani střelbu a puky neposílal na bránu závratnou rychlostí, byla to kariéra vskutku krásná.
Z volejepodcast iDNES.cz |
Než se dostaneme do finále bájného Stanley Cupu, nejslavnější hokejové soutěže planety, o olympiádě nebo třech medailích z mistrovství světa ani nemluvě, vraťme se do Vrahovic, místní části Prostějova. Na asfaltové cestě jej táta nutil na kolečkových bruslích jezdit do kopce, dělat oblouky i sprinty.
„Prdel dolů, kolena od sebe!“ halekal na Lukáška.
Ještě nemohl tušit, že od otce Jana, juniorského hráče basketbalu, který před měsícem opustil tento svět, dostává svou největší hokejovou devízu: základy ladného bruslařského skluzu, díky němuž ušetří mezi mantinely tolik sil. Takového skluzu, který se tehdy v 90. letech ještě zdaleka neučil na každém zimáku v Česku.
Když viděl, jak si kluk v pokojíčku hraje s autíčky, řekl mu: „Jestli takové budeš jednou chtít řídit, tak musíš hrát NHL.“
Lukáš sbíral kartičky hráčů NHL, vzhlížel ke staršímu bráchovi Janovi, rovněž hokejistovi, ale ještě víc obdivoval bruslení ofenzivního obránce New York Rangers Briana Leetche, jemuž se chtěl přiblížit.
Byl tak nadějný, že mu agent Jiří Crha doporučil, aby se vydal americkou cestou co nejdříve: „Budeš víc na očích skautů než tady, kde se můžeš ukázat jen v pár zápasech za nároďák.“
První dospělý mač? V Torontu
Houževnatý Lukáš si to opakoval i při úklidu záchodků za oceánem. Nebo když se nastěhoval k cizí rodině a domů mohl volat jen jednou za čtrnáct dní. Plakal do polštáře, ale nikdy jej nenapadlo to vzdát.
A záhy dospěl. „Měl jsem před sebou cestu, kterou jsem chtěl jít. Přes to nejel vlak,“ říká před čtyřicítkou v podcastu Z voleje. „Zvládl jsem to líp jak táta. Toho to sundalo. Kouřil krabičku denně, ale musel skončit, protože se po mém odletu začal dusit.“
Měl před očima, jak mu táta dával za uši, když v zápase za Prostějov povolil. Jak se jednou natáhl přes střídačku a lomcoval s ním za košík na helmě nebo ho za trest potupně stáhl z utkání, a ztrapnil tak před celým týmem. „To už jsem nechtěl zažít.“
 |
Pár nedělních obědů bylo ve Vrahovicích tichých. Otec dělal uraženého, ale jen chvíli. „A já hokej miloval. Bez táty bych to tak daleko nedotáhl,“ posílá díky tam nahoru. „Ať jsem dal třeba pět gólů, nikdy to nestačilo. Vždycky tam bylo nějaké ‚ale‘. Věděl, proč to dělá, abych se neuspokojil. A já chtěl být v jeho očích nejlepší.“
V kanadské juniorce v Peterborough mezi nejlepší beky patřil. Na přesilovce sbíral kupu bodů. Dost mu v tom přispěl jistý Eric Staal, budoucí člen Triple Gold Clubu, kam patří hokejisté, kteří vyhráli všechny tři nejprestižnější trofeje – Stanley Cup, olympiádu a mistrovství světa. „Eric byl brutální. Pomohl mi v umístění na draftu,“ kývne.
Crha měl pravdu. Skauti to vidí a začalo se šeptat, že český mládenec by mohl být na draftu na Floridě v první desítce. Jenže před ním už přišli na řadu v prvním kole krajané; třináctý Aleš Hemský a třiadvacátý Jiří Novotný. Teprve pak si domácí Florida vybrala jako čtyřiadvacítku Krajíčka. Mimochodem, jako osmdesátý se dočkal Tomáš Plekanec.
