Nejdřív si zkusili Evropskou ligu s Libercem, od zimy jsou ve Slavii a místo tréninků v žižkovském parku mají za sebou přípravu v Dubaji.
Jediná věc zůstala stejná: tihle čtyři drží spolu. Trpišovský si jako hlavní trenér své asistenty Houšteckého s Köstlem a trenéra brankářů Koláře bere všude s sebou.
„V zahraničí je to běžné. Guardiola nebo Klopp jsou taky na své lidi zvyklí,“ líčí nový šéf slávistické lavičky. „V novém klubu vám to pomůže a v Česku se na to už taky najíždí. Bude to pořád častější.“
Čím to, že si vy čtyři tak rozumíte?
Houštecký: Protože Jindra nás poslouchá.
Je to pravda?
Trpišovský: Musím!
Houštecký: Ale vážně. Já jsem už něco prožil, jsem z nich nejstarší...
Köstl: Výrazně!
Houštecký: To ne, vždyť to ani není vidět. Ale já se k tomu přiznávám. Chci jen říct, že člověk za život pozná spoustu lidí, a když potká někoho, s kým si pracovně rozumí, není důvod něco měnit. My jsme vytvořili už v podstatě rodinu, na kterou se postupně nabalují další lidi. I ve velkých firmách to tak funguje, že si manažeři berou lidi s sebou.
Ostatní to pouto taky cítí tak silně?
Köstl: Je hodně důležité, že máme stejný celkový pohled na fotbal. Ale stejně tak je správně, že jsou věci, na kterých se neshodneme. Takže co se týče vztahů: ano, jsme jako rodina. To ani není nadsázka, vždyť my jsme spolu vlastně častěji než s manželkami a přítelkyněmi.
Přípravné zápasyPřehled duelů v zimě  Podívejte se, jak úspěšné byly ligové týmy v zimní přestávce. Více zde. |
Funguje tahle rodina bez hádek?
Kolář: Umíme si říct všechno na rovinu. Dokážeme se společně radovat, ale taky se pěkně zhádat. Lidi, kteří nás neznají, docela koukají.
Houštecký: Ale neurážíme se.
Trpišovský: Většinou.
Kolář: Není v tom zášť. Když někdo udělá chybu, je potřeba to probrat – jinak by to nefungovalo.
V čem se neshodnete?
Köstl: Třeba si přehráváme video a jednu situaci, která má deset vteřin, si pustíme patnáctkrát. Každý má jiný názor a nakonec musíme dojít k tomu, kdo je nejblíž pravdě.
Trpišovský: Dřív jsem zažil v týmu i lidi, kteří si chtěli rozhodovat všechno sami. Ale nikdo přece nemáme patent na rozum, je důležité naslouchat. A taky věřit těm, kterým nasloucháte – abyste nemuseli přemýšlet o tom, proč to říkají a co tím zamýšlejí. Když tohle nefunguje, nejde to ani na hřišti.
Köstl: Ale taky je třeba říct, že nežijeme my čtyři v nějaké bublině. Tady ve Slavii jsou v týmu Radek Černý, Standa Vlček, Jirka Bílek – klubové legendy, u kterých jsme po týdnu věděli, že jsou na stejné vlně.
Houštecký: Jsou to úplně normální kluci. My asi úplně normální nejsme... Ale spojuje nás, že fotbal milujeme, děláme ho celý život a máme k sobě absolutní důvěru. Když mě Jindra naštve, tak mu to řeknu na rovinu. I když trochu opatrně, aby mě nevyhodil (úsměv).
Stmelily vás drsné podmínky na Žižkově, kde jste se potkali poprvé?
Trpišovský: Kluci chodili do práce, takže fotbal byl pro ně vlastně hobby. Naučilo nás to, abychom si pak všeho vážili. Dělali jsme fotbal na koleně a byla to velká škola. Prospělo nám to.
