V loňském roce zažil raketový vzestup. V zimě se nenápadně vrátil do FK Jablonec z hostování v Karviné, okamžitě se stal klíčovým mužem obrany a na jaře pomohl týmu k prvoligovému bronzu a postupu do základní skupiny Evropské ligy.
Také na podzim předváděl stoper David Lischka v jabloneckém dresu parádní výkony, sledoval ho i reprezentační trenér Jaroslav Šilhavý a vysloužil si přestup do pražské Sparty. Z něho ale kvůli kruté diagnóze, nedomykavosti srdeční chlopně, sešlo a talentovaný fotbalista už se připravoval na nový život bez fotbalu.
Jenže na konci dubna dostal po náročné operaci, následné rehabilitaci a úspěšných zátěžových testech od lékařů povolení k návratu do vrcholového fotbalu. „Když jsem zase poprvé vyběhl na hřiště, cítil jsem úplně neskutečnou radost, nadšení z balonu a z toho být zase u fotbalu v té partě. Strašně jsem se na tu chvíli po tom všem těšil, ale ani jsem nečekal, že to bude až takové,“ vyprávěl 21letý jablonecký stoper David Lischka, který odehrál v první lize 39 utkání, v nichž vstřelil čtyři góly. V mládežnických reprezentacích od U18 po U21 nastoupil ke třiceti zápasům.
Když se vrátíme do ledna, můžete popsat ty chvíle, kdy jste se o problému se srdcem dozvěděl?
První den ve Spartě, to bylo pondělí, jsem byl na základní lékařské prohlídce, která je bez echa srdce. Pak už přišly tréninky, první přípravný zápas za Spartu a ve čtvrtek mě čekalo to echo, po kterém se měla podepsat smlouva. Byl jsem tam s Matějem Hanouskem, se kterým jsme měli odejít z Jablonce spolu. On šel první, po něm já. Byl jsem tam strašně dlouho a když jsem se tu zprávu dozvěděl, tak to byl samozřejmě obrovský šok, ven jsem vyšel úplně zdrcený a vlastně jsem se zhroutil. To jsem nezvládl, což je docela logické. Matěj mi říkal, že mě už takhle nechce nikdy vidět.
Hned vám tam lékaři řekli, o co jde?
To echo odhalilo nějakou vadu. Pan doktor se najednou zarazil, zavolal si nějakého kolegu na konzultaci a řekli mi, že mám nedomykavost chlopně, že musím okamžitě zastavit trénink a skončit s fotbalem.
MUDr. Štěpán ČernýPrimář kardiochirurgie pražské Nemocnice Na Homolce „Provedli jsme kardiochirurgickou plastiku aortální chlopně, která Davidovi umožňuje vrátit se k vrcholovému sportu. Kdybychom udělali klasickou náhradu chlopně, David by sice mohl normálně pokračovat dál v životě, ale už by nemohl být vystaven větší fyzické zátěži. Tenhle zákrok, při němž se použije živá tkáň, a provádí ho tři až čtyři oddělení v Česku, mu ale návrat mezi fotbalové profesionály umožňuje. Samozřejmě bude ale David muset být dál sledován, před každou sezonou by se měla dělat podrobná vyšetření a vyhodnocení, jak zátěž zvládá. Testy, které už David podstoupil, nicméně ukazují, že se jeho tělo chová jako zdravé a je připraveno na vrcholový sport.“ |
Jak jste to ty první hodiny a dny zvládal, nebylo to třeba na pomoc psychologa?
No, nevím... První den jsem byl fakt úplně mimo, ale povahou jsem spíš kliďas a myslím, že jsem to ještě zvládal docela dobře. Bral jsem to spíš tak, že mám štěstí, že se ta moje vrozená srdeční vada takhle odhalila. Za to jsem byl vlastně i šťastný, protože to, co bude pak, bude navíc. Zdraví máme jenom jedno, a to je nejdůležitější. Pak jsem ale jel domů do Ostravy za rodinou, kterou jsem uviděl úplně zdrcenou víc, než jsem byl já. To bylo pro mě těžší než osobně přijmout to, co mi je. Že jsem své nejbližší udělal nešťastnými.
Co se dělo dál?
Hledali jsme s mým manažerem panem Nehodou a s lidmi ze Sparty další možnosti, absolvoval jsem různá vyšetření na různých místech, kde mi vesměs potvrzovali, že s fotbalem je to konečná. A v téhle fázi, kdy jsem to začal tak nějak přijímat a už jsem se pomalu připravoval na vlastně úplně jiný život bez fotbalu, se nám po tom, jak se o mně už začalo psát, ozval specialista na chlopně pan doktor Štěpán Černý z Nemocnice Na Homolce.
Co vám říkal?
Po podrobném vyšetření mi řekl, že si myslí, že mi dokáže pomoct, ale že nic neslibuje. Prý je to tak sedmdesát na třicet a že uvidí, až mě při operaci otevře, protože každé srdce je samozřejmě jiné.
Váhal jste nějak, jestli tu náročnou operaci podstoupíte?
V tu chvíli jsem sám pořádně nevěděl co a jak, protože to bylo o tom jít do risku. Měl jsem na výběr skončit s fotbalem s tím, že to srdce by se dalo trošku do pořádku bez té maximální vrcholové zátěže. Nebo risknout operaci s možností, že se to povede a zůstanu u fotbalu, ale zároveň, že mi nikdo nic nemůže zaručit. Přes den se mi všechny ty možnosti rozležely v hlavě a řekl jsem si, že bych asi nemohl žít s pocitem, že jsem pro to neudělal všechno. Tak jsem se rozhodl, že tu operaci absolvuju a dopadlo to dobře.