Velká sláva, leč bez účasti Krajíčkových rodičů, kterým nestihli vyřídit víza. „To mě moc mrzelo.“
Krajíček už se k hokeji nevrátí: Nemoc ustupuje, ale pořád mám drobné problémy |
Cesta do NHL se však otevřela. A do roka naplnila. V kempu si zahrál i proti Leetchovi, jenž končil kariéru v Bostonu, a zíral na něj. První Krajíčkův ostrý špíl v mužské kategorii: 6.dubna 2002 v Torontu.
Kdo si to může říct? Jenže zaspal a do kabiny Panthers před odletem dorazil jako poslední. „Slyšel jsem ovace od všech hráčů, super uvedení,“ orosí se, když si vybaví, jak jeho příchod ocenili Pavel Bure s bratrem Valerim, Viktor Kozlov, Olli Jokinen nebo Sandis Ozolinš. „Seděl jsem v rohu a jen koukal.“
Brankář Roberto Luongo v kabině pouštěl milované Coldplay, což byla pro Krajíčka další z mnoha novinek velkého světa. Téměř jako ve filmových Samotářích se jej zeptal: „Co je to za skupinu? Super hudba!“
Oporou mu byl slovenský bek Robert Švehla, který si jej vzal pod křídla. Seděli spolu při tripech v letadle. Krajíček hltal, jak si čte ráno u snídaně noviny, takže začal číst taky a zasypal ho při tom všemožnými otázkami na cirkus NHL.
Bohém Bure po ledě běhal
Největší pozornost však poutal ruský bourák Pavel Bure. Lepší průměr gólů na zápas mají v NHL jen Mike Bossy, Cy Denneny a Mario Lemieux. „Dobrej kluk, žádný machýrek, i když jsme ho moc v kabině neviděli. Bohém,“ líčí. „Většinou byl poslední v šatně, i když jsme měli trenéra Mikea Keenana, který byl na tyhle věci tvrdej. Mohl si stejně dělat, co chtěl. Přišel deset minut před tréninkem, a než jsem slezl z ledu, už byl pryč.“
Hlavně Bureho rychlost uchvátila. „Nepochopitelný. Přišlo mi, že běhá po ledě, že se neodráží. Na tréninku seděl na mantinelu, pak seskočil, udělal nejlepšího obránce, potom ještě vykoupal Luonga a šel si zase sednout na střídačku,“ vypráví Krajíček uznale, třebaže ostatní za bohatýra museli v zápase dřít. „Jako bychom hráli v oslabení. Na sklonku kariéry už nechtěl moc bránit, čekal ve středním pásmu, ale stačilo mu to tam hodit a ujel všem.“
Před Vánocemi 2003 si Krajíček sám užil slávu. První gól a hned Curtisu Josephovi, brankáři Detroitu, tehdy na přelomu milénia nejlepšímu týmu planety. „Krásný zážitek. Mám puk, ale nesnášel jsem hrát proti Detroitu. Udělá mě Dacjuk nebo Fedorov a budu na TSN ve všech šotech.“
Z Floridy byl jako součást trejdu s Luongem vyměněn do Vancouveru, který si okamžitě zamiloval. „Takový malý Manhattan, ale bez provozu a chaosu. Sjížděli jsme řeku, chytali lososy.“
Dvojčata Sedinova nerozeznal
Na Canucks bylo plno. Táhla je švédská klika v čele s dvojčaty Sedinovými – Danielem a Henrikem. „Nebyl jsem schopný je rozeznat. Trvalo mi to rok. Furt jsem si je prohlížel, až mi to bylo blbý. Chodil jsem s nimi před zápasy na suši, moc hodní kluci. Dělali vše spolu, jak vajíčka. Jedli stejný jídlo, pili stejný pití, měli stejnou výstroj, omotávky, chodili spolu i do sprchy,“ usmívá se. „I když nebyli tak rychlí, věděli, jak si bloknout hráče, strašně inteligentní a dokazovali to dlouho. Neuvěřitelní hráči a bezvadní lidi.“