Houštecký: Pracovali jsme manuálně a museli jsme to kloubit s fotbalem. Problémy tam byly obrovské, věděli jsme to, ale šli jsme do toho s radosti, protože nás to bavilo.
Trpišovský: Stálo je to spoustu času a kvůli penězům to rozhodně nedělali. Odměny byly minimální a stejně jsme je nedostávali... A z velké části je nemáme doteď. To, že dneska okolo nás všechno funguje a živí nás fotbal, je najednou krásné zpříjemnění.
O tom, jak skromně tehdy Žižkov fungoval, se vyprávějí legendy. Máte kuriózní zážitky?
Trpišovský: Hlavou toho jede hodně. Ale já toho zažil dost už předtím, trénuju od jedenadvaceti. Na Xaverově jsme třeba s dorostenci při zápasech neměli kabinu: jediná, co tam byla, vždycky připadla hostům. Takže jsme v poločase seděli pod stromem... Žižkov pak byl zase trochu jiný level. Co se tam dělo, vzpomenete si?
Kolář: Nebyly tejpovačky, místo nich se používala kobercovka. A místo ionťáku šťáva nebo jen voda.
Köstl: Někdo si tam taky chladil zraněný kotník zmrzlou rybou.
Trpišovský: A Houšťa bral pravidelně s sebou dva tři hráče na oběd, aby se správně najedli, dali si maso. Protože někteří prostě neměli peníze na to, aby si mohli koupit kvalitní jídlo.
NEPOVEDENÝ ZÁPAS. Kouč fotbalové Slavie Jindřich Trpišovský nebyl po zápase s Petrohradem spokojený.
Až tak špatné to bylo?
Trpišovský: Já jsem i půjčoval peníze na chod klubu. Dávali jsme je dohromady, abychom vůbec mohli dohrát sezonu. Kluci půjčovali některým hráčům, aby mohli zaplatit nájem. Pak jednou za tři měsíce přišla jedna výplata. Trénovali jsme, a místo abychom pravidelně dostávali peníze, tak jsme je do toho dávali.
Houštecký: A je fajn, že spousta kluků, kteří tam tehdy byli, vydrželi. Hrají ligu, mají slušné smlouvy. Někteří měli rodiny, skoro je neuživili a stejně přišli na trénink a makali na plné kule.
Trpišovský: Abychom tehdy mohli soutěž dohrát, museli jsme získat milion. Půjčil jsem si u táty, taky u jednoho známého. Pak mi pár dní před Vánocemi volal masér, jestli bych mu nemohl půjčit já – neměl peníze na dárky... To člověka zocelí, pak si opravdu všeho víc váží.
Trénování v parku, o kterém se hodně psalo, bylo proti tomu vlastně maličkost.
Kolář: Trénovali jsme i na Vítkově, tam se těžko hledaly zakopnuté balony. Takže kustodka jela po tréninku na Žižkov, vyprala a pak jela na Vítkov hledat v keřích ztracené míče. A ráno čekala na stadionu na trenéra a radostně mu ukazovala, že ten balon našla (smích).
Trpišovský: Na Vítkov to bylo dál, kvůli převážení věcí bylo třeba jet autem, ale ta postupně v klubu ubývala. Někteří hráči je prodávali.
Dneska už se tomu smějete, ale tehdy to legrace nebyla, ne?
Trpišovský: Museli jsme se to snažit odlehčit, ale někdy to úplně nešlo. Já byl aspoň zvyklý z mládeže: v začátcích jsem trénoval čtrnáct kluků a měli jsme třeba jen tři míče. Takže na extrémní podmínky jsem byl celkem připravený, horší to muselo být pro hráče. Na částečný úvazek vás současně s fotbalem skoro nikde nezaměstnají, některé osudy těch kluků byly až nedůstojné tomu, co uměli.