Pamatujete si na bezprostřední pocity po operaci po probuzení z narkózy?
Okolo mě závěsy, všechno kolem pípalo, strašně přístrojů a z těla mi čouhalo asi šest hadiček nebo kolik. Každý den byl strašně dlouhý, protože jsem nemohl spát, snad tři dny jsem se pořádně nedokázal vyspat.
Kladl jste si otázku, jak je možné, že se u vás ta vada jako u vrcholového sportovce neodhalila dřív?
Na to se ptá skoro každý, ale já bych se k tomu nechtěl vyjadřovat, opravdu ne, nezlobte se. Důležité je, co je teď. Můžu říct jen, že je to vrozená vada, ale když jsem třeba to echo srdce absolvoval ve třinácti letech, tak tam ještě nic vidět nebylo.
Uvědomujete si zpětně, že jste mohl být na podzim třeba i v ohrožení života v tom kolotoči zápasů?
Nikdy nevíte, co se může stát, ale prý to podle doktorů ještě nebylo v takové fázi, kdy by hrozilo něco vážného. Asi by se to ale postupně zhoršovalo. Jak už jsem řekl, šlo o nedomykavost chlopně a o tom toho teď vím hodně, skoro už bych mohl být kardiolog (smích). Ta chlopeň se mi někdy špatně zavírala, krev se vracela zpátky a to srdce se mi zvětšovalo, když to nějak jednoduše přiblížím. Těžko říct, kam by to až vedlo bez té operace, při které mi udělali plastiku chlopně, která se v Česku moc nedělá, a nedomykavost je pryč.
Kdy jste začal tušit, že zprávy budou kladné?
Asi dva měsíce po operaci jsem byl na echu srdce, po kterém se potvrdilo, že se ta plastika chlopně povedla až nad očekávání dobře. A pamatuju si na úplně první zprávu od pana doktora, která zněla: ‚Tak kde hrajete za měsíc?‘ To byl ten první hodně důležitý krok. A druhým byly závěrečné zátěžové testy, při kterých bylo vidět, jak ta nová chlopeň pracuje při maximální zátěži a ukázalo se, že zvládá všechno.
Jak jste na tom aktuálně s fotbalem?
Už jsem měl i tréninky s týmem, ale hlavní fáze ještě ne. Víc se ještě připravuju individuálně, protože co mi chybí nejvíc, je kondice. Tři měsíce jsem vlastně nic nedělal a abyste mohl na hřišti něco tvořit, musíte mít z čeho čerpat. Je to klasický postup jako po delším zranění, prostě do toho nemůžete hned zase vletět.
S čím jste měl největší potíže?
Nohy byly úplně zatavené, ale největší problém jsem měl s hrudí, na které to byl samozřejmě velký zákrok. Neměl jsem ji rozdýchanou, svalstvo bylo ochablé, a musel jsem ji jen pomalu zatěžovat. Když jsem si byl poprvé zaběhat, tak to bylo velké trápení, kilometr jsem měl snad za sedm minut a byla to skoro chůze..., ale postupně už toho dělám pořád víc a víc a už tam žádnou bolest necítím. Zkoušel jsem i balon na prsa, lehké souboje, už je to srostlé a bez omezení. Nikam nespěchám, ale mám takové tajné přání, že bych se mohl třeba aspoň posadit na lavičku náhradníků v posledním utkání sezony doma v derby proti Liberci... Jinak samozřejmě počítám s tím, že se pak normálně zapojím do ostré letní přípravy.
Pokud jde o tak dlouhý výpadek z fotbalu, už jste to někdy zažil?
Právě, že nikdy. Odmalička jsem nebyl zraněný déle než týden, takže tenhle proces návratu je pro mě úplně něco nového.
Je a bude těžké nemyslet při fotbalové zátěži na to, že jste měl problém se srdcem a jste po operaci?
Spíš myslím na to pozitivní a koukám na to, že jsem zpátky a mám zase tu možnost hrát fotbal. Samozřejmě na mě bude asi spousta lidí koukat jak to zvládám a já vím, že to nebude jednoduché, ale ty negativní věci přebíjí fakt, že mám velkou motivaci ukázat, že mě to nepoznamená. A to je mým hnacím motorem jak v životě, tak v kariéře.
Srdeční vada vám zhatila přestup z Jablonce do Sparty, věříte, že to třeba na druhý pokus vyjde?
Základ je, že můžu dál hrát fotbal a jsem rád, že mám platnou smlouvu v Jablonci. Důležité bude zase do toho kolotoče naskočit a pak se uvidí. Jestli v té Spartě být mám, tak tam jednou budu.
Otázka na závěr. Dá se říct, jestli vás tahle nelehká životní situace nějak změnila?
Nechci říkat, že jsem najednou jiný člověk, ale určitě to nějak poznamená každého. V podstatě jsem se v sedmnácti osamostatnil, byl jsem spíš takový samotář a všechny problémy jsem chtěl řešit sám. A teď jsem poznal, že mám fantastickou rodinu a fakt hodně lidí, kteří mě mají rádi a podporovali mě a bez nich bych tohle asi sám nezvládl. Už jsem se pomaličku smiřoval s koncem kariéry, ale to moje okolí pořád věřilo a nedokázalo si připustit, že bych už ten fotbal nikdy nemohl hrát. Za to jim patří všem velký dík.
