Baroš, Zavadil, Rezek, Matějovský... Tahle liga je i pro starý

V nastaveném čase si na pravém křídle přehodil míč na levačku, zkontroloval pohyb v pokutovém území a na téměř čtyřicet metrů poslal dokonalý centr. Gól! Kdybyste nevěděli, že tomu zarostlému impulzivnímu chlapíkovi s culíkem ve vlasech je čtyřicet let, možná by vám momentka z pondělního ligového zápasu v Opavě nepřipadala ničím zvláštní.

Jenže ona zvláštní je. A jak!

Opakuje se totiž každé kolo.

Pavel Zavadil patří k mužům, kteří popírají sportovní zákony. Uprostřed zálohy vyniká kumštem, přístupem, pohybem a hlavně věkem.

Aktuálně je nejstarším hráčem fotbalové ligy. V historii je dokonce nejstarším střelcem.

I když v lednu prodloužil smlouvu, nevylučuje, že tahle sezona bude poslední. Zároveň cítí, že daleko mladším ročníkům pořád stačí. Ne coby pomocník na posledních deset patnáct minut, aby zdržoval čas, nebo jako mentor, který bažantům poradí.

Když je zdravý, patří do základní sestavy. S výjimkou jediného utkání, které vynechal kvůli trestu za žluté karty, hraje od sedmého kola nepřetržitě. Od první do poslední minuty. „Čím jsem starší, tím víc si fotbalu vážím. A čím víc si ho vážím, tím víc mě baví,“ říká.

Ligovou premiéru měl v květnu 1999. Pokud budete rýpat, určitě si všimnete, že nikdy nehrál v reprezentaci. Že při zahraničních štacích dosáhl nanejvýš na švédskou nebo izraelskou ligu. Že ani ve Spartě, se kterou získal titul v roce 2003, nevynikal.

Jenže Zavadil - a mezi veterány v tom není zdaleka sám - je skvělý motivační prvek, ze kterého by si mladí měli brát příklad. V hodnocení hráčů, které dělá MF DNES ze všech ligových zápasů, se Zavadil drží v elitní čtyřicítce. Průměrná známka 2,58 je hodně zajímavá.

„Když si Zavoš v sedmatřiceti přetrhal kolenní vazy, hned mě napadlo: A je konec! Jenže on se zařekl, že takhle končit nechce. Kloním se před ním, že se vrátil. Přestál čtvrt roku, kdy většinou jen kulháš a všechno tě bolí. Za deset měsíců byl zpátky a snad ještě silnější,“ smeká Jan Rezek z Příbrami, další z ligových vysloužilců.

Veteráni nejsou podržtašky

Ročníků 1981, 1982 nebo 1983 ubývá. Přitom Zavadil se narodil v dubnu 1978.

Pro českou ligu je nesmírně užitečné, že veteráni nekončí. Jsou inspirací. Obohacují. „Kéž by mladí měli stejný vztah k fotbalu jako my,“ tvrdí plzeňský kapitán Roman Hubník, sám ročník 1984.

Čili veterán? Vlastně už ano. Když se během plzeňského tréninku musí na hřišti přemístit přenosné branky, obvykle kouč Vrba zahlásí: „Kdo má nad třiatřicet, nemusí.“

V tu chvíli mají volno pánové Limberský, Bakoš, Petržela, Kozáčik, Hruška nebo právě Hubník. I kvůli tomu můžete o Plzni dokolečka tvrdit, že je přestárlá, ale podívejte se na tabulku. Před víkendovým 23. kolem je druhá, pouhé tři body za vedoucí Slavií. Veteráni navíc nepůsobí jako podržtašky, pořád stíhají. Limberský s Hubníkem jsou nepostradatelné postavy ze základní sestavy.

A ve výčtu se dá pokračovat. Jen vynecháme brankáře, kteří stárnou pomaleji.

Milan Baroš

Tomáš Hübschman

Roman Hubník

Miroslav Slepička

Rudolf Skácel

Jan Rezek

Tomáš Hübschman (1981) nadále patří k elitním defenzivním záložníkům v soutěži. V individuálním hodnocení MF DNES je pátý nejlepší hráč ligy.

Legendární útočník Milan Baroš (1981) s kapitánskou páskou motivuje celou Ostravu. Už pětkrát skóroval a spoustu šancí připravil.

Jan Rezek (1982) má stejnou roli v Příbrami. I když by radši hrával jako režisér uprostřed zálohy, na přání trenéra dál kmitá kolem pravé lajny.

V Příbrami zároveň vyhlížejí návrat útočníka Miroslava Slepičky (1981), který si v září nešťastně zlomil nohu.