Houštecký: Když jsme tam byli druhou sezonu, někteří kluci to ještě v průběhu ní chtěli zabalit. Kdyby tam nebyla taková parta, takoví srdcaři, asi by to dopadlo jinak. To, co tomu někteří lidé tam dávali, to ani nejde vyprávět, to se musí zažít. Klobouk dolů, že to nevzdali. Vždyť tam hráli mladí kluci, kteří na tom byli tak zle, že nemohli ani pozvat holku do kina. Máme radost, že se někteří z nich pak dostali daleko.
Zimní přestupyPřehled změn v lize  Kdo kam přestoupil, kdo je na odchodu a kdo si koho vyhlédl? Více zde. |
A vy taky – najednou sedíte v Dubaji, trénujete Slavii a soupeříte s trenéry jako Mancini nebo Cannavaro.
Köstl: To kdyby mi někdo tehdy na Žižkově řekl, myslel bych si, že je to reálné tak možná na PlayStationu.
Trpišovský: Už když jsme na Žižkově končili, proběhl první kontakt se Slavií. Vlastně jsem v ní mohl být v nějaké roli už třikrát, na čtvrtý pokus to vyšlo. Ale tehdy jsme nakonec šli do Liberce, a když jsme se cestou tam poprvé sešli na pumpě, říkali jsme si, že to bude tak na dva tři měsíce.
Houštecký: Los byl šílený.
Trpišovský: Já byl jako hlavní trenér v profifotbale dva roky, znal jsem jen druhou ligu. Najednou jsme věděli, že nás čeká kvalifikace Evropské ligy... Navíc v týmu, který na tom nebyl úplně dobře, zachraňoval se. Mysleli jsme, že budeme zase rychle doma, ale bylo z toho dvakrát třetí místo v lize a úspěchy v Evropě. Když si vzpomenu, že jsme vyhráli v Marseille, a přitom dva a půl měsíce předtím jsme se Zdeňkem jeli vlakem na poslední zápas Žižkova do Třince... Neměli jsme na týmový autobus, jeli jsme už jen my dva, vraceli jsme se s hrstkou hráčů spojem ve čtyři ráno.
Houštecký: Kdybychom to měli odvyprávět všechno, budeme tu měsíc. Na nás se ty příběhy nabalují.
Troufli jste si na Žižkově myslet takhle vysoko? Na angažmá ve špičkovém českém týmu?
Trpišovský: Já tam chtěl tehdy po pěti kolech končit, kluci mě přemluvili. Přišli jsme po italských trenérech, kteří netrénovali, scházeli se dva a půl měsíce jen na zápas. Po něm napsali, že sraz je až v pátek... Začínali jsme z voleje, mě jmenovali trenérem dva dny před začátkem přípravy. To všechno mám v paměti, stejně jako to, že jsme na začátku prohráli čtyři zápasy z pěti. Opravdu jsem tehdy nepřemýšlel o Slavii.
Ale sny jste měli, ne?
Trpišovský: Já ani Jarda jsme na rozdíl od Zdeňka se Štěpánem nehráli ligu, takže jsem měl sen, že se tam jednou jako trenér dostanu. Byl to motiv, proč fotbal dělám, proč jsem tomu věnoval tolik času včetně studia profilicence.
Köstl: Kdyby nebyly ambice, nemuseli bychom to dělat. Je na to hezký citát: Když se tvým snům nikdo nesměje, jsou příliš malé. Neřešili jsme samozřejmě to, jestli bude Jindra jednou v Chelsea, ale každý z nás chtěl vyhrávat a věděli jsme, že když se to bude dařit, jednou zvedneme nějaký pohár a budeme mít zážitky.
Houštecký: Když vidím Štěpána, jak se stará o gólmany, nebo Jindru, jak fotbalem žije 24 hodin denně a sleduje trendy... Je to neskutečné. Když jsme se připravovali v Liberci na Evropu, člověk to ocenil nejvíc. Ví o soupeřích maximum, má to hlavu a patu: jednoduše, stručně, hráči to dobře vstřebají.
