Není týdne, kdy by rozhodování situací na základě systému VAR v Anglii nebudilo vášnivé emoce a pochybnosti. Během posledních měsíců se z toho stal svého druhu folklór.
Ať už jde o neustálé dohady o tom, co je, nebo není nedovolená hra rukou, nebo o sporné posuzování těsných ofsajdů.
„Potřebujeme jednoznačnost,“ prosil Gary Neville, když se v pondělí večer se svým televizním parťákem Jamiem Carragherem znovu rozčilovali nad podivným počínáním sudích.
Bylo to tentokrát po utkání West Hamu s Aston Villou (2:1), v jehož závěru hrálo důležitou roli i rameno českého reprezentanta Vladimíra Coufala.
Hostující útočník Ollie Watkins totiž na začátku nastaveného času vyrovnal, nebo si to alespoň myslel. Opakované záběry však odhalily, že v době centru byl na hraně ofsajdu, a tak začali videorozhodčí ve Stockley Parku, londýnské centrále VAR, zkoumat.
Nejprve postavení hostujícího útočníka srovnávali s obráncem Ogbonnou, jenž byl bezprostředně u něj a patrně ho i nedovoleně držel, což zavánělo penaltovým faulem. Pak se Watkinsovo postavení porovnávalo i vzhledem k Coufalově ramenu, což bylo rozhodující.
V obou případech se přitom jednalo (nanejvýš) o centimetry.
„Pokud tedy rozhodčí branku neuznali, tak snad měli písknout faul, ne?“ divil se trenér poražených Dean Smith.
A zmiňovaný televizní expert Carragher jeho argument podpořil: „Mysleli jsme si, že video rozhodčím pomůže, ale v některých momentech akorát odhaluje jejich slabiny. Mají možnost podívat se na opakovaný záběr, ale jsou tak posedlí rozebíráním hraničního ofsajdu, že si nevšimnou jasného faulu.“
Carragher poukazoval i na incident z říjnového derby o Liverpool, ve kterém Jordan Pickford, brankář Evertonu, nevybíravým skluzem vážně zranil Virgila van Dijka. Zákroku předcházel těsný ofsajd, který sudí s pomocí videa odhalili, ale už se nevěnovali tomu, co následovalo. Přitom se za podobné fauly (nejen) v Anglii běžně vylučuje.
Z opakujících se diskusí se zdá, jako by problém s videem měli pouze na ostrovech. Možná i takřka dokonalé přenosy a množství kamer paradoxně napomáhají tomu, že jsou některé momenty z různých úhlů pohledu nejednoznačné.
Odborníci často argumentují tím, že by rozhodčí neměli rozhodovat na základě zpomalených záběrů, na nichž řada situací – ať už jde o fauly či nastřelené ruce – vypadá hůř. „Fotbal se přece nehraje ve slow motion,“ tvrdí kritici.
A pokud jde o diskutované ofsajdy, tak hráče, trenéry, fanoušky, zkrátka všechny dráždí především posuzování postavení hráčů podle nového pravidla o hře rukou, platného od léta.
V něm se konkrétně píše: „Pro účely určení přestupků hraní míče rukou je horní hranice ruky v linii se spodní částí podpaží.“
I při ofsajdech se tak přihlíží například ke konci krátkého rukávu. Lépe to ostatně dokládá přiložený nákres.
V praxi však, jak se ukázalo, jde o pravidlo značně problematické – a to především při ručním zanášení bodů, na základě kterých ofsajdový software následně narýsuje tzv. kalibrované čáry.
„Nemůžeme posuzovat ofsajdy podle podpaží, to pravidlo je nesmyslné a mělo by se změnit. Potřebujeme něco jednoznačného a zřetelného. Kdyby bodem pro posouzení byla vždycky kopačka, bylo by to jasné,“ myslí si Neville.
Bolest VAR při posuzování ofsajdů na základě tzv. kalibrovaných čar cítí i ve FIFA, kde pracují na vývoji poloautomatizované ofsajdové technologie podpořené umělou inteligencí.
S ofsajdy pomůže umělá inteligence. FIFA má plán, jak vylepšit slabinu VAR |
Systém by měl pomocí senzorů a dat z kamer lépe vyhodnotit jak moment přihrávky, tak následně přesně vymodelovat i kostru hráče až ke špičce boty. K rozhodčím by se takové záběry měly dostat v řádu sekund, podobně jako třeba v případě gólové technologie.
Odpadl by tak zdlouhavý – a leckdy nepřesný – proces určování bodů a rýsování ofsajdových čar. Třeba v pondělním utkání na West Hamu se na verdikt v závěru zápasu čekalo déle než dvě minuty.
A zase z toho je v Anglii haló.