„Váhal jsem hodně. Vlastně jsem byl už víceméně rozhodnutý, že končím,“ říká 38letý Kratěna.
Naštěstí tyhle plány změnil, loni v létě znovu dřel v přípravě, Plzeň se přestala bát o svého kapitána. A před pár dny dosáhl olomoucký odchovanec a s osmi tituly rekordman extraligy respektované mety tisíce odehraných utkání v nejvyšší domácí soutěži.
Co vás nakonec zlomilo, že jste konec kariéry ještě zavrhl?
To zranění bylo vážné, já zprvu neměl moc sílu zase podstupovat ten zdlouhavý návrat. Ale klub mi dal veliký prostor, abych si v hlavě všechno uspořádal. A já postupně zjistil, že když jsem se uzdravil, tak mě pořád baví trénovat a že chci makat dál. Nelituju toho.
Teď jste to dotáhl až k tisíci zápasům v extralize. Co pro vás tahle pokořená hranice znamená?
Je to pěkné číslo a jsem rád, že jsem se na něj dostal. Doufám, že ještě nějaké zápasy přidám. A že to budou především zápasy, ve kterých budu i důležitou součástí týmu a pomůžu mu. Ne že si jen odškrtnu další čárku.
Zdroje se různily. Podle některých jste tisící zápas odehrál v úterý proti Spartě, podle jiných už předtím proti Hradci Králové. Co říká váš archiv?
Nic. Já si žádný archiv nevedu. Nejdřív mi náš mluvčí říkal, že to bude proti Spartě, pak se to změnilo. Ale tohle je mi celkem jedno. U nás v rodině se žádné kroniky nevedly. Mám pár fotek z dětství, když jsem s hokejem začínal, ale žádné výstřižky, nalepené články.
Narodil jste se v Čeladné ve stejný rok a na stejném místě jako bývalý skvělý obránce Pavel Kubina. Znali jste se odmalička?
Kdepak, vůbec. Já se tam jen narodil, v Čeladné byla spádová porodnice, ale vyrůstal jsem ve Frenštátu pod Radhoštěm. A už od tří let jsem byl v Olomouci. S Pavlem Kubinou jsme se potkávali až později v žácích, kdy jsme hráli s Olomoucí proti Vítkovicím.
Když jsme u vzpomínání, vy sám si vzpomenete na svůj první extraligový zápas?
Na úplně první ne. Určitě to bylo v Olomouci v sezoně 1994/95, ale proti komu, to netuším. Zato na první gól si pamatuju.
Povídejte.
Ve stejné sezoně. Nahrával mi na něj Petr Fabián a překonal jsem Edu Turka z Budějovic. To si vybavím přesně.
Když jste v Olomouci začínal, bylo to zrovna po její mistrovské sezoně. Jak jste tehdy prožíval nečekanou zlatou jízdu?
Už tu mistrovskou sezonu jsem byl s áčkem na pár trénincích a to play-off jsem si pořádně užíval na tribuně. Ale jinak jsem součástí toho týmu nebyl. Ani nemůžu říci, že bych tehdy k někomu vzhlížel.
Co teď? Sledujete Olomouc zpovzdálí stále pečlivě?
Abych pravdu řekl, o Olomouci už jsem přehled ztratil. Přece jen už je to strašná doba, kdy jsem tam hrál.
A co tři tituly se Vsetínem, kam jste přestoupil v roce 1996 a brzy se i tam dal dohromady slavný dorostenecký olomoucký útok Kratěna - Broš - Tomajko?
Krásná doba, to už se nikdy nemůže opakovat. Byl jsem mladý, bezstarostný kluk, užíval si hokej. Ta hlavní zodpovědnost ležela ve Vsetíně na starších hráčích, navíc tam byla spousta osobností. Na to nejde zapomenout.
Když půjdeme v kariéře dál, následovalo dlouhých dvanáct let ve Spartě a s ní další čtyři tituly.
Bylo to tehdy velké rozhodnutí a ve Vsetíně udělalo trošku zlé krve. Přišly nějaké problémy, já se je rozhodl s Míšou Brošem řešit odchodem do Sparty a nelituju toho.
Počty zápasů naskakovaly, věk přibýval. Už v téhle době jste přemýšlel, jak dlouho člověk u hokeje může zůstat?
To ne. Beru to tak, že můžu dělat práci, která mě strašně baví a kterou mám moc rád. Za to jsem osudu vděčný. A chtěl bych, aby to ještě nějaký čas pokračovalo.
Hranici 1000 utkání v nejvyšší soutěži překonalo dosud jen dvanáct hokejistů. Co je základ, aby se to povedlo? Pevné zdraví?
No zrovna se zdravím jsem si užil dost, těch zranění bylo hodně. Je to především o chuti hrát. Musíte pořád cítit, že se vám chce trénovat, vyjet na led k dalšímu zápasu. Mě to pořád baví. A samozřejmě vás musí klub chtít. Plzeň má pořád zájem a za to jsem strašně rád.
V kabině máte spoluhráče, který tisícovku překonal už před třemi lety. Strašíte teď Petra Kadlece, že ho ještě doženete?
Tak to určitě ne, Péťu rozhodně nedoženu, ten se mě bát nemusí.
Dres na památku jste od plzeňského klubu dostal před utkáním se Spartou, navíc jste proti ní i skóroval při power-play a na svou klidnou povahu ten gól hodně slavil. To vás emoce tak přemohly?
Nebudu lhát, proti Spartě to není běžný zápas. Nejen pro mě, bylo to znát i na skvělé atmosféře, hala byla plná. Chtěli jsme vyhrát, já osobně moc. Navíc se ten zápas vyvíjel v nějakých vlnách, my přišli o dvoubrankové vedení. Za to vyrovnání jsem tak byl strašně rád. Škoda že jsme to pak ještě neotočili.
Do Plzně jste přišel ze Sparty v roce 2011. Po sezoně, kterou Sparta zpackala a na opory týmu se snesla velká kritika. Jak na to vzpomínáte?
Skončil jsem tam nějakým způsobem, ale v tom už se nechci pitvat. Martin Straka s Mariánem Jelínkem mně tehdy nabídli, abych s hokejem pokračoval v Plzni. Já byl za tu nabídku strašně vděčný. Užívám si to, je to tady hrozně fajn a zpětně jsem moc rád, že ta nabídka přišla.
Hned při druhé sezoně v Plzni jste se také radoval z titulu, pro vás už osmého v pořadí. Tušil jste, že ten historický úspěch visí ve vzduchu, že touha Martina Straky po něm je veliká?
Ta touha tryskala nejen z Martina, ale i ze všech kluků okolo. Z celého týmu. Hrálo se dobře, základní část jsme pokaždé zvládli super. První rok, co jsem byl tady, jsme vypadli v semifinále, byl z toho bronz. Ten další se to povedlo. Za titulem se šlo a bylo krásné ho získat.
Teď už je to jiná Plzeň. Hodně omlazená, se skromným rozpočtem. Přesto celou sezonu hrajete nahoře. Věříte, že i tenhle tým má šanci na velký úspěch?
Já věřím, že i tenhle tým to může dostat daleko. Když předvádíme hokej, který je nám vlastní, i ty nejsilnější soupeře dokážeme přehrávat. Mladí kluci hrají skvěle a já jsem strašně rád, že je tady máme.
