Dály se věci, třeba tenkrát v Litvínově. Domácí mužstvo prohrálo v pátém, rozhodujícím zápase semifinále s Jihlavou 3:4. Lidé ale neopouštějí tribuny, nevěší hlavy. Všichni vstávají, tleskají. Aplaus patří všem, totiž hokeji. „Za svou kariéru - jako hráč i jako trenér nepamatuji takové drama!“ prohlašuje litvínovský trenér Hlinka.
No, Ivan občas trochu přeháněl. Ale stalo se to opravdu: play-off vyvleklo ligu z nudných vod! Za cenu spousty faulů i nebezpečných zranění. Se štěstím vyvázl František Musil po zhmoždění oka s krvácením do oční komory.
„Hráči jsou psychicky labilní, těžko odolávají tlakům, dávají se lehce vyvést z rovnováhy,“ zjistil trenér František Pospíšil, známý kliďas.
Impulzivním jednáním s desetiminutovými tresty proslul tehdy brankář Dominik Hašek, pardubický trenér Franěk si s ním nevěděl rady a moc ho neomlouval. Koukal jsem na to všechno mírně ohromen: mnohdy zdivočelá agresivita pohřbila soudnost a toleranci hráčů. Do ligy se už nevrátily.
Tehdy hrály Košice nejkombinačnější hokej s hladkou součinností ve všech pásmech, radost pohledět. Elegán Igor Liba válel ve dvou řadách, a jak přejel přes soupeře, byl nevyzpytatelný. Ale jihlavská Dukla s Břízou v brance ve finále statečně odolávala až do pátého zápasu a sedmnáctého trestného střílení.
Model se osvědčil. „Tak co, neříkal jsem to?“ pravil Karel Gut.
