„Měl jsem z toho radost. Asi mě zvolili, protože jsem tu byl nejdéle ze všech. Začal jsem v roce 1955 a jako kustod jsem skončil na začátku této sezony,“ vypráví olomoucký rodák.
Jaká je vaše nejstarší vzpomínka na hokej?
S tátou jsem se chodíval koukat na Prostějov, který dojížděl hrát do Olomouce. Led se ještě shraboval ručně, tak trvaly zápasy tři i čtyři hodiny. V roce 1955 končilo v Olomouci vojenské mužstvo Křídla vlasti. Tehdy byl oddíl i ve Velké Bystřici, měl pár hokejistů, kteří tam chodili na kluziště. Pod sebe je vzala fabrika Moravia, doplnila je kluky z Křídel vlasti, kteří byli místní – Luboš Novotný, Dosedla, Buriánek nebo brankář Vacek. Pojmenovali se Moravia Olomouc, hned vyhráli divizi a postoupili do druhé ligy. A pak přišel Gusta Bubník.
Stříbrný olympionik z olympiády ve Svatém Mořici 1948, který byl ve vykonstruovaném procesu s ostatními reprezentanty odsouzen za špionáž a velezradu na 14 let. Jak se sem dostal?
Tehdy ho právě pustili z kriminálu a nesměl hrát nejvyšší soutěž, tak ho přemluvili, aby šel do Olomouce. Byl to výborný hráč, trochu při těle, ale nebojácný, divočák. Byl velice dobrý, ale vydržel tu jen jednu sezonu, pak mu trest prominuli a šel, tuším, do Slovanu Bratislava.
Vám bylo v té době patnáct let, jak jste se dostal k hokeji?
Moravia tehdy neměla dorostence, tak se snažila poskládat družstvo. Nás byla parta kluků, kteří bývali na veřejném bruslení denně. Jednou v sobotu jsme tu byli hned po tréninku hokejistů a tehdy mě zastavil nějaký pan Brauner, který dělal v Moravii, že se mnou chce mluvit trenér. Tak jsem se potkal s Lolkem Cetkovským, na kterého jsem se jako malý s tátou chodil dívat. Pozval mě na trénink, tak jsem přišel a už jsem zůstal. Hráli jsme dorosteneckou ligu, jezdili jsme do Chomutova, Pardubic nebo Jihlavy, takže jsem si zahrál i proti bratrům Holíkům.
Lolek Cetkovský, předválečný reprezentant, velká osobnost prostějovského a olomouckého hokeje. Jaký byl?
V Olomouci trénoval čtyři nebo pět let. Říkalo se mu hrabě, protože rád vyprávěl, jak chodil za hraběnkami ve Švýcarsku. My mladí jsme to hltali, ale ti starší si z něj dělali i legraci. Byl to velice příjemný a vzdělaný člověk, málokterý hokejista je takový.
Pod ním jste se dostal do prvního týmu?
Bylo mi k sedmnáctému roku, když mě vzali do mužstva a začal jsem s nimi pravidelně trénovat. Při zápasech jsem většinou seděl jako bažant a na led se dostal jen, když se hodně vedlo nebo hodně prohrávalo. Ale další rok už jsem normálně hrával. Centra mi hrál Luboš Novotný z Olomouce, výborný hokejista, který byl i v béčku národního týmu a dnes má devadesát let. My staří hokejisti se setkáváme už asi čtyřicet let vždy poslední středu v měsíci v hospodě U Rytíře.
Tehdy v 50. letech bylo ve městě a okolí víc hokejových oddílů, za Moravské železárny hrával Karel Brückner. Zažil jste ho?
No jo, Karas. Měl tak velikou nohu, že mu boty na brusle museli nechat ušít speciálně ve Zlíně. Kromě fotbalu byl i výborný hokejista, ani ne tak velký bruslař, spíš technik. Jel s pukem a nevedl ho na hokejce, vždycky ho ťukl a hokejku zvedl, takže když ho do ní praštili, měl puk dál. Ťuk, ťuk, ťuk, to bylo jeho a dnes už to nevidíte. Hrál jsem s ním sedm let.
