Smlsal chtěl sepsáním knihy „Holokaust a majetková perzekuce Romů v Protektorátu Čechy a Morava“, kterou představil v brněnském Muzeu romské kultury, přispět k napravení této historické křivdy. Okradené oběti totiž stát neodškodnil.
Pod pláštěm nacistické a později komunistické ideologie přitom docházelo nejen k fyzické likvidaci nepohodlných, ale také k jejich systematickému ožebračování.
Připomene hrůzné činy, řekl Pavel. V Letech otevřeli památník holokaustu |
Když Romové a Sintové přicházeli do táborů v Letech u Písku nebo v Hodoníně u Kunštátu na Blanensku, byly jim zabaveny peníze, vkladní knížky i šperky. „Většina českých Romů byla do koncentračních táborů zavlečena přímo ze svých domovů a za sebou nechali příbytky s vybavením, nábytkem, hospodářskými zvířaty i celoživotními úsporami. Včetně zdánlivě nepodstatných drobností jako rodinné fotografie,“ popisuje Smlsal.
Četníci ve spolupráci se starosty místních obcí tento majetek zajistili a prodávali ve veřejných dražbách. Většinou jej koupili místní obyvatelé, tedy sousedé odvedených.
„Výnosy z majetku Romů měly propadat Třetí říši a zabavily je nacistické úřady. Faktický prospěch ale měli i obyvatelé, kteří si koupili jmění Romů pod cenou,“ upozorňuje Smlsal na širší zapojení protektorátní společnosti do provádění perzekucí.
Přežívali v troskách či stájích
Z koncentračního tábora u Hodonína u Kunštátu, kam byli deportováni moravští Romové, se dochovaly mimo jiné fotografie zabavených obytných vozů s koňmi. Tažná zvířata si rozebrali sedláci z okolí, cennosti se vydražily a vozy byly spáleny.
Z početných romských rodin se domů vraceli pouze jednotlivci. Většinou mladí lidé, kteří přežili díky své síle nebo šťastné náhodě.
Dozorci vězně bili a krutě týrali, líčí historik romský tábor na Moravě |
„Po návratu je čekalo dlouhé pátrání po ztracených blízkých, které bylo v naprosté většině případů marné. Když přicházeli do svých původních domovů, tak se nezřídka setkávali s tím, že byly rozbořeny nebo v nich bydleli cizí lidé,“ přibližuje historik. Přeživší tak přišli o peníze i rodinný majetek a vraceli se do společnosti, která jim dávala najevo, že o ně nestojí.
Mnozí Romové museli po válce žít v nedůstojných podmínkách trosek vlastních domů nebo ve stájích a setkali se spíš s odmítáním než s pomocí, kterou zoufale potřebovali. Přeživší ani jejich potomci nebyli nikdy odškodněni a téma proto zůstává aktuální.
„Dnes pomalu odchází druhá generace přeživších a otázka rozkradeného romského majetku zůstává neodčiněnou křivdou. Měli bychom se snažit ji konečně napravit,“ burcuje Smlsal.
Rozhodnutí je na politicích
Ten přináší do debaty o odškodnění souhrnný materiál, v němž situaci Romů a Sintů popisuje. „Vycházel jsem z archivních dokumentů, jako jsou nacistické bezpečností složky nebo dokumenty četnických stanic, obcí a úřadů. Cenným zdrojem jsou svědectví pamětníků včetně těch uložených v brněnském Muzeu romské kultury,“ říká autor publikace.
Jako nevyřešenou křivdu vnímají okrádání Romů i v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Lidé o Romech nic nevědí, jen mýty a stereotypy, říká ředitelka muzea |
„Můžeme poskytnout podporu a podílet se na případném odškodnění z odborného hlediska. Konečné rozhodnutí je ale na politické reprezentaci,“ sděluje náměstek ústavu Kamil Nedvědický.
Samotný boj budou podle historika Smlsala nést na bedrech hlavně sami Romové, jako tomu bylo i v případě snahy o zbourání vepřína v Letech nebo odškodnění nuceně sterilizovaných romských žen.
Dvěma koncentračními tábory na českém území prošlo okolo šesti tisíc lidí a podle odhadů jich 90 procent nepřežilo. Mezi potomky přeživších jsou stále lidé, kteří v úsilí o majetkové odškodnění pokračují.
