V boji proti nemoci covid-19 se sice neobjevuje v první linii, ale v roli řidiče zdravotní dopravní služby Krajské nemocnice Liberec je Josef Lexa v šestidenních cyklech dvanáctihodinových směn pravidelně v přímém kontaktu převážně se staršími lidmi.
Posádka vozu převáží většinou pohybově omezené pacienty z jejich domovů do nemocnice na plánované nutné zákroky a zpět, přičemž v domech bez výtahu je snášejí a vynášejí po schodech.
„Fotbalové zápasy byly náročné na fyzičku, teď je to v mé práci hodně těžké hlavně po psychické stránce. Já si strach z nemoci moc nepřipouštím, to ani nejde, ale když jsme hlavně na začátku po vyhlášení nouzového stavu vozili starší lidi, tak byli ve stresu a ptali se často, jestli umřou, když budou mít horečku. Na to nebylo lehké odpovídat a uklidňovat je,“ popisuje 48letý Josef Lexa, který v 1. fotbalové lize nastoupil za liberecký Slovan jako řízný stoper do 175 zápasů, v pohárové Evropě hrál v památných bitvách proti slavnému Liverpoolu a byl ještě i členem kádru v premiérové mistrovské sezoně 2001/02.
Poté v Liberci trénoval B-tým, mládež, aktuálně je koučem prvoligových fotbalistek Slovanu a už osmým rokem pracuje jako saniťák. Vloni ho fanoušci vybrali jako šestého člena Dvorany slávy FC Slovan Liberec a zařadil se tak mezi legendy klubu.
Jak se změnila vaše práce v době koronavirové krize?
Trochu jí ubylo, protože spousta lidí se teď nemocnici raději vyhýbá, když to samozřejmě není úplně nutné. Vozíme pacienty na ozařování na onkologii, na hematologii, prostě na zákroky, které se doma provést nedají. Ale na druhou stranu je to náročnější hlavně po psychické stránce pro obě strany.
Josef Lexa pracuje v Krajské nemocnici Liberec jako řidič zdravotní dopravní služby.
V čem zejména?
Člověk obecně neví, koho potká, koho veze, kdo ho veze, jestli ten pacient nebo řidič není třeba zrovna náhodou nakažený. A starší lidi zažívají strach, zkraje byli ve stresu a ptali se často, jestli umřou, když budou mít horečku. Na to nebylo lehké odpovídat a uklidňovat je, když třeba vezete osmdesátiletou paní...
Obměnila se v tomto ohledu situace po třech a půl týdnech od vyhlášení nouzového stavu?
Pořád je ten strach na nich vidět, i když se to trochu zklidnilo, protože informovanost je větší, skoro všichni se snaží dodržovat nošení roušek, přibývá testů a lidi jsou víc hlídaní.
Jak to vnímáte vy osobně a dáváte si na sebe větší pozor, hlídáte si případné příznaky nemoci?
Já jsem se ještě přímo do kontaktu s někým, kdo by byl nakažený koronavirem, nedostal. Mírnou obavu mám, hlavně kvůli mamce, ale nějaký velký strach si nijak nepřipouštím. To ani nejde, je to moje práce a nemám na něj místo. Ale pro jistotu, když našim pacientům měří teplotu, si ji tak dvakrát denně nechám změřit taky, abych mohl v klidu pracovat. Máme pochopitelně roušky, rukavice, po každém pacientovi dezinfikujeme sanitku a připravené máme i ty speciální ochranné obleky, ale ještě jsme je nepotřebovali, protože všechno zatím stíhá rychlá.
Zlepšily se dodávky ochranných pomůcek od začátku pandemie?
No, určitě by to mělo být lepší. Nevím, jak je to na ostatních odděleních, my saniťáci nejsme ve zdravotnictví sice v té úplně první linii, ale s lidmi přicházíme do styku taky docela hodně. Dostáváme samozřejmě roušky, rukavice, dezinfekci, ale třeba respirátor jsem ještě neviděl. Já bych to i pochopil, že něco není, ale štve mě, že nám bylo slibováno, že všechno je a bude toho dost, ale nebylo nic. Kdyby se na férovku řeklo, že teď ty věci nejsou, že budou později, ale ten termín dodání se fakt dodrží, tak to by bylo mnohem lepší než nějaké zbytečné sliby, které se nedají splnit.
Jaké máte v tomto novém režimu jako saniťáci směny?
Abychom se moc nepotkávali a byli práceschopní, kdyby to náhodou někdo z nás chytil, tak jsme se rozdělili na dvě party. Každá dělá šest dnů v kuse po dvanácti hodinách a pak má šest dnů volno.
Pojďme k fotbalu, jaká byla vaše kariéra?
Narodil jsem se ve Varnsdorfu, hrál jsem za Spartak Jiříkov, pak jsme se přestěhovali do Liberce a od starších žáků jsem až na vojnu a krátké hostování v Boleslavi byl věrný jen Slovanu a jako trenér jsem pořád.
Josef Lexa, trenér libereckých fotbalistek
V první lize jste hrál za Liberec stabilně od jara 1994 do konce sezony 2000/01, jak moc vás mrzí, že jste nestihl mistrovský titul v té následující?
Ale já ten titul mám. V té době jsem byl hrající trenér béčka, ale byl jsem dál i členem áčka. Sice jsem v lize už neodehrál ani minutu, ale když potřebovali, byl jsem několikrát na lavičce náhradníků. Tak jsem to zlato dostal taky.
Pak jste pokračoval jako trenér mládeže v akademii Slovanu, ale tam jste skončil. Proč?
Se starším dorostem jsme dokázali po letech postoupit do nejvyšší extraligy, i když teď už tam zase dlouho není, a já jsem si měl k nějakému datu dodělat nejvyšší mládežnickou trenérskou licenci. To jsem i trochu kvůli své lajdáckosti nesplnil, tak se se mnou rozloučili. To mě zamrzelo, ale už je to pryč. Pak jsem potřeboval nějakou práci a přes kamaráda jsem sehnal místo v nemocnici. Udělal jsem si na záchrance půlroční kurz a už osm let jsem řidič zdravotní dopravní služby. Máme tady ale vyčleněné i jedno auto jako klasickou záchranku. Kdyby bylo něco velkého a bylo by nás potřeba, tak jsme schopni také zasáhnout a pomoct jako rychlá sanitka.
Zároveň trénujete už několik sezon prvoligové fotbalistky Liberce. Nejvyšší soutěž žen byla nejprve přerušená a pak definitivně ukončená, jak teď připravujete svůj tým?
S holkama jsem v kontaktu a s kondiční trenérkou jsme jim připravili domácí tréninkové plány. My samozřejmě nemáme sporttestery, abychom je kontrolovali, u nás je to o důvěře a já věřím, že něco dělají. První liga byla po přerušení nakonec předčasně ukončená a je dobře, že už se to rozhodlo, protože hodně našich hráček studuje, některé čeká maturita, tak teď už aspoň mají jasno. Pokud jde o mě, fotbalem žiju odmalička, takže už se nemůžu dočkat, až se to zase všechno nějak rozeběhne a společně začneme přípravu na nový ročník.