Končit se nechce ani obránci Rudolfu Skácelovi (1979), byť v posledních měsících dělá jen náhradníka.

Boleslavský bourák

Zato špílmachr Marek Matějovský (1981) se v Mladé Boleslavi probudil do exkluzivního jara. Zatím platí: co zápas, to noblesní výkon. „Nechápu, kde to v sobě vzal. On je fakt bourák,“ prohlásil mladoboleslavský brankář Jan Šeda.

Marek Matějovský (vpravo) v hlavičkovém souboji.

Kadlec ve Slovácku, Ďurica v Dukle, Jindřišek v Bohemians, Ljevakovič v Teplicích, Procházka v Ostravě.

A to ještě nemluvíme o hokejové lize, kde se to veterány jenom hemží. „Obrovskou roli hraje zkušenost, protože si dokážeme vyhodnotit, na co stačíme. Ne běhat kvantum hloupých kilometrů, ale hrát chytře a dělat správné pohyby,“ líčí plzeňský kapitán Hubník.

I proto se dá říct, že česká liga je pořád pro staré.

A špatné to není.

Jak se pozná, že ještě nejsem za klauna?

Manželka s dcerou lyžují na Klínovci, on leží doma na gauči. Pravá noha zafixovaná. Berle položené hned vedle. Jan Rezek si natrhnul postranní vaz v koleni a marodí. V téměř sedmatřiceti letech žádný med. „Za měsíc budu zpátky. Ale kdybych fotbal nemiloval, asi to zabalím,“ říká kapitán Příbrami.

Už dávno nekope za reprezentaci, vlasy má plné bílých proužků: „My dědci už nehrajeme fotbal pro peníze. Baví nás. A je to v podstatě jediná věc, kterou opravdu umíme. Hřiště je odmalička náš domov.“

Jednou nebude. Jste připravený?
Spousta kluků mi potvrdila, že je to šok, ale já se nebojím. Jsem v očekávání, protože chci začít trénovat, takže na hřišti snad zůstanu. Jen s tím rozdílem, že trénování je náročná řehole, zatímco hraní je zábava.

Starší ročníky obvykle konec oddalují. Vy taky?
Baví mě to a hlavně stačím. Nestane se ze dne na den, že nestíháš. Člověk by měl zůstat soudný, a pokud nechce být za klauna, musí se rozhodnout: Končím! Dřív nebo později to stejně udělá trenér, což se kouše daleko hůř.

Jan Rezek se v dresu Příbrami pokouší přelstít zlínského kapitána Petra Jiráčka.

Co vás v šestatřiceti motivuje?
Kabina. Její chemie. Cítím ji každé ráno, když otevřu dveře a vidím mladé kluky, jak se chechtají. Některým bych mohl dělat tátu.

Myslíte, že je inspirujete?
Spíš vidím, že se málo snaží. Mají talent, veliký talent, ale když jde do tuhého a trénink bolí trochu víc, tak nemáknou. Až na výjimky. Možná mluvím moc staromilsky, ale mám srovnání.

Povídejte.
Když jsem jako teenager začínal v Teplicích, byl jsem miminko. Nejmenší, nejmladší. Ale stejně jsem létal vzduchem, když do mě při tréninku zajeli kápové Hunal nebo Rada. A ještě mi dali čoud. Když teď fauluju já, abych třeba trénink vyhecoval, div nedostanu vynadáno. Přijde mi to obrácené.

Upřímně, říkáte si v tréninku o úlevy?
Nejsem na takové manýry navyklý, ale poslední dva roky se hlídám. Tělo už tolik nevydrží a poznám, kdy jsem to přepísknul. Hlavně na konci týdne: kam bych dřív při tréninku vysprintoval, tak jen vyběhnu, aby se neřeklo.

Trenér to toleruje?
Ví, že domrtva se odevzdám až o víkendu v zápase. Já tvrdím, že tréninky jsou pro nás staroušky bojem o přežití.

Máte časový horizont, kdy už nepřežijete?
Ne, ale nechci být na hřišti na obtíž. Teď v zimě mi Pavel Horváth nabízel, jestli bych mu nedělal asistenta u plzeňské juniorky. Skvělá šance pro začátek nového života.

Ale?
Pořád jsem cítil, že můžu hrát ligu. Po mamce mám atletické předpoklady a zaplaťpánbůh mě dynamika ještě neopustila. Už to sice není žádná hitparáda, ale troufám si říct, že nevypadám trapně. Přitom mi přijde, že je ostuda mladých, když jim stačím. Pavel Horváth nám v Plzni říkával: Pitomci, styďte se, že s váma ještě hraju.

S nadváhou a v osmatřiceti.
Měl pravdu. I já čekám, až mě mladí vyštípají. Až budou lepší, půjdu.