„Pro Čechy je jednodušší říct, že Romové byli oběťmi Němců, než zkusit přemýšlet nad tím, že se možná i naši předkové podíleli na perzekuci,“ říká historik Michal Schuster, který zapomenutý romský holokaust zkoumá.
Byl hodonínský tábor pseudokoncentrák, jak říkají někteří politici?
Nacisté vytvořili v Evropě tisíce různých táborů. Dobový název mohl být pracovní nebo sběrný tábor. Ale když se podíváme na podmínky, které tam panovaly, na osud vězňů, tak sloužily ke koncentraci osob na základě jejich rasového původu. Lidé tam byli držení v katastrofálních hygienických, životních, stravovacích podmínkách. Byla tam obrovská úmrtnost a nemocnost. Vězni pak byli transportováni někam dál, kde byli zlikvidováni. České tábory v Letech a v Hodoníně u Kunštátu byly určené ke koncentraci dobově řečeno cikánů a cikánských míšenců.
Jak vypadal běžný den v táboře?
Hned po příchodu museli muži odevzdat civilní oblečení a nafasovali uniformy po bývalé československé armádě nabarvené načerno. Ženy a děti mohly mít svoje šaty. Byl jim bez náhrady odebrán veškerý majetek, peníze, šperky. Vozy kočovných rodin nebo domky, které Romové opustili, buď rozkradlo většinové místní obyvatelstvo, nebo byly ve veřejné dražbě rozprodány. Lidé, kterým se podařilo přežít martyrium čtyř pěti koncentráků, se tak neměli kam vrátit, protože jejich dům byl srovnaný se zemí, v lepším případě tam bydlel někdo jiný. V táboře vězni nesměli mluvit romsky, všechny prohřešky proti domácímu řádu se trestaly. Budíček byl velmi brzy ráno, pak nástup, většina lidí odcházela na práce mimo tábor – do lomů, na stavbu silnic. Menší část zůstávala v lágru. Práce trvala osm až deset hodin podle ročního období. Po návratu byla večeře, brzy večerka bez možnosti pohybu po táboře, což vyvolávalo velké problémy, pokud byly rodiny rozdělené a nemohly se navštěvovat. Jednu dobu byly oddělené i děti v samostatném baráku.
Michal Schuster
|
Tábory pro Romy na českém území ale nebyly německé, dozor tam vykonávali bývalí českoslovenští četníci.
Z řady výpovědí přeživších i některých dozorců víme, že nezacházeli s vězni vůbec v rukavičkách. Docházelo k bití a krutému týrání. Mužstvo bylo ozbrojené. Zbraně byly v několika případech použity, protože se tam uskutečnilo asi sto pokusů o útěk, polovina nebyla úspěšná.
Mluvíme o bití. Ale podle pamětníků se v táborech odehrávalo kruté týrání. Lidé byli za sebemenší přestupek mláceni do krve nebo bezvědomí. Ti, kteří prošli Hodonínem, vzpomínali třeba na exekuční lavici, na niž si museli vězni lehnout a která byla okousaná od bitých lidí. Takže to nebyla jen sem tam facka.
Problém je, jestli jsme vůbec schopní se vcítit do toho, co se tam těm lidem dělo. Bavíme se o několikanásobném překročení kapacity tábora, o hladu, nemocech, zimě. Ale dokáže si někdo z nás představit, jak to tam vypadalo? Každý den vidíte kolem sebe umírat lidi, vidíte tam ležet nemocné, dohola ostříhané ženy, děti, kterým visí kůže na kostech, brečí a volají maminku, která mezitím umřela na tyfus. Všechna slova, která používáme, jsou nedostatečná. Lidé, kteří mi o tom vyprávěli, se z těch zážitků nikdy nedokázali vzpamatovat. Skrze jejich svědectví se tomu dokážeme přiblížit a je to to jediné, co nám zbude, protože nikdo z pamětníků už nežije.
Jak se určovalo, kdo je Rom? Protože to nebyla záležitost až protektorátu, ale úřady vycházely ze seznamů z první republiky.
