„Každý má nějakou třináctou komnatu,“ nebojí se o ní mluvit. Za rok mu bude padesát, trénuje Hrobce v krajském přeboru a před pár dny potkal ostatní teplické vicemistry při exhibičním zápase v Proboštově. Příjmením se neminul, pořád je „řízek“ - fotbalistu od pánaboha humor neopouští, dál co na srdci, to na jazyku a s míčem to stále umí.
Jaké bylo setkání vašeho stříbrného týmu po šestnácti letech?
Zážitek. Žiju v Ústí, vídám se s Mírou Radou, Péťou Fouskem, občas s Pavlem Verbířem, s kterým si voláme. A ještě pořád se potkávám na hřišti s Míšou Doležalem a Dušanem Tesaříkem. Já trénuju a hraju za Hrobce, oni za Modlany. Před necelými dvěma měsíci jsme stáli proti sobě, naštěstí jsme u nich vyhráli na penalty, což nám pomohlo.
Historický ročník Teplic si občas připomínáte?
Já na něj strašně rád vzpomínám. Když sedíme u piva a někdo se na to zeptá, jsou to hodinová vyprávění. Každý čumí, poslouchá a já si k tomu něco přidám, abych to trošku opepřil. Bylo to úžasné.
Co vás vystřelilo ke stříbru?
My jsme byli nehorázná parta, drželi jsme pohromadě a táhli fakt za jeden provaz. Když se šlo na pivo, šli všichni bez výjimky. Měli jsme chuť a hlad do fotbalu, diváci taky - byli skvělí, čtyřikrát Stínadla vyprodali. Žádná komorní atmosféra, úplně něco jiného než v dnešní době.
I kouč Pešice vzpomínal, že jste to roztáčeli nejen na hřišti.
Já se tím nikdy netajil. Byly to obrovské mejdany, já to někdy táhl dva dny. Ale odtrénoval jsem si své vždycky. Byli jsme v tom dobrý.
Rozdával Pešice pokuty?
Občas nějakými hrozil, občas něco přilítlo. Jestli jsem je zaplatil, si už ani nepamatuji. Mně a Mírovi Radovi dával pokuty spíš za váhu. A jednou jsme s Petrem Fouskem přijeli pozdě na trénink, to jsme dostali asi deset tisíc. Fugasovi se tehdy narodila holka, byla reprezentační pauza a my to museli oslavit.
Přes všechny flámy jste skončili druzí za pražskou Spartou.
My jsme hráli líbivý fotbal, žádná práskaná. Dávali jsme góly. Měli jsme skvělé útočníky, obrana hrála dobře, záloha fantastická. Všechno klapalo. Uměli jsme s míčem, uměli jsme se na hřišti hýbat a věděli jsme o sobě, byli jsme sehraný tým.
A neměli jste i na titul?
Skončili jsme o pět bodů za Spartou, možná šlo v některých fázích se dostat před ni. Bohužel jsme poztráceli nějaké body i doma za remízy. Jednou to řekl dobře trenér Pešice: Sparta měla Horníka (manažera, později usvědčeného z ovlivňování zápasů pro Žižkov), my jsme byli ještě pořád v lize nováček.
Asi nejvíc vám utkvěl v paměti poslední domácí zápas se Slavií, přímý souboj o druhé místo, že?
Samozřejmě. U nich jsme prohráli 1:2, potřebovali jsme tedy vyhrát 3:1 a nakonec se nám to podařilo. Zavřu oči a dodnes vidím, jak Petr Brabec v 93. minutě vykopává míč z brankové lajny. Přilítne to k tribuně, rozhodčí pískne konec a pak nehorázná euforie. Ještě teď mi běhá mráz po zádech. Totální blázinec.
Slavii vedl Hřebík, proto jste po zápase hřebík zatloukal. Jak to nesl?
Trošku na mě koukal divně, pak se mě ptal, co to je. A říká mi: Ty syčáku! Chtěl jsem mu ho dát, on ale zdrhnul někam mezi diváky. Hřebík byl obalený červenobílou páskou. Ještě ho mám někde doma uložený, jen nevím kde přesně.
V dalším ročníku jste trápili v kvalifikaci Ligy mistrů Dortmund. Kolik chybělo k postupu?
Moc ne. Fantastické zápasy. I kulisa. U nás patnáct tisíc, u nich padesát tisíc, vyprodáno. Borussia tenkrát posílila nejvíc z bundesligy, nám ale scházel jen kousek štěstí. Vůbec jsme nepodlehli depresím, odehráli jsme ty zápasy s hlavou nahoře. Doma jsme měli dvě tři gólovky, venku snad pět. Lehmann chytil míč třikrát na lajně, Diveckému a Verbířovi, mně jednou skoro zázračně vyškrábl hlavičku, Frýdek nastřelil břevno. A dvakrát jsme prohráli jen 0:1...
