Příběh, který v kapitolách fotbalového dějepisu výstižně označuje přezdívka The Invincibles.
Příběh nepřemožitelných.
Pětadvacátého dubna 2004 Arsenal dílčí úkol splnil. Famózní jízdu dotáhl k titulové jistotě, navíc na nepřátelském území stadionu White Hart Lane – jak sladké!
25th April 2004. #arseneknows #invincibles https://t.co/0lx2R7vfVK
Ovšem když se druhý den hráči znovu sešli v tréninkovém centru na okraji města, tehdy ještě nedotknutelný manažer Arséne Wenger rozjařené bandě pravil: „Fajn. Jste mistři. Ale teprve teď se můžete stát nesmrtelnými.“
Do konce ročníku scházela čtyři kola a Arsenalu v kolonce porážek pořád svítila nula.
Vysmívaný sen
Uplynulo už šestnáct let, úplně jiná doba. Posuďte sami: platformu s názvem Facebook znalo jen pár desítek studentů na Harvardu, neexistoval iPhone, Pavel Nedvěd byl aktuálním držitelem Zlatého míče a Arsenal tehdy ještě patřil mezi absolutní špičku fotbalové Evropy.
Zlatá éra.
Klub si užíval poslední roky na legendárním stadionu Highbury, místo kterého dnes stojí luxusní byty. Měl skvěle poskládané mužstvo. Vyvážené zkušenostmi, silou a samozřejmě fotbalovým umem. Udával trendy, které se řada jiných trenérů a týmů snažila odkoukat. Nabitému kádru nescházeli lídři, špetka nezbytné arogance a absolutní sebevědomí.
„Tenkrát jsme do zápasů nechodili s tím, jestli, ale o kolik gólů zvítězíme,“ vyprávěl záložník s vizáží mušketýra Robert Pirés novináři Johnu Crossovi, jenž vzpomínky zachytil v knize o Arsénu Wengerovi.
To on dovedl mužstvo k titulům z let 1998 i 2002 a blížil se k němu také v dalším roce 2003. Arsenal v té sezoně šlapal tak, že populární sázková kancelář Paddy Power neváhala už v březnu (!) předčasně vyplatit sázejícím jejich výhry za jeho ligový triumf. Unáhlila se.
Arsenal v posledních týdnech ročníku nevídaně zkolaboval a už se nezvedl, když se kolem něj v cílové rovince prohnal Manchester United.
„Jakmile jsme se s hráči sešli po dovolené, ptal jsem se jich, proč jsme nevyhráli titul, a oni mi řekli, že to byla moje vina,“ líčil Wenger ve filmu The Invincibles.
V září 2002 totiž francouzský trenér veřejně vyhlásil, že je možné, aby jeho tým prošel sezonou bez jediné porážky. V anglické nejvyšší soutěži to do té doby svedl pouze Preston North End, jenže to se psal rok 1889 a v lize bylo jen dvanáct mužstev.
„Nechápali jsme,“ vybaví si Thierry Henry, fenomenální útočník, první reakci kabiny na Wengerova slova. „Ptali jsme se sami sebe, jestli se nezbláznil. Proč to řekl? Proč nás vystavil takovému tlaku?“
Odpověď byla jednoduchá: věřil jim.
Lehmann - Lauren, K. Touré, Campbell, A. Cole - Ljungberg, Vieira, Gilberto Silva, Pirés - Bergkamp, Henry. Ale také Keown, Parlour, Reyes, Wiltord nebo Edu, který dnes pracuje v klubu jako sportovní ředitel.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
To byl tým, který to nakonec dokázal, leč o rok později, než Wenger troufale zamýšlel. Když se jeho myšlenka o neporazitelnosti do médií dostala poprvé, veřejnost se jí vysmála. Novináři, experti i soupeřovi fanoušci. Co říct měl tenkrát i Sir Alex Ferguson, s nímž se Wenger nemusel. Lépe řečeno: nemohli se vystát.
S léty se to změnilo. Dnes se oba respektují, jsou přátelé. Ferguson, trenér Manchesteru United, vzal Wengera na milost, jakmile pro něj Arsenal přestal být hrozbou, což ovšem na přelomu tisíciletí v žádném případě neplatilo.
Střety jejich týmů a jich samotných s očekáváním sledovala celá Británie.
Pokaždé, když se přibližoval vzájemný duel, vyřizovali si přes média ostré vzkazy. Fergusona vytáčely Wengerovy ironické poznámky, novinář John Cross zase vzpomínal, jak Wenger chvílemi dokonce odmítal vyslovit Fergusonovo jméno. „Už o tom chlapovi nepromluvím,“ zvýšil hlas na tiskové konferenci.
Přesto se jeden či druhý sem tam dokázali přes vzájemné rozepře povznést. Například v roce 2002, když se Arsenal stal mistrem v utkání na Old Trafford a Ferguson do hostující šatny přišel s gratulací a lahvemi šampaňského. O to větší touhu po odplatě však cítil.
