Ve své studii zmiňujete, že žížaly jsou inženýři ekosystému, jak je to myšleno?
Takto se o žížalách hovoří už velmi dlouho, protože žížaly vlastně dělají kvalitní půdu. Dělají živiny přístupnější, zlepšují fyzikálně chemické vlastnosti půdy. Už jenom tím, že se provrtávají půdou, vytvářejí také podmínky pro to, aby se voda snáze udržela v krajině. Žížala vytváří chodbičky, kudy voda prochází, s přítomností žížal je také půda méně utužená a má více organické hmoty. To všechno dohromady způsobuje, že je půda schopná poutat více vody. Utužená půda neudrží v podstatě nic, déšť z ní jenom spláchne ornici. Zatímco když má půda naopak správnou strukturu, umí pojmout i extrémní srážky.
Více žížal znamená kvalitnější půdu, měli bychom se tedy postarat o to, aby jich bylo v zemi více?
Ano. Problémem je, že žížal ubývá a to s sebou přináší řadu problémů. Pakliže nebude obecně dostatek života v půdě, tak to má negativní dopad na pestrost rostlin a v přímé souvislosti také na pestrost bezobratlých živočichů. Přináší to i další problémy. Kromě zhoršené schopnosti zadržet vodu mezi ně patří také zmiňovaná půdní eroze. Takže když bude dostatek žížal, bude také dostatek vody a organické hmoty v půdě.
Jakým způsobem je možné zvýšit počet žížal?
Žížaly dokážou docela dobře migrovat. Je to přirozený proces. Když jsou na cílové ploše vhodné podmínky, je to příležitost pro další organismy a začnou místo osidlovat. Z výzkumu nám například vyšlo, že smrkové jehličí, nebo obecně opad z jehličnatých stromů žížalám moc nechutná. Tím pádem vznikají v krajině z hlediska osídlení žížalami rozdíly. Mezi jehličnany se jim nelíbí, u listnatých stromů je to ovšem jinak. Opadané listí se snadno rozkládá a žížaly ho tak mohou snadno zpracovat.
Vy jste výzkum prováděli v Sokolovských výsypkách, tedy na místech, kam byl vyvážen odpad z vytěženého uhlí. To je pro ekosystém docela náročné prostředí, proč jste si takové prostředí vybrali?
Protože je to přesně prostředí, kde se vztahy v rámci ekosystému dobře zkoumají. Hlavně proto, že krajina nově vzniká a my to můžeme studovat v přímém přenosu. Naše studie je zaměřená na lesnickou rekultivaci, ale na Sokolovsku jsou naštěstí i plochy, které jsou ponechány přirozenému vývoji. Je úžasné sledovat, jak se příroda dokáže sama obnovit. Můžeme zde pozorovat, jak první pionýrské druhy osidlují krajinu, jak je postupně vytlačují konkurenčně silnější druhy a za dvacet pět let tam máte smíšený les.
Čím je tedy prostředí výsypek tak zvláštní?
Výsypka vzniká tak, že těžaři na vybrané místo navezou hlušinou, kterou nepotřebují. V tomto případě jsou to cypřišové jíly, které jsou hodně bohaté na fosfor a jsou zásadité. Ty se na vhodném místě navrší a vznikne tak výsypka. Když dopravník hlušinu jenom naveze, vznikají terénní vlny, které jsou někdy vysoké až dva metry. Buď se nechají svému přirozenému osudu, nebo se zarovnají. Na zarovnané ploše potom nové přirozené osídlení probíhá pomaleji, na druhou stranu se tam dá rovnou zasadit les. My jsme zkoumali právě tyto vysazené lesy.
Dvacet dnů ze života žížal:
27. října 2015 |
O jaké jde lesy?
Jsou to lesy, které byly uměle vysázené od poloviny sedmdesátých do poloviny osmdesátých let. Sázel se vždycky jeden typ porostu. Sepsali jsme jednotlivé druhy, které jsou v lese v různých patrech, změřili jsme, kolik je na místě žížal, jak je půda utužená a jak vysoká je vrstva humusu. Navíc jsme zjišťovali také chemické složení půdy.
