Před osmi lety jste v rozhovoru pro iDNES.cz varoval, že stát nakládá na střední třídu víc, než je únosné, což ji ničí. Jak to vnímáte s odstupem času. Změnilo se v tom něco?
Obávám se, že pokud ano, pak k horšímu. Stát totiž dnes střední třídu deptá nejen rostoucími daněmi a vysokou inflací, ale i obtížnou možností získat vlastní bydlení, které pro ni bylo vždy charakteristické. Malé a střední podnikatele, tvořící její důležitou část, deptá i zcela zbytečnou, přebujelou a mnohdy nefunkční byrokracií.
Inflace, která je důsledkem neschopnosti státu krotit své výdaje, je přitom nejen ekonomicky nezdravá a sociálně nespravedlivá, ale i nemorální. Vede totiž k tomu, že lidé, a mezi nimi především střední třída, přicházejí o peníze, které si vydělali, uspořili a mají na ně plný nárok.
KOMENTÁŘ: Inflace bez mýtů a iluzí. Kdo na ní vydělává a kdo naopak tratí |
Jestliže jsme tak před osmi lety hovořili o tom, že stát si oslabováním střední třídy pod sebou řeže větev, pak dnes je tato větev již značně naříznutá. Stát totiž stále nevidí, že střední třída je jeho ekonomickým, politickým i kulturním základem. Jde o třídu, která mu spolehlivě odvádí peníze, kterými stát pomáhá chudým a dotuje oligarchy, a která dlouhodobě většinou podporuje i strany, které nejsou populistické, demagogické ani extrémistické.
Tato třída přitom od státu relativně nic moc nechce. Chce bezpečí, kvalitní vzdělání, fungující zdravotnictví a dopravní infrastrukturu, odpovídajících době, ve kterém žijeme. Nic z toho však od státu jako ekvivalent za své peníze v rozumné míře a kvalitě nedostává.
Z ekonomického hlediska a ve vztahu ke státu podle vás charakterizuje zástupce střední třídy nejlépe fakt, že její příslušníci stojí díky svým schopnostem, kvalifikaci i osobní odpovědnosti na vlastních nohou. Co dnes drtí střední třídu nejvíce?
Střední třída, byť vnitřně různorodá, stojí na vzdělání. Tvoří ji lidé s převážně středním či VŠ vzděláním. Zdrojem jejich příjmů většinou není majetek ani manuální práce, ale kvalifikovaná duševní činnost, ať již pracovní či podnikatelská. Jde o lidi, kteří se zpravidla i nadále vzdělávají, a kvalitní vzdělání chtějí i pro své děti. Není třeba připomínat, že kdykoli se v historii nějaká vnější, někdy však i vnitřní moc, pokoušela určitý národ zdecimovat, zaútočila na jeho školství. Totéž se však u nás bohužel plíživě děje i nyní.
Jan Urban (1953)
|
Co tak dnes drtí střední třídu nejvíce, je podle mého názoru dlouhodobě klesající kvalita, ale i dostupnost vzdělání. A to přes nejrůznější vládní plány a programy, možná však spíše v jejich důsledku. Faktem je, že ve světě, a to především na vysokých školách, se již po řadu let učí jinak, než u nás, a jiné jsou, především ve společenských vědách, i výsledky této výuky. Jak známo, je nejlepší česká vysoká škola, Univerzita Karlova, v mezinárodním žebříčku na 301. až 400. místě.
Učitelé, a to i na vysokých školách, nejsou honorováni způsobem, který odpovídá jejich kvalifikaci i náročnosti jejich profese, a jediné řešení, kterým stát na zhoršující se kvalitu školství reaguje, jsou klesající požadavky na znalosti, potřebné k přestupu na vyšší školní stupeň včetně maturit. Pokud bude tento trend pokračovat, pak lépe situovaným příslušníkům střední třídy nezbude, než své potomky posílat na studie do zahraničí.
Ozývají se názory, že za 30 let existence Česka nevznikla dostatečně silná střední třída. Čím to podle vás je?
Důvodů je více, mimo jiné zátěž, kterou na ni stát klade. Jedním z důvodů, proč u nás dosud dostatečně silná střední třída nevznikla, je však i to, jak u nás docházelo k „budování kapitalismu“.
