„Pak mi ji nakonec donesl spolužák s tím, že on raději půjde na tenis,“ usmívá se bývalý hokejový obránce a reprezentant Zdeněk Kutlák při vzpomínání na své začátky na zimních stadionech. Poté, co mu vyšel nábor do budějovického Motoru, přešel ve třetí třídě ze ZŠ Emy Destinové do hokejové třídy ve škole v Grünwaldově ulici.
Dlouho kombinoval hokej s fotbalem, jako většina chlapců v jeho letech a v tehdejší době. Chodil vedle domu na hřiště klubu Čtyři Dvory. Hokej však u něj jasně vyhrál.
Kutlákovy zlaté vzpomínky na juniory: Byl to pro nás malý zázrak |
„Ale i fotbal byl fajn. Dneska se o tom pořád mluví, ale my jsme s klukama byli pořád venku a sportováním trávili hodně času. Buď to byl fotbal ve Čtyráku, hokejbal na Pedagogu, nebo tenis na betonovém hřišti u vysokoškolských kolejí,“ vyjmenovává.
Zlom přišel v roce 2000
Potom už se jeho hokejová kariéra začala rozjíždět. Ještě v dorostu ho trenéři „předělali“ z útočníka na obránce. V sezoně 1998/1999 následoval první start za muže v A týmu Českých Budějovic.
A pak nastal pro Zdeňka Kutláka zásadní zlom v kariéře. Rok 2000. Kouč Jaroslav Holík ho vybral do národního týmu pro světový šampionát juniorů ve Švédsku. A bylo z toho nakonec senzační zlato.
„Pro nás všechny to byl takový malý zázrak,“ směje se Kutlák. „Před turnajem jsme prohráli přátelák tuším se Švýcary, což byla dobrá facka, která se nám nakonec hodila, protože pak jsme 25. prosince porazili Slováky 5:2. Tím jsme asi nasedli na dobrou vlnu a ve skupině remizovali 2:2 s Amerikou. Nakonec jsme i s favorizovanou Kanadou a dalšími odehráli velice slušné zápasy. Pamatuju si, že finále s Ruskem asi moc divácky koukatelné nebylo, ale ten jeden gól v nájezdech nám na titul stačil,“ vzpomínal.
Vzpomínky na Boston
O titulu juniorských mistrů světa i dnes bývalý obránce mluví jako o největším a nejzásadnějším momentu kariéry. Zvednout pohár nad hlavu je nepopsatelný pocit, v tom se hokejisté shodují. Rok 2000 byl pro něj důležitý i dál, protože výkony na šampionátu ho vyšvihly až do slavné NHL do týmu Boston Bruins. První zápas odehrál 5. listopadu proti Torontu Maple Leafs.
„Ani snad nemůžu říci, že to byl můj sen. Protože my jsme jako kluci tehdy o NHL neměli až takové ponětí, jako mají mladí dnes. Náš cíl byla spíš extraliga nebo nároďák. Ale dostat se tam a zahrát si v NHL pár zápasů je samozřejmě skvělé,“ míní ten, který v kanadsko-americké hokejové soutěži naskočil do šestnácti utkání, ve kterých dal jeden gól.
„Vzpomínám, jak jsem do Ameriky přišel a neuměl ani slovo anglicky. Najednou máš nad sebou konkurenci dalších dvaceti kluků. Odejdeš z mamahotelu, hodí tě do vody a plav. Takovou zkušenost bych přál právě těm klukům, které teď trénuju. Hrozně by jim ta zkušenost pomohla,“ ujišťuje.
A přidává nejsilnější vzpomínky na Boston. Patří mezi ně první a poslední gól v NHL i to, jak na něj asi dvě minuty řval z dvaceti centimetrů trenér Mike Keenan. „Nebo jak mě spoluhráč Joe Thornton vyzvedával na pokoji a vozil mě na zimák,“ doplňuje.
Život pod Alpami se mu líbil
Za oceánem strávil Zdeněk Kutlák čtyři roky. Déle pak hrál v různých evropských klubech. Sedm sezon například působil ve švýcarské nejvyšší soutěži v týmu Ambri-Piotta.
A jak sám rázně a jasně říká – Švýcarsko je absolutně nejlepší destinace. Ať už úrovní života, se kterou se málokterá země může rovnat, nebo vřelým přístupem lidí.
„Ambri a Piotta jsou dvě vesnice o sotva tři sta lidech. Stadion měli otevřený ve skále, do kterého sice foukalo, ale měl své kouzlo. Na hokej se pak sjeli lidé z celého okolí, chodilo pět šest tisíc lidí. To bylo neuvěřitelné. Navíc klub před krachem si sami fanoušci zachránili tím, že na to mezi sebou vybrali peníze. Smlouvy jsem tedy v Ambri prodlužoval s úsměvem na tváři,“ culí se Kutlák i dnes, když se v myšlenkách vrací do Švýcarska. V zemi pod Alpami pak ještě v jiné sezoně stihl odehrát 17 zápasů za Davos.
Zdeněk KutlákČeskobudějovický rodák vystudoval střední školu automobilní. hokejovou dráhu zahájil v Motoru. V roce 2000 debutoval v NHL za Boston Bruins. O tři roky později v tom samém týmu dal svůj první gól v NHL, a to Tampě Bay Lightning. Po návratu do Evropy působil ve švýcarských týmech Ambri-Piotta a Davos, ve Slovanu Bratislava a v rakouském Salcburku. Ke konci kariéry hrál první ligu za mateřské České Budějovice. Nyní je jedním z trenérů juniorky Motoru. S ženou Simonou vychovávají dva syny a jednu dceru. Jeho koníčkem je rodina, a když má čas, tak i lyžování či jízda na motorce. |
Obránce, kterého si fanoušci Motoru pamatují jako kapitána s číslem 80 na zádech, pak hrál i v rakouském Salcburku. S kariérou skončil ve druhé lize v Příbrami. „Tam jsem šel, protože se mi líbilo, jak tam Míra Bláha (generální manažer týmu, pozn. red.) dělá hokej s obrovskou láskou. On byl hlavní důvod, že jsem tam ještě dojížděl. A sešla se i moc fajn parta,“ přidává.
Po konci své hráčské kariéry se dal rovnou na tu trenérskou. Sám však přiznává, že to spíš vyplynulo ze situace, než že by se na práci kouče systematicky připravoval. „Já všeobecně moc neplánuju, spíš čekám, co přinese nejbližší den, týden. Manželka mi říká, že se to moc tak dělat nedá, zvláště s třemi dětmi. A má pravdu,“ směje se Zdeněk Kutlák.
Na svém kontě má 75 reprezentačních startů jak za dospělé, tak i za juniory, teď už však na led chodí jen v práci. Snaží se, aby pomohl juniorskému týmu budějovického Motoru udržet se v extralize. I proto ani nemá náladu si jít jen tak zahrát hokej se „starými pány“.
Když už si najde volno ve svém programu, rád se projíždí na motorkách. „Dokonce jsem měl dva veterány, skútry Vespa. K nim mě přivedli kluci ve Švýcarsku. Ty jsem si i opravoval a dával do latě. Už jsem je ale prodal, teď mám ještě starého bavoráka a nedávno jsem si pořídil úplně nový cestovní motocykl. Když můžu, rád se jedu projet,“ přibližuje svou vášeň.