A jaké byly výsledky?
Zjistili jsme, že největší pestrost i množství žížal je v olšových a dubových porostech. To je způsobeno množstvím opadaného listí, které je pro žížaly evidentně atraktivní na rozdíl od opadu v jehličnatých lesích. Z jehličnatých stromů jsme zkoumali borovici, smrk a modřín. Modřín, pro nás překvapivě, nevychází z analýzy úplně špatně. To pro nás bylo příjemné překvapení. Nejlépe ale přesto vycházela olše a dub, co se celkového množství druhů a biomasy týká. To má samozřejmě významný celkový efekt.
Co to znamená, rostliny lépe prospívají?
Nejen to. Taková půda je celkově kvalitnější. V přímém důsledku pak existuje mnohem více možností, co je s půdou možné třeba po padesáti letech udělat. Můžou na ní vzniknout nejen lesy, ale třeba i pastviny a úrodná pole. Není totiž tolik utužená a je v ní velké množství dostupných živin. Když naopak půda není v pořádku, tak se dobře nedaří ani stromům. I z tohoto výzkumu nám tedy vychází, že smrkové monokultury rozhodně nejsou dobré řešení.
Na druhou stranu, když zrovna smrkové lesy nejsou napadené kůrovcem, nebo je nepoláme vichřice, nevypadají, že by nějak strádaly.
Ano, vzrostlý smrkový les sice nestrádá, ale trpí půda pod ním. Myslím si, že je to prostě otázka času. Po třech stech letech intenzivního lesního hospodaření zjišťujeme, že smrkové porosty nám úplně neprospívají. Klíč bude určitě někde ve vztahu mezi podzemním a nadzemním prostředím. Půda je po té době docela vyčerpaná.
 Vědkyně Pavla Vachová z ČZU. Pavla Vachová je vědecký pracovník na Fakultě agrobiologie potravinových a přírodních zdrojů ČZU v Praze, kde se také podílí na výuce. Hlavním oborem jejího zkoumání je ekologie obnovy narušených lokalit a vztahy v ekosystému. Na Sokolovských výsypkách bádala v rámci většího projektu NAZV Rekutivace, která končí v roce 2021. |
Takže smrky půdu za tři sta let prostě vysály?
Je to tak. Opadané jehličí vytváří kyselé prostředí. Když se objevuje dlouhodobě velké množství jehličí na jednom místě prostřednictvím deště se z půdy vymývají pryč pro rostliny důležité látky. Obecně platí, že smíšené lesy jsou na tom líp, samozřejmě v závislosti na přírodních podmínkách. Nikdo určitě nedoporučí sázet duby v alpinském stupni. I tady musí fungovat zdravý rozum.
Po kůrovcové kalamitě zbyly v Česku obrovské rozlohy holin, které je potřeba postupně zalesnit. Dokážete na základě výzkumu dát doporučení, jak přilákat do nových lesů více žížal?
Samozřejmě to táhne k olšovým porostů.
Jenže olše není pro lesníky zrovna výhodná dřevina.
To máte pravdu, na druhou stranu něco podobného teď platí i pro smrk. Faktem je, že kdyby nepřišla kůrovcová kalamita, ze smrkového dřeva by byl určitě užitek. Ten je teď ale mnohem menší, než mohl být. Prostě se ukazuje, že je potřeba vysadit lesy jinak. Říci jak, je ale velice těžké. My tady můžeme od stolu říci, nejlepší výsledky jsme zaznamenali u olší, musíte ale třicet let počkat,až potom vysadit cílové stromy, jenže lesníci mají spoustu povinností a jejich situace není jednoduchá.
Vidíte už nějaké změny?
Myslím si, že lesníci už dobře vědí, že sázet monokulturní les není cesta. Že je vlastně i mnohem snazší les postupně vytvářet. Nechat ho být a jen ho formovat pomocí přirozené obnovy. Bylo hodně starých lesníků, kteří to uměli. Kteří zvládli zajistit přirozenou obnovu lesa, aniž by museli kupovat sazenice ze školky, ale samozřejmě je potřeba počítat s tím, že při takovém hospodaření jsou menší výnosy. Stromy nejsou vysazené jeden za druhým a tím pádem je kácení náročnější.