Kdybyste označili tehdejší vzájemné zápasy Manchesteru United a Arsenalu za vyhrocené, možná by to byl ještě eufemismus.
Hádky! Emoce! Nadávky! Fauly! Strkanice! Jelo se na krev.
Třeba v září 2003, kdy byl ligový ročník pořád ještě na začátku, Arsenal dělily jen centimetry od toho, aby jeho úctyhodný rekordní zápis vůbec neexistoval.
V nerozhodném utkání mu rozhodčí nejdříve vyloučil kapitána Vieiru a útočník Van Nistelrooy, kterého měli soupeři za podvodníka, v poslední minutě neproměnil penaltu. Míč doslova řachnul do břevna – a strhla se mela, kterou musíte vidět.
Adrenalinem napumpovaní fotbalisté Arsenalu v čele s obráncem Keownem se na něj vrhli, nadávali mu a strkali do něj. Kvůli zahozené penaltě se mu vysmáli, z čehož byl skandál, který se dokonce řešil i na půdě Sněmovny lordů a Anglická fotbalová asociace za něj rozdala tresty.
„Největší fotbalová ostuda všech dob,“ řekl Phil Neville z United.
„A nebyla spíš ostuda, že se za Nistelrooye nikdo z vás nepostavil?“ rýpl si v televizním dokumentu o Fergusonovi a Wengerovi samotný Keown.
Jako by ani po těch letech rivalita nevyprchala.
Van Nistelrooye mohlo těšit alespoň to, že po roce ve stejném zápase už gól z penalty dal a sérii neporazitelnosti Arsenalu pomohl těsně před padesátkou zastavit. Kdyby to ale zvládl o třináct měsíců dřív, všechno mohlo být jinak.
Úspěch jako žádný jiný
Ne že by pak snad Arsenal nemohl dokráčet k titulu – naopak, ligu tenkrát vyhrál s jedenáctibodovým náskokem –, rozhodně by ale ten úspěch nebyl tak ikonický a ojedinělý.
Vždyť nástrahami Premier League, nejnáročnější fotbalové soutěže, bez porážky od té doby nikdo neproklouzl.
Ani Manchester United s Fergusonem, ani Chelsea, která byla nejsilnější pod trenérem Josém Mourinhem. Nezvládl to Manchester City, jenž uchvátil čistým herním stylem dirigovaným Pepem Guardiolou, a nesvede to ani Liverpool – tedy pokud se aktuální ročník přerušený kvůli šíření koronaviru vůbec dohraje.
„Nám tenkrát chyběl jen úspěch v Evropě,“ vrací se Keown k úspěšné sezoně. „Kdybychom vyhráli Champions League, možná bychom hovořili o nejlepším týmů všech dob.“ Jenže Arsenal tenkrát z Ligy mistrů vyletěl už ve čtvrtfinále s Chelsea, a to pouhé tři dny poté, co vypadl i ze semifinále Anglického poháru.
Když ale hned nato v lize v dalším památném utkání, které by vydalo na samostatný text, porazil Liverpool, bylo jasné, že mistrovská trofej mu neunikne.
I na stadionu Tottenhamu, tedy přesně před šestnácti lety, si přes varování a prosby policie užil oslavy ještě na trávníku.
„Provokovat jsme nechtěli, chápali jsme, že by z toho mohl vzniknout na tribunách chaos,“ přesvědčuje Henry. Ale když Tottenham z jedné z posledních akcí zápasů srovnal na 2:2, střelec Robbie Keane v rohu hřiště metal přemety a ostatní hráči burcovali fanoušky, soupeře tím akorát namíchli.
„Chápete, že slavili remízu?“ kroutil hlavou Henry, když na ten den po letech vzpomínal.
Právě on pak mezi prvními hráči Arsenalu po závěrečném hvizdu vysvlékl dres, točil s ním nad hlavou a nadšeně gestikuloval směrem k vlastním příznivcům.
Ještě pořád ale nebyl konec...
„Arséne Wenger nás přesvědčoval, že tuhle prostě sezonu musíme dohrát bez porážky. Že je to obrovská příležitost a až po čase si uvědomíme, co to může být za úspěch. A měl pravdu,“ pokračoval Henry.
Nervózně, ale přece Arsenal zvládl i poslední čtyři ligové zápasy a jako jediný tým dostal od vedení soutěže zvláštní zlatou trofej.
Za unikátní sezonu, ve které odehrál osmatřicet zápasů, vyhrál jich dvacet šest, remizoval ve dvanácti a neprohrál jeden jediný.
Když se pak před dvěma lety Wenger s Arsenalem po dvaadvaceti letech dojemně loučil, klub mu onu zlatou památku z muzea věnoval.
Byl to přece jen jeho odvážný sen. A skvělý tým, jejž si poskládal, mu jej pomohl splnit.
