Byla ševcovina a návrhy tenisek ve vašich dětských snech o budoucím povolání?
Na to, kým jsem chtěl být, když jsem byl malý kluk, si vůbec nevzpomínám. Vybavuji si až pubertu, kdy jsem si boty kreslil a říkal si, jak by bylo skvělé být designérem tenisek. Líbilo se mi, že z pouhé myšlenky v hlavě vznikne bota, jež se vyrobí a kterou lidé nosí.
Vystudoval jste ale stavařinu. Kdo a čím vás při výběru školy ovlivnil?
Byl to děda, měl v té době stavební firmu a pracovali jsme u něj s bráchou o letních prázdninách na brigádě. Tam jsem si vyzkoušel, jak to chodí v praxi. Pak to byla klasika, vystudoval jsem střední stavebku a i stavební vysokou školu. A nastoupil do zaměstnání.
S jakými ambicemi jste do svého prvního zaměstnání vstupoval? Chtěl jste projektovat mosty nebo postavit v Česku první mrakodrap?
Po dokončení vysoké školy jsem se od kamaráda dozvěděl, že v jedné stavební firmě budují nové středisko související s mým vystudovaným oborem a zaměřením na inženýrské sítě (vodovody, kanalizace a komunikace). Byl jsem na pohovoru a poté se mi ozvali, že mě berou.
Studium vysoké školy a praxe je ale úplně jiný svět. Vše jsem se učil od nuly. Ptal se kolegů, jak se co dělá, zjišťoval si informace. Po nějaké době jsem to pochopil, ale z mé práce se stala každodenní rutina a strašná nuda. V hlavě jsem si říkal, že tuto práci nemůžu dělat dalších 40 let a musím najít něco kreativního, co mi bude přinášet hlavně radost.
Zlomem ve vaší profesní kariéře byl workshop šití obuvi. Jaké to bylo a jak vás to ovlivnilo?
Workshop jsem dostal jako vánoční dárek od přítelkyně. A znovu jí chci moc poděkovat, protože mi tím doslova změnila život. Bylo to naprosto pohlcující. Vidět všechny ty stroje a nástroje, které se používají pro výrobu bot. Pak se naučit jednotlivé fáze výroby od návrhu, výroby šablon, výběru materiálu, řezání kůže, šití na stroji a natahování na obuvnické kopyto. Tehdy jsem si řekl, že to je přesně to, co jsem hledal.
Vy jste si pár dnů po workshopu koupil šicí stroj.
Ano, je to tak, s výrobou jsem začal hned po workshopu. K šití bot je potřeba mít průmyslový stroj, tzv. sloupovku, který dokáže prošít i několik vrstev kůže. Postupně jsem nakupoval další nástroje jako obuvnické kleště, kosící nože, speciální lepidla, nitě a další. První, kdo měl mé boty, byl můj bratr, dal jsem mu je k narozeninám a on mi poskytl zpětnou vazbu, co je ještě potřeba zlepšit.
Kolik tenisek jste vyrobil, než jste si řekl, tak tyhle boty už můžu prodávat? A co je pro výrobu tenisek nejdůležitější?
Nejdůležitější je výběr kvalitní kůže. Talent je potřeba tak z deseti procent, zbytek je vůle u toho vydržet a i když se nedaří, pokračovat. Vyrobil jsem asi patnáct párů bot, s každým párem jsem se zlepšoval a vždycky jsem si řekl, že tyto už jsou dokonalé. No a vždycky jsem zjistil, že je pořád co vylepšovat.
Martin Brna (1984)
|
Neměl jste někdy chuť to vzdát?
Měl jsem tak pět momentů, kdy jsem si říkal, že to nemá smysl. Vzdát věci je strašně jednoduché. V mém případě stačilo odložit tužku a dál nepokračovat. Naštěstí jsem to vždy dokázal přejít, protože jsem si řekl, že se přece nevzdám svého snu a nastavil si to v hlavě. Práce je náročná jak časově, tak fyzicky, ale mám dobrý pocit, protože vím, že dělám maximum, aby byl výsledek co nejlepší, a za tu námahu to rozhodně stojí.
Vaše tenisky dnes nosí i celebrity. Jak jste dal zákazníkům o sobě, tedy o vašich teniskách, vědět?
Celé to odstartovaly bílo-červené tenisky vyrobené pro Přemka Forejta s motýlem na patě. Pak se začali ozývat další lidé. V tomhle mají sociální sítě velkou výhodu.
V práci jste dal před časem výpověď. Co bylo tím hlavním impulsem?
Vlastně asi taky náhoda. Všiml jsem si, že firma Vasky začala s výrobou svých vůbec prvních tenisek. Napsal jsem zakladateli firmy Vaškovi Staňkovi a požádal ho, zda by mi neukázal, jak se taková teniska vyrábí sériově. Potkali jsme se, já mu ukázal, co dělám já, a domluvili jsme se, že bychom mohli spolupracovat. Vůbec jsem neváhal, věděl jsem, že v práci mě to nebaví a cítil jsem to jako příležitost něco ve svém životě změnit.
Dnes máte živnostenský list, musíte platit sociální a zdravotní pojištění, nikdy nevíte, kolik toho ten který měsíc prodáte. Nelitujete, že jste opustil stálý pracovní poměr?
Ano, jsem nově jako OSVČ, ale změny nelituji. To, že se platí sociální a zdravotní, s tím počítám. Mně jde hlavně o to dělat práci, která mi přináší radost. Bez toho by to pro mě nemělo smysl. Ruční práce zaměstnává mozek úplně jinak. Jakmile se do ní ponoříte, zcela přestanete vnímat čas a jen vytváříte věci. Je to naprosté odpojení od vnitřních stresů a starostí. Navíc se potkáte se zajímavými lidmi. A hlavně, nikdy nevíte, kam vás to nasměruje.
Jaké máte plány do budoucna?
Plány jsou zrychlit výrobu mých Unbroken addiction tenisek a pro Vasky připravovat nové návrhy řady bot a oblečení. Taky doufám, že se podaří i spolupráce s dalšími firmami a umělci z České republiky.
Co byste doporučil lidem, které to v práci nebaví a koketují s myšlenkou vlastního podnikání?
Někde jsem slyšel přirovnání, že chodit do práce, kterou nemáte rádi, je jak objednávat si v restauraci jídlo, které absolutně nesnášíte a přesto ho denně jíte. Tak jsem to cítil i já. Jediným řešením je to změnit. A neudělá to nikdo za vás, jen vy sami. Nečekat na nějaké štěstí, že něco přijde samo.
Mně workshop obrátil život o pozitivních 180 stupňů. Ale není to zadarmo, musíte tu změnu opravdu chtít a ne jen o tom mluvit.