Samozřejmě, lesníci jsou proto pod tlakem. Musejí z ekonomického hlediska fungovat jako hospodáři a vykazovat co nejvyšší zisky. Rozhodně to nemají snadné. Jsou to nakonec oni, kdo musí vytvořit lesní hospodářský plán. Faktem ale je, že výsledky našeho výzkumu by jim s tím mohly pomoci.
Co by lesníkům mohlo uvolnit ruce k odvážnějším změnám?
Zbyly tady plochy po kůrovci, v krátkém sledu se objevily dvě vichřice, dřevo se odtěží, ale holiny se znovu zalesnit musí. Jsou totiž velmi náchylné k erozi a špatně zadržují vodu. Kdyby se podařilo vytvořit systém, ve kterém by nebyly hlavní jen příjmy z lesního hospodaření, tak se potom dá i těch třicet let počkat. Nechat lesu takovou pauzu na obnovu.
Takže se vracíme k žížalám. Dokážete odhadnout jak dlouho trvá žížalám od zásahu lesníka, než se do lesa zase vrátí?
Žížaly dokážou migrovat hodně rychle. Záleží samozřejmě hlavně na tom, jestli je v okolí nějaké jimi osídlené území, ze kterého mohou domigrovat. Máme ale zkušenost, že obnova je skutečně docela svižná.
Co to znamená? Bavíme se v horizontu desetiletí, nebo třeba století?
Je to skutečně otázka několika let. Samozřejmě, pokud není sucho. Žížaly potřebují hodně vody. Některé dokážou přečkat nepříznivé období. Dělají to tím, že se zapouzdří, což omezuje jejich možnosti migrovat.
Proč vlastně žížal ubývá?
Těch faktorů je mnoho. Jsou to teplotní extrémy a samozřejmě i způsob hospodaření. Situace, která tady vznikla, je vlastně takové nechtěné dědictví. Dědictví, se kterým si teď musíme umět poradit. Teď přichází doba, kdy bychom s tím měli něco udělat. A je vidět, že se dělají kroky správným směrem. Zmenšují se třeba půdní bloky. Předpokládáme, že se s tím zvětší také biodiverzita.
Může být práce výzkumníků cestou k tomu, jak oživit krajinu po těžbě uhlí?
To už se děje. Vědci už se zabývají studiem výsypek dlouho. Ne všechny cesty byly správné. Snažíme se najít nějakou lepší. Takovou, která bude užitečná a povede k tomu, že jednou se třeba i na Sokolovské výsypky budou jezdit rekreovat lidé. Protože i to je součástí celého výzkumného projektu, kterého je naše studie pouze součástí – zjistit jak tu krajinu vnímají návštěvníci. Faktem je, že pro většinu návštěvníků není pohled na olšinu, nebo třeba i na první divoký les, úplně příjemný, neposuzují to úplně dobře. My bychom rádi našli řešení, které bude přijatelné pro všechny.
Hlavní slovo ovšem nakonec nebudou mít návštěvníci, ale lesníci.
Důležitou roli samozřejmě bude hrát i zisk z lesa. Když máte olšový porost, na jeho místě potom můžete vysadit, cokoliv chcete. Kdežto smrk na výsypce velmi pomalu roste, protože substrát pro něj není ideální a zároveň využití půdy po jeho vykácení je mnohem horší. Celý výzkumný projekt končí až v roce 2021 a celková srovnání nás ještě čekají. Je možné, že nakonec bude i souhrnný finanční efekt mluvit ve prospěch několikaletého olšového porostu. Může se totiž stát, že z lesa vysazeného na kvalitnější půdě bude nakonec i výrazně vyšší výnos, který pár let olšiny zaplatí.
Jak kompost přispívá k zadržování vody v krajině:
1. června 2018 |