Bezvadný byl i další Švéd Mattias Öhlund, u jehož rodiny strávil Vánoce. Paní Öhlundová uvařila masové koule z Ikey. „Byla zlatá,“ povídá. „Krásná rodinka. Měli obrovský dům na kopci, nádherný výhled.“
Únikovky v NHL? I tvrdé drogy, říká Krajíček. K Bučkovi je shovívavý |
Krajíček pobýval také u nebožtíka Pavola Demitry a z Vancouveru nikam nechtěl, jenže po výměně generálního manažera musel. Do Tampy. Poznal hokejové kumštýře Stamkose s dělovou ránou, myslitele Lecavaliera, diblíka St. Louise. „Fajn lidi. Nejlíp se ke mně všude chovaly největší hvězdy.“
Leč moc příležitostí u Lightning nedostal a po ostré výměně názorů s manažerem putoval otrávený na farmu. Odchod do Philadelphia Flyers si doslova vytrucoval. Agent mu poradil, aby porušil smlouvu, jinak se z ní nevyváže. A tak v AHL nepřišel na utkání. Za dva dny už seděl v letadle s hráči Philadelphie. Souhlasil s mnohem nižší gáží, jen aby mohl hrát NHL.
Vyplatilo se. S Flyers doletěl v roce 2010 senzačně až do finále, ač postup do play off uhráli o jediný bod v přímé bitvě v posledním kole s Rangers, které udolali na nájezdy.
Pohádka pokračovala postupem 4:1 přes New Jersey.
Mocný obrat z 0:3 i prázdnota
S Bostonem to byl doslova hollywoodský příběh. Prohrávali už 0:3 na zápasy a v tom sedmém, rozhodujícím 0:3 i na góly, ale mocně utkání otočili a postoupili. Krajíček uzná, že klíčové bylo zranění centra Bruins Davida Krejčího, jemuž Mike Richards zlomil ruku.
„To bylo pro nás štěstí, i když to vyzní špatně,“ uznává. „Sedmé zápasy, to je paragánská padina.“
Montreal následně vyšoupli 4:1 a ve finále Stanley Cupu šli na Chicago. Flyers spoléhali na ikonického beka Chrise Prongera, jehož se bála půlka ligy. A na útočníky Richardse s Carterem. „Pronger byl lídr. Kdybych si skládal tým, byl by to první hráč, kterého bych si vzal. Všichni z něj měli strach. Byl schopný bodovat, mohl odehrát 30 minut za zápas. Měl neuvěřitelné sebevědomí,“ vybavuje si. „Ikona, jeden z nejlepších obránců všech dob.“
Blackhawks zase táhly hvězdy Kane s Toewsem a rychlíkem Hossou. V prodloužení šestého zápasu, v 65. minutě se po levém křídle přes Timonena uvolnil Patrick Kane a střelou z ostrého úhlu překvapil brankáře Leightona. Puk zapadl ke vzdálenější tyči, v prvních vteřinách o jeho pozici věděl pouze autor rozhodující rány Stanley Cupu. Ve tvářích Prongera a spol. se zhmotnila hrůza, pak smutek.
„Prázdnota,“ doplní Krajíček. „Možná kdybychom měli lepšího brankáře... Štve mě to doteď.“
V nadcházející sezoně v sedmadvaceti NHL nadobro opustil. „Kdybychom vyhráli Stanley Cup, třeba bych zůstal. Měl jsem nabídky, ale byl jsem zhrzený kvůli zacházení v Tampě. Zůstalo to ve mně dost dlouho, na NHL jsem se pět let ani nepodíval.“
Teď v rodném Prostějově cepuje na ledě svého syna Nikolase: „Prdel dolů, kolena od sebe!“