Trpišovský: Fotbal se dá dělat dvě hodiny denně, ale taky patnáct. Záleží na každém, jak k tomu přistoupí. Ale ještě k těm snům: jde o ten časový úsek. Nikdy by nás nenapadlo, že za dva roky se stane to, co se stalo.
Třeba to, že budete mít v kabině Dannyho?
Trpišovský:Teď už to tak neberu. Respekt je nutný, ale úloha trenérů je přistupovat ke všem stejně. Je to zážitek, zkušenost, ale už jsme něčím prošli, takže to s námi až tolik nedělá. Vždyť v Liberci byli taky zkušení hráči, třeba Milan Baroš vyhrál Ligu mistrů. Na začátku mě napadalo, co tam budu dělat, co jim budu říkat. Člověk uvažoval, jestli na to vůbec má, jestli ho hráči vezmou.
Houštecký: Máme svůj styl, kterého se držíme. Od spousty lidí jsem slyšel: Jdete do Slavie, teď se budete muset chovat jinak... Odpovídal jsem jim: My se nemůžeme chovat jinak. Jsme pořád stejní, jednáme na rovinu. Nenávidím, když se prohraje a trenér okolo sebe kope a svádí to na hráče. Vinu nesou všichni.
Komplikuje vám situaci to, že v kabině Slavie zní víc jazyků?
Trpišovský: Tady je to ještě sranda proti Liberci, kde bylo na začátku asi čtrnáct cizinců. Tady si sportovní ředitel Honza Nezmar přeje, aby se v kabině mluvilo česky. Pokud ti hráči potřebují něco navíc, musí si o to říct trenérům nebo spoluhráčům. Musí se snažit rozumět, projevovat snahu. Stejně jako čeští hráči, když jdou ven.
Je vážně tak důležitá česká kabina, o které se často mluví? Vtípky, legrácky...
Kolář: Vždycky, když byla dobrá kabina, tak se dařilo. Člověk se pak může spolehnout na druhého. Chybu může udělat každý, tým by ho měl podržet a on to pak má vrátit.
Trpišovský: Česká liga fakt není tak jednoduchá, jak si někteří myslí. Neříkám, že je nádherná na pohled, ale hrát ji není snadné. A potřebujete pro to určité parametry – mezi to patří, že si hráči musí pomáhat a spolehnout se na sebe. Jakmile se to naruší, tým je rozbitý a nefunguje.
Co bude základem pro to, aby pod vámi fungovala Slavia?
Köstl: Všichni víme, jak jsou fanoušci Slavie fantastičtí. Chceme, aby je náš fotbal bavil a aby šli ze stadionu spokojení. Aby cítili, že jsme do toho dali maximum, což musíme cítit i my. A ambice logicky musí být ve Slavii nejvyšší.
Houštecký: Proto si taky lidi, kteří Slavii řídí, vybrali Jindru. Věří, že on je nejlepší trenér v republice. Jindra si zase vzal nás a máme tu hráče, kterým věříme. Všechno jsme nastavili tak, aby Slavia mohla dosáhnout nejvyšších cílů. Mezi ně patří i to, že bychom si sáhli na Ligu mistrů – já to mám jako velký sen.
Trpišovský: Můj cíl je jasný: náročnost. Chci, aby lidi odcházeli s tím, že všichni, kdo se na výsledku podílejí, udělali maximum. Zažíval jsem to jako fanoušek a nejhorší pocity jsem měl ve chvíli, kdy jsem věděl, že to nebyla dobře odvedená práce. Někdo musí vyhrát, někdo prohrát a někdo remizovat, ale pro mě je zásadní, aby všichni na hřišti nechali všechno. Na tom budeme pracovat každý den. Slavia musí být úspěšná, to všichni víme. Vítězství je nejhezčí, každý to dělá pro něj, ale ta cesta je důležitá. Lidi si musí říct, že to bylo absolutně stoprocentní: to je náš úkol a cíl.