Jeho otcové o jeho skutečné podstatě či pilířích příliš nevěděli. Nestavěli ho „odspoda“, tak jak u nás v 19. století vznikl, tedy podporou začínajících, malých, středních, a mimo jiné i rodinných podniků, které jsou všude ve vyspělém na světě základem ekonomiky a jejích inovací, ale podporou velkých podniků napojených různou formou na stát.
Podporu střední třídy nemá ani po třiceti letech ve svém programu žádná strana, a pokud ano, tak velmi opatrně a okrajově. Podobně neexistuje ani instituce typu amerického Úřadu pro malé podnikání (SBA), který v USA po desetiletí pomáhá novým a malým firmám. Ne však tím, že by je dotoval, ale tím, že kontroluje, zda legislativa či administrativa těmto firmám nehází klacky pod nohy, zda získávají zákonem stanovený podíl na státních zakázkách apod. Nebo jim radí, ve věcech jejich řízení, financování a růstu.
Jaký to má dopad, když není dostatečně silná právě střední třída a její rozsah se ztenčuje?
Prvý dopad je pochopitelně fiskální. Střední střída je, jak jsem již uvedl, hlavní „dojnou krávou“ státu. Chudí příliš daní neplatí, protože nemají z čeho, bohatí však často také ne, protože mají na to, aby si daňový domicil převedli jinam. Nelze jim to však příliš vyčítat. Za daně, které platí, očekávají totiž od státu právem určitý servis, to je příznivé a stabilní podnikatelské prostředí, kterého se jim nedostává. Toto prostředí je přitom v zájmu ekonomiky jako celku.
Ztenčování střední třídy vede však i ke společenské a politické polarizaci společnosti. Vede k poklesu úrovně vzdělanosti, a pod jeho vlivem i k jevu, o kterém jsem již do iDNES psal. Jeho podstatou je, že přes téměř nepřeberné možnosti informací, které současný svět nabízí, má řada lidí sklon vytvářet si, většinou rychle, prakticky na počkání a bez hlubších faktů, nesprávné názory, a to téměř na cokoli. Ani snadno dostupná fakta jim totiž nebrání tvořit si názory, které jsou s nimi ve zjevném rozporu. Tento sklon dopadá i na ekonomické uvažování a připravuje půdu pro sklon věřit nejrůznějším ekonomickým mýtům a iluzím.
Stát na vlastních nohou není dnes snadné, bydlení je drahé, domácnosti splácí desítky let hypotéku. Inflace dopadá na rodinné rozpočty i těch, kteří se snaží k platu či mzdě přivydělávat dalšími úvazky. To ale není moc pro život. Co s tím?
Vykonávat více pracovních úvazků současně není optimální, je však třeba připustit, že ve světě to je již řadu let běžné. Problém však je, a teď to nemyslím nijak zle, že zcela běžné to není pro střední třídu, která se na výkon svého povolání většinou řadu let připravovala.
V zájmu objektivity je však třeba říci, že svou komplikovanou finanční situaci si někteří lidé vytvářejí sami, a to na základě ne zrovna rozumných spotřebních, investičních či dalších rozhodnutí. Tedy tím, že občas propadají nutkavému nebo demostrativnímu nakupování věcí, které nepotřebují, že podléhají nejrůznějším, často průhledným marketingovým či prodejnám trikům, že se zadlužují – čímž nemám na mysli hypotéky, že si pro své nákupy nestanoví jasný rozpočet nebo ho nedodržují, že si nevytváří finanční rezervy, nespoří alespoň minimálními částkami na důchod apod. Lidé či domácnosti si bohužel nemohou dovolit zacházet s penězi tak lehkovážně, jako stát.
Letos jste vydal novu knihu nazvanou Psychologie pro každý den aneb co nás ve škole o nás i druhých neučili. Co by se podle vás měl každý naučit, aby byl v práci a životě úspěšnější?
