Dnes učí lidi, jak nakládat se životem a pracovními povinnostmi, aby zvládali stres i nejrůznější problémy a byli odolnější a spokojenější. Používají metodu zvanou mindfulness.
Společně napsaly knihu zvanou „Mindfulness pro každého – 8 týdnů, které změní váš život.“ Lidem v ní přibližují, jak si krok za krokem mohou změnit a vylepšit svůj pracovní a osobní život ve šťastnější a spokojenější. Vycházejí přitom nejen z desítky let osvědčené metody, ale i z vlastních zkušeností.
Bylo pro vás lehké opustit velkou zahraniční firmu, nebo ve vás hlodaly pochybnosti, co s podáním výpovědi riskujete?
Martina: Když jsem podala výpověď, vůbec jsem nevěděla, že opouštím firemní svět. Nebyla jsem rozhodnutá radikálně měnit život. Odcházela jsem s tím, že se na chvíli zastavím, nadechnu, podívám, kde jsem a kam chci jít dál a znovu vykročím. Tenkrát jsem si myslela, že vykročím směrem do jiné firmy. Netušila jsem, že nakonec to dopadne úplně jinak, já zůstanu jako koučka na volné noze, objevím mindfulness a budu psát knihy.
Marcela: Napsala jsem si tehdy všechno, co mě na mé práci štvalo. Byl to dlouhý seznam. Všechny jeho položky jsem pak „překlopila“ do toho, jak to tedy chci. Byla jsem velmi konkrétní a k sobě upřímná, psala jsem i detaily, jako třeba, že nechci pracovat s komplikovanými tabulkami v excelu. A když jsem si to přečetla, bylo jasné, že takovou práci na „Jobsu“ nenajdu. V té době mi bylo něco přes čtyřicet a já jsem cítila, že už nechci dělat kompromisy. Tak jsem si řekla, že si takovou práci vytvořím sama.
Pokud se člověk rozhodne sám od sebe odejít z postu, kde má své jisté, tedy alespoň výdělek, co by si měl urovnat ve své hlavě, aby pak nelitoval a neohlížel se za minulostí?
Marcela: Řekla bych, že je velmi důležité, aby člověk „neutíkal“, ale udělal zralé rozhodnutí. Udělat změnu tohoto druhu potřebuje hodně odvahy a energie. Pracovat sám na sebe může vypadat velmi atraktivně. Ale pracovat sám na sebe taky znamená dělat většinu věcí sám. A i když si v lepším případě můžete dovolit je outsourcovat nebo nakupovat, tak je musíte umět dobře zadat a dobře vybrat, komu je zadat. Na všechno dopředu se připravit nelze. Takže asi smířit se s tím, že se vydávám na dobrodružnou cestu, na kterou nebude stále svítit slunce. Metoda mindfulness, která nás učí jít krok za krokem, moment za momentem, je výborným parťákem na takovou cestu.
Martina: Každý by si měl v hlavě srovnat, co chce. A to nejen, když cítí, že už to je ve stávající práci neúnosné a přemýšlí o odchodu. Je fajn sem tam si provést takovou inventuru. Řekla bych, že je to jedna ze základních dovedností, která nám pomůže žít spokojený život. Zjistit, co chci, přiznat si, co chci, vědět, co chci. Obvykle se na cílevědomost pohlíží skrz prsty. Když říkáme: „Ten, ví, co chce,“ často to zní hanlivě. Vědět, co chcete, je ale důležité. V průběhu života se nám mění touhy, přání, sny, priority a je dobré to vnímat a reagovat na to. Čím víc jsme k tomu citlivější a otevíráme dveře tomu, po čem toužíme, tím méně radikálních kroků pak musíme dělat.
Pokud však má člověk závazky a musí si zajistit pravidelný příjem v určité výši, jsem zastáncem jemných, postupných změn.
Dnes jste odbornice na to, jak umět zvládat stres. Máte nějaký vlastní recept?
Marcela: Můj recept je „žít svůj život v přítomnosti“, moment od momentu, den ode dne. Je mnoho momentů v běžných dnech, kdy se zastavím, uvědomím si svůj dech, všímám si toho, co dělám a jak o tom přemýšlím.
Marcela Roflíková (1971)
 |
Uvědomuji si, co mi dělá radost a co mě naopak strhává k obavám nebo vzteku. Těžko si dovedu představit, že bych nouzový stav přežila v pohodě s přístupem, který jsem měla dříve. Potřeba mít vše naplánované, pod kontrolou, aby se to dělo podle mých představ, čekání na to, až to všechno skončí. To bych v podstatě už tři čtvrtě roku nežila, ale přežívala.