Protože byl dobrý, tak si ho stáhla Moravia, že?
Mohl přijít v roce 1961 a hrál do 1967. Pamatuju si ho, když jsme hráli v Prostějově a napadli nás fanoušci. To byla divočina, Karas Brückner jak byl velký, tak je i s ostatními mlátili hokejkami po hlavě, to už dnes neexistuje. Co se tehdy dělo, bylo úplně šílené.
Povídejte.
Honili nás a my jsme se potřebovali dostat do šatny, tak jsme i v bruslích utíkali po betonu. Petra Podlahu tehdy zatlačili ven a mlátili ho, a aby se ubránil, kopl nejbližšího chlapa bruslí a přerazil mu kost v noze. Odjížděli jsme od zimáku, ujeli jsme pět set metrů a stála tam schovaná skupina lidí s kameny v rukách a rozbili nám okna u autobusu. Tam to byla vždycky mela.
Tenkrát v roce 1967 se v Olomouci nad otevřenou ledovou plochou postavila střecha, to si musíte pamatovat.
No samozřejmě, začala se dělat už v roce 1966 a my jsme tam chodili na brigády, místo tréninku jsme tu házeli písek. Tu sezonu jsme jako nejslušnější mužstvo dostali za odměnu zájezd na čtrnáct dní do Ruska, přes Vánoce a Silvestra. Jeli jsme pod hlavičkou výběru Moravy a na letišti v Ruzyni jsme se potkali s Kometou, která jela, tuším, do Švýcarska. Ti, když slyšeli, že jedeme do Ruska, chytali se za hlavy. „To si zahrajete hokej. Budete hrát s nějakou divizí a zmlátí vás, že jste to neviděli,“ slibovali nám. A taky že jo.
Drsný zážitek?
Tu zimu bylo strašně moc sněhu. Z Moskvy jsme měli letět asi sedm set kilometrů na zápas do Penzy, ale letadla byla právě kvůli sněhu mimo provoz, a tak jsme jeli dva dny vlakem po Transsibiřské magistrále. Měli jsme vlastní vagon, který měl děžurnou s kioskem, kam se chodilo pro jídlo nebo vodku. V kupé jsme byli po čtyřech, vždy dvě lůžka nad sebou. A i když už jsme byli z Moskvy čtyři sta kilometrů, pořád byla vidět zářící hvězda na Lomonosově univerzitě.
A zápasy?
V Penze na otevřeném hřišti bylo minus třicet, domácí měli ušanky na hlavách, sako, šálu kolem krku a hotovo. My jsme si dávali noviny na prsa a do bot, ale stejně to nepomohlo. Koukám na Karla Brücknera a říkám: „Ty máš úplně bílý uši.“ „A ty máš úplně bílej nos,“ povídá on. V takové zimě jsem nikdy nehrál, byli jsme úplně zmrzlí, ale vyhráli jsme. Po zápase jsme měli společnou večeři a proti mně seděl Nikolaj Sologubov (bývalý reprezentant, se SSSR vyhrál zlato na OH 1956 v Cortině D‘Ampezzo a bronz na OH 1960 ve Squaw Valley – pozn. autora), který Penzu trénoval. Vodka tekla proudem a zatímco nás si nikdo nevšímal, když měl Sologubov prázdnou lahev, zvedl ji nad hlavu a číšník mu ji okamžitě vyměnil za plnou.
S kým jste se ještě utkali?
V Leningradě (dnes Petrohrad – pozn. autora) jsme hráli s SKA na fotbalovém hřišti. Kolem něj byla atletická dráha, ze které byl udělaný ovál pro rychlobruslení a v zatáčce byla ledová plocha. Přišlo tam dvacet tisíc lidí, ale sotva jsme vyjeli na led, začaly padat sněhové vločky, jaké jsem nikdy neviděl. Během pěti minut nebyl puk vidět, tak vyjela rolba, ale za pár metrů byla plná sněhu. Tak nahnali na led stovku mužiků s dřevěnými lopatami a za chvíli se mohlo hrát. Stačilo ale pět minut a znovu nás přerušili.
