„Pro mě to bylo emotivní. Když jsem viděl v doprovodném videu hráče, co mi přejí... S těmi kluky jsem hodně zažil. Hlavně slovenské hvězdy, které jsem potkal v Liberci. To jsou úžasní kluci. Byl jsem naměkko, moc mě to potěšilo,“ přiznal 37letý Výtisk po utkání, které Vítkovice vyhrály 4:2.
„Na druhou stranu jsem z toho měl trochu strach. Když je nějaký takový ceremoniál, tak ten zápas stojí většinou za dvě věci. Naštěstí jsme to urvali. a máme tři body.“
Co vlastně říkáte na tu svou tisícovku odehraných střetnutí? V extralize jste teprve 17. hráč, kterému se to povedlo.
Pro mě to je velké číslo, je to takové zadostiučinění celé kariéry. Mám něco za sebou, moc si toho vážím. Moc hráčů tisícovku nemá, ale to je ovlivněno i tím, že jsem nebyl nikde venku a pořád hraju doma. A už asi dohraju. Ale doufám, že ještě nějaké zápasy přidám..
Jak byste zhodnotil duel s Karlovými Vary?
Zápas jsme nenastartovali, jak jsme měli. Byl ceremoniál, a než jsme se do toho dostali, tak to bylo takové vlažné. Dostali jsme gól, pak to nebylo ono. Naštěstí to tam potom Oli (Rostislav Olesz) dvakrát fouknul a za stavu 3:2 už jsme začali hrát hokej jako minule dvě třetiny s Třincem.
Vzpomínáte na své začátky?
Začátky byly těžké. Když mě taťka přivedl na hokej, hned mě šoupli s o rok staršími kluky, vycházelo to tak věkově. Oni na bruslích lítali, já se držel mantinelu a šmatlal jsem na tom. Ne že bych teď na ledě lítal - i když dneska jsem ujel (usměje se). Něco jsem zlepšil. Ale začátky byly krušné. Vzpomínám rád. Dostal jsem od babičky dres, měl kapsičku na puk, tady na hrudi. Nějak jsem to přetrpěl, probojoval až do dnešní doby a jsem za to rád.
Ten dres od babičky byl pletený?
Pletený nebyl. Byl takový bílý s kapsičkou, do které jsem si mohl dát puk. Protože s těmi staršími jsem puk moc neměl, tak jsem měl svůj. Bylo to těžké...
Babička se na vás přišla podívat i teď, že?
Byla, jsem rád. Má 86 let, jen dojít sem je pro ni kumšt. Jsem rád. Měl jsem tu všechny nejbližší, jsem jim strašně vděčný. Jak jsem říkal už na ledě, moc jim děkuji. Fanouškům i spoluhráčům. Vždycky byla parta perfektní, vždycky jsem to chytnul, že kluci byli úžasní. Bez nich to člověk nikam nedotáhne. Jsem za to rád. Tímto bych chtěl poděkovat i Aleši Volkovi (hráčský agent – pozn. red.), který se mnou táhl celou kariéru. Velký dík patří jemu.
Na první extraligový zápas si vzpomenete?
Já si to nepamatuju. Vím, že jsme za chlapy naskočili se Zbyňou Irglem a že to byl Třinec.
V jubilejním zápase jste si sice smolně dal vlastní gól, ale taky jste mohl oslnit i brankou z úniku. Spoluhráč Rostislav Olesz ale říkal, že už se vám asi začalo mlžit před očima, když jste byl tak daleko od svojí branky.
No, ta útočící brána je pro mě vždycky daleko... Říkal jsem, už jednou jsem tu takhle jel, a co se k té bráně blížím, tak se vždycky zmenšuje a zmenšuje. Hlavně jsem chtěl Zdrahošovi (Patriku Zdráhalovi) nahrát, viděl jsem, že tam šlape, ale pak se to tam zavřelo a je vidět, že se tam dostanu jednou za rok, do takové šance jednou za deset let. Nezvedl jsem to, bohužel dřevák.
Ale při power play hostů jste zabránil takřka jistému gólu.
Od toho jsem tam, abych bránil. Góly dneska obstaral Oli a Kučis (Lukáš Kucsera), pak jsme dali do prázdné, naštěstí, protože se nám to tam nepovedlo, a hned se to valilo zpátky. Jsem rád, pro nás to jsou moc důležité tři body. Teď máme volno a připravíme se na pátek.