Vycházelo se z podkladů, které vytvořilo československé četnictvo podle prvorepublikového zákona z roku 1927 o potulných cikánech. Na jeho základě měly být monitorovány všechny osoby, takzvaní kočující cikáni nebo osoby žijící potulným způsobem života. Byla to sociální kategorie, kdy měl být za cikána považován ten, kdo jako cikán žil, tedy neměl trvalé bydliště nebo stálé zaměstnání, a to i jen po část roku.
Odsouzen byl pouze romský kápoLágr v Hodoníně u Kunštátu byl určený pro moravské Romy, většinu osazenstva tvořily ženy a děti. Ještě před válkou fungoval jako ubytování pro dělníky, kteří stavěli nedaleko dálkovou silnici z Plzně do Moravské Ostravy, kapacita byla maximálně 300 lidí. V srpnu 1942 sem ale začaly úřady svážet celé rodiny, během měsíce se zaplnil a celkem jím prošlo asi 1 400 lidí. Rychle se začaly šířit choroby, jež si za zhruba rok vyžádaly 207 obětí. Z 35 dětí narozených v táboře přežilo jediné. Podle archivních záznamů jen díky tomu, že jeho rodina byla uznána za Neromy a propuštěna na svobodu. „Hygienické podmínky vůbec neumožňovaly, aby se matky o děti nějak základně staraly. V táboře byl chronický nedostatek pitné vody, jediná studna navíc postupně vyschla. To vedlo k obrovské úmrtnosti dětí,“ popsal historik Dušan Slačka z Muzea romské kultury, které má unikátní sbírku vzpomínek pamětníků, z nichž už nikdo nežije. Nejvíce obětí si vyžádala epidemie břišního tyfu, oběti jsou pohřbené v hromadných hrobech vedle bývalého tábora. Lidé umírali i proto, že byli podvyživení, podle údajů historika Ctibora Nečase, který se celý profesní život věnoval zkoumání zapomenutého romského holokaustu, vážili dospělí polovinu obvyklé hmotnosti. I přesto museli otrocky pracovat, a to včetně dětí od deseti let. Lámali kámen v blízkém lomu, roztloukali kamení, pomáhali na polích, káceli stromy. Pamětníci vzpomínají především na neustálé bití od českých četníků, kteří měli tábor na starosti. Za trýznění vězňů byl ale nakonec potrestaný v roce 1947 na doživotí jediný člověk, Rom Blažej Dydy, který v táboře působil jako kápo. Odvezením moravských Romů do vyhlazovacího tábora v Osvětimi ale historie lágru neskončila. Na konci války se z něj stal lazaret pro rudoarmějce, pak sběrné středisko pro přestárlé Němce, kteří tady čekali na odsun. Po roce 1950 se proměnil na tábor nucených prací pro odpůrce komunistického režimu a později školicí středisko pro bachařky. Nakonec tu byl díky krásné okolní přírodě rekreační areál. Ten se státu podařilo vykoupit v roce 2009. Minulý měsíc památník převzalo brněnské Muzeum romské kultury, stejně jako druhý v Letech u Písku, a pracuje na otevření expozice. Vykoupení a rekonstrukce Hodonína přišlo stát na zhruba 100 milionů. „Romové žili na Moravě ve více než 200 obcích, ale stopy po nich úplně zmizely. Přežilo jich jen deset procent. Teprve po válce sem přišli Romové ze Slovenska, kde jejich likvidace neproběhla v takové míře,“ dodal historik Slačka s tím, že čeští Romové nebyli ani nikdy odškodněni za rozkradený a zabavený majetek. |
Nebylo to tedy čistě rasové hledisko, ale sociální?
Mělo to zúžit životní prostor kočujícím osobám. Ale většinově sem spadali etničtí Romové. Protože část českých a moravských Romů provozovala kočovná řemesla, zábavu, byli to cirkusáci, loutkáři, podomní obchodníci, kováři, kotláři, opraváři nožů, brusiči. Četnické ústředí v Praze mělo shromažďovat informace o těchto lidech. Byl vytvořen jejich soupis a vydány cikánské legitimace. Měli zakázán vstup do hlavních zemských měst, lázeňských oblastí, příhraničí a do některých obcí, které si to vymohly. Což byl zásadní diskriminující prvek pro určitou kategorii obyvatel.