Martina: Naučila jsem se, že nemusím na vše reagovat hned, spíš vnímat co se děje, co se mnou ta situace dělá a možná proč. V tu danou chvíli prostě přijmu, že se něco děje a s reakcí si počkám, až to vychladne, až budu vědět, jak reagovat chci. Pokud se něco nedaří, pomáhá mi také humor a nadhled. Občas si představím, že jsem postavou z nějaké filmové scény, což mi pomůže se zasmát, jak sama sobě, tak té závažnosti, kterou dané situaci přikládám.
A když mám filozofičtější naladění, řeknu si, že já a moje problémy jsou jen zrnkem písku v oceánu, že každý na světě v jistou chvíli svého života prožívá něco podobného, jako teď já, že v tom nejsem sama. A že za své minidramátko můžu být vděčná, protože právě teď někde jinde někdo jiný bojuje daleko větší bitvu. Nejvíc mi však pomáhá moje osobní víra, že to, co se mi děje, je pro mé dobro.
Koronavirová pandemie postihla ekonomicky řadu firem. Dostat od zaměstnavatele výpověď, nebo ukončit podnikání, které mnozí budovali i desítky let, nebude pro mnohé lidi snadné. Jak takovou situaci vzít, aby nás neničila?
Marcela: Pandemie a to, jak se ji bráníme, je skutečně velmi nespravedlivé. Dvě firmy nebo dva podnikatelé, s obchodem vedle sebe, oba poctivě podnikající a milující svoji práci, teď jenom kvůli tomu, že jeden prodával vše pro domácí mazlíčky a druhý boty, mají úplně jiný život. První vede svůj obchod dál, druhý mohl pouze přihlížet k tomu, jak mu rostou dluhy za nájem, mzdy nebo za franšízu.
Důležitá je odolnost. Odolnost jako schopnost co nejrychleji se adaptovat na měnící se podmínky. A odolní lidé vědí, že se jim zkrátka něco náročného může stát a berou to jako součást života. Lidé, kteří takovou odolnost nemají, si mohou opakovaně pokládat otázku: „Proč zrovna mě se to muselo stát?“ A to samozřejmě může být zničující.
Martina Vančurová (1978)
 |
Martina: Jak říkáte, mnozí lidé musejí ukončit něco, do čeho dali své srdce a s čím strávili kus svého života. Smutek je v tom případě na místě. Třeba i vztek, nebo pocit nespravedlnosti, křivdy. Přesto, když něco skončí, je skvělé, když se nám podaří dostat i k vděčnosti za to, že jsme danou zkušenost vůbec mohli zažít. Udělat si takovou soukromou „sklizeň“, posbírat plody své práce, uvědomit si, co všechno nám to přineslo, kam nás to posunulo, koho jsme díky této zkušenosti v životě potkali. A pak, každý konec je nový začátek. I když ztráta může být zprvu skličující, je konstruktivní na novou situaci pohlédnout jako na novou životní příležitost, kdy je možné začít od znovu, jinak, možná i lépe.
Proč se neohlížet za minulostí a nevkládat do budoucna příliš moc zbytečných nadějí?
Martina: Minulost a budoucnost je zbytečné řešit ve smyslu „Co by bylo kdyby,“ a nebo: „co když se stane tohle“. Minulost nezměníme, spekulace o budoucnosti zůstávají spekulacemi. Minulost nám však pomáhá pochopit, kdo jsme, proč a jak jednáme. Minulost je cesta, kterou jsme se dostali do přítomného okamžiku. Jsou to naše kořeny, které nám pomáhají pochopit sebe sama dnes. Přítomný okamžik je ale moment, kdy utváříme svou realitu a máme možnost ji měnit. Přítomnost staví základy pro naši budoucnost, stejně jako je minulost stavěla pro přítomný okamžik. Proto je dobré zacílit svou pozornost právě sem.
Marcela: V roce 2010 uskutečnili vědci z Harvardovy university výzkum, ve kterém se více než 2000 lidí opakovaně prostřednictvím aplikace ptali – co dělají, na co myslí a jak jsou šťastní. Výzkum jednak ukázal, že ve 47 procentech času lidé mysleli na něco jiného, než co dělali. Dále ukázal, že pokud lidé mysleli na něco jiného, než dělali, tak byli méně šťastní. A třetí zjištění bylo, že na co lidé mysleli, mělo větší vliv na pocit spokojenosti než to, co dělali.
Jednoduše můžeme říci, že naše mysl, pokud se věnuje přítomnosti, tak odpočívá. Pokud bloumá v minulosti nebo plánuje budoucnost, je to pro ni práce. Navíc bloumající mysl zpravidla směřuje k nespokojenosti. Přítomnost je tak jediný moment, kdy se náš život skutečně děje. Jediný moment, kdy se můžeme rozhodovat a radovat.
Proč je lepší všímat si přítomnosti, co to přináší?
