Nenajdete moc chlapů, kteří by byli s fotbalovou Spartou srostlí tak jako Vladimír Kára. Proto věříte, když vitální pán před finále poháru nad hrníčkem kapučína prohodí: „Sparta, to je celý můj život.“
Dá se vůbec vyjádřit, co cítíte, když vidíte rudý dres s eskem na prsou?
Hrdost. Spartě jsem fandil, kopal za ni, trénoval, vedoucího v béčku jsem dělal až do důchodu. Přitom po kariéře jsem měl jistý flíček v železničním stavitelství, ale Sparta mě nalákala zpátky.
Jak?
To byla věc! Začátek devadesátých let, trénoval jsem Uhříněves, potřebovali jsme před jarem peníze na přestupy a kousek od našeho hřiště měl ranč Petr Mach, budoucí sparťanský boss. Napadlo mě, že se drze zeptám, jestli by nás nesponzoroval – potřebovali jsme tři sta tisíc. Týden přemýšlel, pak povídá: Pane Kára, uděláme to jinak. Já získám Spartu a vás si vezmu s sebou.