Co vy a trenéřina?
Trénoval jsem Neštěmice, za Roudnici jsem i nastupoval. Kladruby jsem z okresu dostal až do I. A třídy. Teď jsem pátý rok v Hrobcích, kde jsme to z I. B třídy dotáhli až do kraje a jako nováček se udrželi. Pořád hraju, i když mám problémy s kolenem. Jsem spokojený, protože se stále motám kolem fotbalu.
Vyšší trenérské ambice nemáte?
V Teplicích jsem kdysi ve třetí lize vedl béčko, stejnou soutěž i v Roudnici. Nebráním se nabídkám. Chvilku jsem teď koketoval s Krupkou, jenže z divize spadla a bude hrát stejnou soutěž jako Hrobce.
Na chvilku vás z fotbalu odstavilo i nezaplacené výživné.
To je vždycky něco. Každý má nějakou třináctou komnatu. Bohužel to dopadlo takhle, já se postavil hlavou proti zdi a zjistil jsem, že nejde prorazit. Neplatil jsem, nechtěl jsem, ale důvod radši říkat nebudu. Ve vězení jsem byl tři a půl měsíce.
Jaké to bylo?
Začátek divný, pak si zvyknete. Chodil jsem tam do práce, utíkalo mi to. Vyklízeli jsme druhé vězení, které se rušilo. Na třetinu mě pustili.
Měl jste v té době podporu od bývalých spoluhráčů?
Ani nevím, jestli se to vůbec dozvěděli. Míra Rada jo, Fugas taky, s tím jsem zapíjel nástup do vězení. První týden je šok. Nezvyk. Vidíte lidi, které nechcete potkat ani v normálním životě. Naštěstí jsem byl v nejlehčí skupině. S vrahy se člověk potkával v jídelně, na baráku ale bylo jen béčko - podvody, krádeže a tak.
Chtěli vězni vyprávět o fotbale?
Když jsem do věznice v Oráčově poprvé vlezl, myslel jsem si, že jsem někde v Americe. Šestimetrová zeď, všude ostnaté dráty. Zděsil jsem se: Kurňa, kam mě to odvezli! Vylezli jsme na dvůr a slyšel jsem asi devět hlasů: Hele, to je Marián Řízek, ty vole, ten hrál za Teplice! Jen jsem vlezl do sklepa a hned za mnou přišli, že se chodili na Teplice koukat a co tam dělám.
Živily vás výkopové práce. A teď?
V Hrobcích pracuju u šéfa, co klub sponzoruje. Inženýrské sítě, pořád výkopové práce. On má bagry, já jezdím na bobku. Dělám tam všechno, parťáka, práce je dobrá.
Asi jste nejmíň stokrát slyšel, že kdybyste měl dobrou životosprávu, dotáhl byste to o dost dál.
Je to možné. Samozřejmě byla jinačí doba. Ale těžko se odpovídá, těžko se hledá příčina. Občas se mě někdo takhle zeptá. Vím, že jsem měl nějaké nabídky ze Sparty, z Německa, ale to se ke mně ani pořádně nedostalo. To se člověk doví až po patnácti dvaceti letech.
Kdybyste se dostal do ciziny, mohl byste být zabezpečený do konce života. Napadá vás to?
Občas jo. Ale člověk si to nesmí připouštět. Na kdyby se dneska nehraje. A nehrálo se nikdy.
Teplická vicemistrovská sezona 1998/99 je stále nepřekonaná. Budou podle vás ještě někdy skláři takhle úspěšní?
Mohli být, kolikrát to vypadalo fantasticky, ať za trenéra Zdeňka Ščasného nebo dřív za Petra Rady. A pak to vždycky nějak vyčpí. Nám to nevyčpělo, my jeli až do konce. V Liberci jsme na konci sezony potřebovali bodovat, abychom šli nejmíň do Poháru UEFA. A my tam vyhráli 1:0. Ještě si pamatuju na svoji hrubici, šlápl jsem si na balon a asi Liuni nám utekl. Naštěstí jsme to uhasili. Pak jsme věděli, že se Slavií si to doma rozdáme o Ligu mistrů. Šlapali jsme až do konce.
Loni v létě zemřel dlouholetý ředitel teplického klubu František Hrdlička. Jak vás to vzalo?
Pro mě to byla totální katastrofa. On byl člověk, který pro fotbal udělal strašně moc. Nám v té době taky strašně pomáhal. Byl to člověk tvrdej, autoritativní, ale taky hrozně přátelskej a milej.
I vás držel nad vodou, prý měl rád problémové hráče.
Vždycky mi to říkal. Mezi čtyřma očima měl pro mě jedno specifické slovo: Ty čů...! Měl jsem nějaké problémy, ale mockrát mi pomohl. Vždycky, když jsem potřeboval, mě podpořil. On byl táta teplického fotbalu. A i můj druhej táta.