Jak to dopadlo?
SKA nás nekompromisně valili, byli v první lize a měli i reprezentanty, ale hráli jsme s nimi 2:2 a já dal oba góly, jeden dokonce přes celé hřiště. Jak nás mleli, tak jejich gólman si jezdil kolem branky. Sršeň mi přihrál puk a já ho chtěl jen vyhodit, ale letěl celou dobu vzduchem, a i když na brankáře řvali, tak než se stihl otočit, už ho měl v síti. Pak jsme hráli ještě v Lužnikách.
A ta střecha?
Když jsme odjížděli, vzadu na házenkářském hřišti svařovali konstrukci. Po návratu už to měli svařené a šlo to rychle, sezonu už jsme začínali pod střechou, a i když boky byly otevřené, aspoň nepršelo. K tomu mám taky zážitek.
Sem s ním.
Měli jsme hrát mistrák s Havířovem, který jel auty a někde se zdrželi. Nakonec jich nejspíš kvůli nějaké poruše přijelo jen sedm – brankář a šest hráčů do pole. Pod střechou byly pověšené velké lampy, na kterých kondenzovala voda a kapala na led, kde po zmrznutí vytvářela malé hrbolky. Chytal nám Franta Štěpánek, za stavu 3:4 jsme hráli dvojnásobnou přesilovku, Havířov vyhodil přes celé kluziště, Franta chtěl puk chytit jen hokejkou, ale ten se těsně před ní na hrbolku odrazil, jesle a prohráli jsme 3:5.
Zažil jste i dostavbu stadionu?
Když jsem v Morávce končil v roce 1972, tak byla plocha zakrytá i z boků, to už bylo velice slušné. Nás ale celá pětka odešla do Přerova, protože jsme byli staří, měli jsme už dvaatřicet. S Přerovem jsme hned postoupili do druhé ligy a hrávali jsme dalších pět let proti Moravii. To byly taky vypjaté zápasy, ale klidnější. A pak už jsem skončil.
Do olomouckého klubu jste se ale vrátil jako kustod.
Zlanařil mě Jirka Dopita s Petrem Fialou, když postoupili do extraligy, protože měli jen jednoho kustoda Petra Přecechtěla a potřebovali dalšího. Původně jen na půl roku, ale vždycky říkali, ať vydržím ještě do Vánoc, že už někoho seženou. Nakonec jsem tu byl pět let, až do konce minulé sezony. Přece jen už mi bude 79 let a byl to zápřah, hlavně časový. Být tu na sedmou, všechno nachystat, pak být hodinu v mrazu na tréninku, a když skončil, tak zapnout pračky, sušičky a spravit na výstroji, co bylo potřeba.
Co vás u té práce drželo?
Jen to, že jsem byl s mladými kluky a byla legrace. I když jednou jsem měl výstup s trenérem Venerou. Tehdy hráli špatně, měli sérii snad patnácti porážek. Vzadu v místnosti s koly seděli hráči a sledovali v televizi pořad Chcete být milionářem. Hádali odpovědi a já jim povídám, že nic nevědí, a řekl jsem jim správnou odpověď. Díval jsem se na to totiž předchozí večer, to ale hráči nevěděli. Postupně jsem tedy takto uhádl i další otázky a kluci u toho trochu řvali. Trenér Venera si mě zavolal, že nebudu hráče rozptylovat, protože pak myslí na voloviny místo hokeje. A hráčům zakázal se se mnou bavit. Samozřejmě za mnou stejně chodili a dělali si z toho legraci. A jak začali vyhrávat, bylo to vyřešené.
Jak jste vzal, že vás klub vybral za legendu?
Byl jsem potěšený, že to tak vymysleli a vzpomněli si na ty staré kluky, kteří byli u zrodu oddílu. Dlouhou dobu si nás totiž nikdo nevšímal, až s Erikem Fürstem začala lepší spolupráce. Předtím jsme pro klub dlouho neexistovali, zato lidé nás dodnes zdraví. Pamatují, jak jsme za Moravii váleli.
