Pařížská Invalidovna je na rozdíl od té pražské (více čtěte zde) hojně navštěvovaným turistickým cílem, mimo jiné jako čestné pohřebiště slavných francouzských vojevůdců včetně císaře Napoleona Bonaparta.
Logicky se zde tedy ocitl i jeho bílý arabský kůň Vizir, který nebyl vycpaný jen jednou, ale dokonce hned dvakrát. „Je to exemplář, který dost utrpěl,“ zhodnotila jeho stav zkušená preparátorka Yveline Huguetová, zatímco pěchovala tmel do velké praskliny na Vizirově hrudi.
Bílý arabský hřebec, kterého Napoleon dostal darem od osmanského sultána v roce 1802, má na kyčli značku v podobě velkého písmene N s korunkou. Vizir patřil mezi Napoleonovy nejoblíbenější koně a zažil s ním velká vítězství u Jeny či Jílového. A svého pána doprovázel také do exilu na Elbu po císařově první nucené abdikaci v roce 1814.
Po smrti Vizir dost cestoval, do Francie se vrátil až v roce 1868
Kdy se v roce 1815 Napoleon na 100 dnů znovu dostal k moci po úniku z Elby, byl už Vizir zralý na odchod do důchodu. I když se tedy jako jeho oblíbený kůň s Napoleonem vrátil do Francie, byl ušetřen Napoleonovy kruté porážky u Waterloo. Dožil v péči Léona de Chanlaire, podkoního v císařských stájích, zatímco Napoleon byl vykázán na ostrov Svatá Helena pod správou britské koruny v jižním Atlantiku.
Chanlaire nechal Vizira vycpat krátce poté, co kůň v roce 1826 ve věku 33 let uhynul. Protože se však obával, aby se represe proti těm, kdo byli v nějakém vztahu s Napoleonem, nějak nedotkly i jeho vycpaného koně, prodal Vizira Williamu Clarkovi, Angličanovi žijícímu v severní Francii.
„Chanlaire měl problémy ve vztahu s režimem Karla X., protože byl velmi loajální Napoleonovu císařství,“ řekl zástupce kurátora moderní sekce pařížského Armádního muzea Gregory Spourdos. I nový anglický majitel vycpaného bělouše se ovšem obával, že ho budou spojovat se sesazeným císařem. Proto se postaral, aby byl Vizir v roce 1839 propašován do Anglie.
Clarkův krajan John Greaves musel všechen preparátorský materiál vyjmout, aby se drahocenná kůže Vizira mohla složit do kufru a mohl s ním odjet bez povšimnutí celníků. Jinak by se to těžko podařilo. „To mu, mimochodem, poradil anglický konzul,“ dodal Spourdos.
Jakmile byl Vizir bezpečně na druhé straně Lamanšského průlivu, mohl být opět vycpán a od roku 1843 byl vystaven v Manchesterské přírodopisné společnosti.
Do Francie se vrátil až v roce 1868, kdy měla Manchesterská přírodopisná společnost finanční problémy a koně se musela vzdát. V té době ve Francii panoval Napoleon III., a vše, co bylo spojené s Napoleonem I., tedy bylo vítané.
Ovšem Napoleonův synovec vládl jen další dva roky do porážky Francie Prusy. „Pak byl Vizir na více než 30 let odložen do depozitáře v Louvru, kde se na něj tak trochu pozapomnělo,“ dodal Spourdos. Na místo nedaleko impozantního hrobu svého pána pod kupolí pařížské Invalidovny se dostal v roce 1905.
Nyní tu stojí na zvýšeném podstavci, s hřívou čistě sepnutou kadeřnickými klipsy, aby se nepoškodila, a samčí chloubou zatím zajištěnou lepicí páskou a dva zkušení preparátoři se mu snaží vrátit zašlou majestátnost. Oprava děr a prasklin, především značné pukliny na levé pleci, trvá už od června a měla by se blížit k závěru. Preparátoři se přitom postarají také o potřebnou hydrataci vycpaného zvířete a zbaví Vizirovu srst prachu.
„Ať je to Napoleonův kůň, nebo jiný, práce je vždy stejná. Unikátní je v tomto případě historický aspekt,“ říká preparátorka. „Je báječné podílet na projektu, jako je tento.“ Armádní muzeum požádalo veřejnost o finanční příspěvek na restaurování Napoleonova koně a sbírka snadno překročila cílovou částku 15 tisíc eur, tedy zhruba 405 tisíc korun. Nakonec se vybralo více než 20 tisíc eur. Finance získané navíc pokryjí nákup skleněné vitríny, která zajistí kontrolu teploty a vlhkosti a Vizira tak lépe ochrání.
