Osmatřicetiletý internacionál Koller, v právě skončené sezoně nejlepší střelec třetiligového francouzského Cannes, měl být jednou z hvězd sobotní akce "Legendy 2011" v pražském Edenu. Avšak kvůli srdeční příhodě může všechny fotbalové kamarády pozdravit jen na dálku.
Co se vám vlastně přihodilo?
Asi před deseti dny jsem po tréninku cítil strašnou únavu a točila se mi hlava. Tak jsem byl na různých vyšetřeních, až mi našli srdeční arytmii. Musel jsem proto ke specialistovi, který mi pomocí elektrošoků nahodil srdce na ten správný rytmus. Není to nic vážného, cítím se už v pohodě, ale jak už jsem říkal, mám mít týden klid a pro jistotu ani nesmím do oblak. No, budu na všechny kluky, kteří se v Edenu sejdou, moc myslet.
Cannes hrálo v právě skončeném ročníku o postup do druhé ligy, skvěle soutěž začalo a ještě v lednu mělo na třetí postupové místo pouze jednobodovou ztrátu. Jenže nakonec z toho byla až pátá příčka...
"Letos se nám přestalo dařit na soupeřových hřištích, pětkrát jsme venku prohráli. Zatímco ti nad námi udělali vítězné šňůry. A najednou jsme nebyli ani třetí, což by ještě znamenalo postup.
Jistě vás alespoň může těšit, že jste se šestnácti góly nejlepším střelcem mužstva.
V osmatřiceti z toho samozřejmě dobrý pocit mám, ale radši bych byl v té druhé lize.
Takže k druhé lize Cannes pomůžete až příští rok?
Budu se snažit. Právě probíráme prodloužení mé smlouvy a za čtrnáct dní začínáme přípravu.
Jan KollerNarozen: 30. března 1973 |
Co od nové sezony očekáváte?
Kromě toho, že budeme znovu bojovat o postup, jsem zvědavý na nového trenéra. Toho původního vyhodili začátkem letošního roku, když se nám přestalo dařit. Jeho nástupce měl smlouvu jen do konce ročníku, nepostoupilo se, takže taky skončil. A toho nového uvidím až na prvním tréninku.
Jste nejstarším hráčem týmu a přitom jednou z opor. Co byste k tomu řekl?
Fotbal mě ještě neomrzel a na rozdíl od těch stresů na špičkové úrovni si ho opravdu užívám. Nejspíš je rozhodující, že pořád hraju s obrovskou chutí. A nemyslete, že jde přitom o nějakou rekreačku, zdejší třetí liga má opravdu hodně dobrou úroveň.
Takže teď fotbal hrajete pro zábavu, ale zároveň se jím dál živíte.
V té třetí lize jsou mužstva vesměs na profesionální úrovni. Ani v Cannes nikdo z hráčů nechodí vedle fotbalu do práce. Takže mě zatím pořád ještě živí ten fotbal.
Když jste loni v lednu do Cannes přišel, hned ve svém třetím zápase v novém dresu jste byl vyloučen, když jste se nechal vyprovokovat protihráčem a kopl ho. V uplynulém soutěžním ročníku jste však viděl jen dvě žluté karty. Takže jste se zklidnil?
Ani ne zklidnil, jako jsem si spíš přivykl. Oni totiž v téhle soutěži techniku hodně nahrazují bojovností a často i přehnanou tvrdostí. Ale já už se nerozčiluju, hromadných šarvátek se nezúčastňuju a spíš si v takových chvílích snažím orazit.
Celý zápas jste naposled odehrál 9. dubna, o týden později to bylo jen dvacet minut a v posledních sedmi utkáních jste chyběl. Proč?
Po tom devátém dubnu jsem si na tréninku bolestivě natáhl lýtkový sval. V dalším zápase jsem proto začal na lavičce, na hřiště jsem šel po hodině hry, ale po dvaceti minutách jsem skončil. Prostě to nešlo. Nakonec se ukázalo, že mám ten sval natržený, a sezona pro mě skončila. Když jsem pak v červnu začal s běháním, pohrálo si se mnou to srdce.
Hrajete za Cannes, s manželkou, s osmiletou dcerou Hedvikou a tříletou Kateřinou žijete v nedalekém Monaku. Takhle jste si závěr aktivní kariéry představoval?
Přesně tak. Když jsem hrál před lety první francouzskou ligu za Monako, manželka i já jsme si to tady moc oblíbili. I proto jsem začátkem loňského roku vzal nabídku Cannes, do kterého to mám pohodlných pětapadesát kilometrů.
Jak vidíte české národní mužstvo v podzimním závěru kvalifikace?
Nároďák samozřejmě sleduju, přes internet jsem se třeba díval na březnový zápas ve Španělsku. I já se nechal unést tím naším vedením, jenže po přestávce už to bylo na jednu branku. A pokud jde o ten podzim, tak věřím, že do baráže bychom se dostat mohli. Tím spíš, když nám nedávno pomohli Lichtenštejnci, kteří doma porazili Litvu.
Mimochodem, národní mužstvo. Už z vás vyprchalo to obrovské rozčarování poté, co vám nevyšel poslední reprezentační start při kvalifikační remíze na Slovensku v září 2009?
Já nebyl rozčarovaný, ale pořádně naštvaný, když to řeknu slušně. Samozřejmě na sebe. S nároďákem jsem skončil po mistrovství Evropy 2008 a k návratu jsem se Brücknerovým nástupcem Radou přemluvit nenechal. Jenže pak mě ukecal Ivan Hašek na ty Slováky. Vrátil jsem se sice jako spasitel, ale na hřišti jsem se tak trápil, že to skončilo mým vystřídáním. Ten návrat ode mě byla obrovská chyba a ono se mi to sakra vrátilo.
Ale jinak máte vzpomínky na národní mužstvo jistě hezké.
Samozřejmě, hlavně na portugalské Euro, kde jsme skončili třetí. A na tu nezapomenutelnou partu kolem Čecha, Poborského, Nedvěda, Rosického, Šmicera a Galáska. I na fantastické centry z křídel od Jankulovského a Grygery, to byla radost na tyhle míče nabíhat a dávat góly. Do smrti budu rád, že jsem právě tuhle éru mohl zažít.