Martina: V přítomnosti se můžeme soustředit na to, co skutečně je. Máme-li plnou pozornost v přítomnosti, dokážeme ocenit krásu dané chvíle, i když je to zcela obyčejná věc. Čím víc každodenních drobných radostí a pozitivních emocí jsme schopni zaznamenat, tím víc roste spokojenost s naším životem, naše duševní pohoda.
Marcela: Vědeckých studií se za posledních 40 let, kdy se mindfulness v západním světě vyučuje, udělalo tisíce. Výčet přínosů mindfulness je skutečně velmi široký. Snižuje stres, pomáhá redukovat fyzické důsledky dlouhodobého stresu jako například vysoký krevní tlak, posiluje imunitu, zpomaluje stárnutí, zlepšuje kvalitu spánku, zvyšuje kreativitu, zlepšuje i paměť. Pomáhá balancovat práci a osobní život, zlepšuje schopnost soustředění, vylepšuje porozumění, komunikaci a spolupráci mezi lidmi.
Když byste měly stručně popsat, co je pro vás znamená mindfulness, tedy schopnost všímavosti, jak byste tuto metodu popsaly?
Marcela: Díky této metodě lze trénovat schopnost záměrně věnovat pozornost tomu, co se děje v přítomném okamžiku, a to bez posuzování, hodnocení a očekávání. Mindfulness se česky překládá jako „všímavost“. Je to schopnost být bdělý a uvědomovat si přítomný okamžik. Bývá definována jako záměrné věnování pozornosti přítomnému okamžiku, a to bez hodnocení a posuzování.
Martina: Pokud chceme o mindfulness mluvit jako o metodě, pak bych ji v krátkosti popsala tak, že prostřednictvím cvičení, což jsou většinou meditace, trénuje naši schopnost být citlivější, všímavější a pozornější k našemu vlastnímu fungování, tedy vnitřnímu světu, a zároveň ke světu, který nás obklopuje. Tato metoda pozitivně ovlivňuje náš způsob prožívání, to jaký máme vztah sami k sobě a k okolí.
Pandemie změnila naše každodenní životy. Co nám tato doba vzala a co nám naopak dala?
Martina: Vzala nám dosavadní jistoty a tím nás obrátila směrem dovnitř, k sobě. Dala nám pod drobnohledem nahlédnout, jak skutečně žijeme.
Marcela: Vzala nám i zaběhané a naučené scénáře prakticky na všechno. Práce, rodina, dovolená, trávení volného času. Spousta z toho běžela v takovém tempu, že jsme tušili, že to je neudržitelné, ale nešlo to zastavit. Všichni to tak dělali. Tak my taky.
A co nám dala? Mnohým příležitost se zastavit. Zpomalit. Chodit do přírody. Mít více času na rodinu a na děti. Naučila nás, že nemáme věci pod kontrolou. A že jsme na tenkém ledě, pokud podmiňujeme naši spokojenost vnějšími okolnostmi. Že je dobré si vážit věcí, které máme, spíš než truchlit nad tím co nemáme nebo nemůžeme, když je nouzový stav.
Já se už druhý rok snažím brát věci a dění kolem sebe s nadhledem a docela mi to pomáhá. Má smysl, vzít si za své nějaké motto? Jak to vnímáte jako odbornice?
Martina: Nadhled je fajn. Taky ho mám ráda. Ubírá závažnost tíživým situacím, dodává životu lehkost a pomáhá vnímat věc v širším kontextu. Motta fungují, když s nimi souzníte a hlavně se pak podle nich i řídíte.
Marcela: Já jsem dlouho žila s mottem: „Když nemůžeš, přidej.“ Emil Zátopek na tom udělal famózní běžeckou kariéru. Mě by to zničilo. Teď, když zjistím, že nemůžu, tak jsem k sobě laskavá. Zastavím se, na chvíli se přepnu z modu „konání“ do modu „ bytí“, abych pak v plné síle mohla pokračovat dál.
S jakým mottem by bylo dobré vstoupit do Nového roku 2021?
Martina: Každý s tím svým, ale můžu nabídnout jedno, které by mohlo fungovat univerzálně: „Moje duše mi stojí za to, abych o ni pečoval(a).“
Marcela: Moc se mi líbí „nulová očekávání“, jak o nich mluví ekonom Tomáš Sedláček. Z mého pohledu, lektorky mindfulness, to totiž otevírá naši pozornost a budí zvídavost – co ten nový rok vlastně přinese. Spíš, než čekat na to, až všechno kolem covidu skončí a svět a my s ním se vrátíme do normálu, na který jsme byli zvyklí. Nechci nikoho zklamat, ale spíše ušetřit zklamání. Takže moje motto pro rok 2021 je: „Mějte nulová očekávání a žijte tady a teď!“