Takže ve chvíli, kdy se začnou vytvářet jakékoliv seznamy, tak to není dobré, protože nevíte, na co můžou být v budoucnu použité?
Tak je to se všemi seznamy, i když je děláte s dobrým úmyslem. Nikdy nevíte, co se s nimi stane za pět nebo za dvacet let. Československé četnictvo se zaměřovalo na tuto skupinu obyvatel. Když došlo ke změně režimu, zákon nepřestal platit, Romové byli perzekvovaní. Nesměli nosit žádné zbraně, pohybovat se ve větších skupinách než základní rodina. Což často znamenalo velké problémy. Stačilo, aby se náhodou v nějaké lokalitě potkaly dvě rodiny, a už z toho byl přestupek, pokuta nebo krátkodobé vězení.
Konečné řešení cikánské otázky bylo na našem území důslednější než jinde, bylo zde vyvražděno 90 procent Romů. Přispělo k tomu i to, že protektorátní úřady v podstatě jen navázaly na předchozí perzekuci?
Stejně jako v případě židovského holokaustu, i u holokaustu Romů nacistická mašinerie využila stávajících předsudků. Antisemitismus tu byl zakořeněný stovky let, stejně jako anticiganismus. Od 30. let se začaly radikalizovat i nálady v demokratických režimech. A kde je vystřídaly autoritářské režimy, bylo jednoduché nacistická nařízení aplikovat, protože pro tehdejší většinové obyvatelstvo se ani nemusely zdát radikální. Konečně došlo k zásadnějšímu řešení židovské a cikánské otázky, která se tu řešila už desítky let předtím.
Přitom českých Romů bylo jen kolem šesti tisíc, což není žádné velké množství ve srovnání s dnešní dobou…
Důvody, proč u nás došlo k masovému vyvraždění Romů, vycházely z jejich menšího počtu. V létě 1942 byl proveden soupis a uvádí se jich asi šest a půl tisíce. Část šla do táborů, část zůstala na svobodě pod policejním dohledem. Většina byla během roku 1943 odvezena do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Protože byli evidováni z předchozích sčítání, byly informace o rodinách, jejich pohybu, vazbách či bydlišti dobře zjistitelné. Bylo jednodušší sestavit transportní seznamy celých rodin.
Přesto, ta důslednost romského holokaustu na českém území je zarážející.
Přispěla k tomu i atmosféra a určitá příprava. Nejprve kategorizujete skupinu, která má být zlikvidována – židé, cikánská metla venkova, nepřizpůsobiví, rasově nečistí. Režim pak vydává řadu prohlášení, všude se píše o tom, že je s těmito skupinami problém, vždycky byl a teď konečně nastává doba, kdy se to vyřeší. Ze dne na den se nevytvoří koncentrační nebo vyhlazovací tábor. Všechno se děje postupně. Označenou skupinu pak vyloučíte ze společnosti. Romům bylo řečeno, že se nesmí vzdalovat ze svého bydliště, museli se nuceně usadit. Pohlídáte si, kde žijí, a začnete připravovat jejich soupis. Zavřete je do táborů a vyberete místo, kam budou odvezeni, aby se další fáze konečného řešení neděla na očích většinového obyvatelstva a likvidace byla jednodušší.
Tábor v Hodoníně u Kunštátu byl stejně velký jako v Letech u Písku, zemřelo tam přes 200 lidí. Podmínky v obou byly stejné. Proč se o moravském lágru mluví míň než o českém?
V Letech vznikl vepřín, který po roce 1989 vzedmul vlnu nevole a stal se symbolem zapomenutého a často popíraného romského holokaustu, o němž se 40 let nemluvilo. V Hodoníně se postupem času také začala řešit neúnosnost rekreačního areálu na místě tábora, protože pietní akty se konaly v srpnu, kdy se u bazénu koupali lidé. V baráku, kde umírali vězni, byla hospoda Krmelec. Kolem účastníků pietního aktu chodili houbaři s košíky. Tehdejší majitelé areálu nebyli vůbec nadšení, nelíbilo se jim to, protože jsme jim kazili rekreační byznys. Díky aktivitám Muzea romské kultury, ale i pozůstalých a aktivistů nakonec stát areál vykoupil a dnes se tam chystá památník.