Důležité je znát sebe sama, především své silné stránky, a ve své práci či podnikání je využít. Tedy nesnažit se vykonávat něco, co nám příliš nejde, i když se nám to zdá být lukrativní. Stejně důležité je nepodléhat některým častým chybám či klamům v uvažování a rozhodování, rozpoznat zvyky, které nám škodí, a vytvořit si ty, která nám pomáhají, být schopen neztrácet svou vůli a motivaci, kontrolovat své negativní emoce, a bránit jim, aby příliš ovlivňovaly naše jednání. Důležité je i umět naslouchat a rozumět druhým, vědět, jak posílit svou důvěryhodnost a přesvědčivost při komunikaci s druhými či jak předcházet zbytečným konfliktům.
Ke zvykům, které zvyšují naši pracovní úspěšnost a spokojenost, patří i ty, které nám umožňují pracovat tak, aby nás práce příliš nevyčerpávala nebo nestresovala, nebo které brání pracovnímu vyhoření. Důležité jsou i schopnosti vědět, jakým lidem se v životě spíše vyhnout, komu nevěřit, jak rozpoznat nejrůznější podvodníky, šarlatány a lháře, jak přelstít manipulátory i jak rozpoznat lidi, kteří jen žvaní.
Tyto a další životně důležité schopnosti školy většinou neučí, a ve své knížce jsem se je pokusil přehledně shrnout.
Když chybí energie a chuť vyrovnávat se s nejrůznějšími problémy i někteří tahouni si mohou říci: „Už toho mám dost, ať se teď začne o mě starat i stát!“ Jak nepropadat takové náladě?
Mezi důležité schopnosti či zvyky, přispívající k naší spokojenosti i životnímu štěstí, kterými se ve své knížce zabývám, patří i schopnost udržovat si sebedůvěru, nepropadat sebelítosti ani sklonu vidět kolem sebe jen negativa nebo dokonce sklonu k tzv. naučené bezmocnosti, tedy představě, že se svou situací sami nic nezmůžeme, dokud se nezmění věci kolem nás. S těmito pocity totiž zpravidla lze úspěšně bojovat.
Je to možná nepopulární, ale důležité je uvědomit si i to, že svět nám nic nedluží, že strůjci svého štěstí, jak říkali naši předkové, jsme až na výjimky především my sami. Když hledáme pomocnou ruku, měli bychom se podívat nejprve na konec svého ramene. Závislost na státu patří k nejnebezpečnějším formám závislosti, a věřím, že je jen otázkou času, kdy se jí začne věnovat i lékařská adiktologie.
Co lidé riskují a ztrácí, když se zabydlí v komfortních zónách |
V Česku se mezi některými lidmi i na některých pracovištích zabydluje blbá nálada. Co dělat, abychom byli spokojenější? Jak čelit blbé náladě a nepropadat jí?
Se svou náladou, a to i blbou, můžeme „pracovat“. Existuje řada psychologických pravidel či triků, jak svou náladu, a někdy i téměř okamžitě, zlepšit. Naše nálada totiž závisí na tom, čemu věnujeme pozornost a čemu ne, jakými lidmi se obklopujeme, komu nasloucháme a věříme a komu ne, z jakého úhlu či perspektivy se na věci díváme i jakým činnostem se věnujeme. To vše závisí jen a jen na nás, a na rozdíl od světa kolem nás máme tyto okolnosti většinou do značné míry pod kontrolou.
Pomoci ke zlepšení nálady nám pomůže i složitější metoda, a sice autosugesce. Spočívá v tom, že si na chvíli představíme to nejlepší „já“, které jsme schopni si představit.
Pro řadu lidí jsou důležité peníze, chtějí si za své výdělky koupit víc, nebo víc našetřit, vysoká inflace přitom ukrajuje z hodnoty peněz pořádná sousta. Podle psychologických výzkumů umí získat větší výdělky i bohatství lidé, kteří se cítí být šťastnými. Proč tomu tak je?
Příčinou je, že šťastní lidé bývají produktivnější, a vydělávají tak více. K jejich produktivitě přispívá jejich větší sebedůvěra, a tím i vyšší otevřenost vůči novým příležitostem, vyšší ochota přijímat nejrůznější výzvy a někdy i vyšší ochota trochu riskovat. Pomáhá jim i to, že případná selhání neberou tragicky.
Svou roli ve vyšších výdělcích hraje i to, že šťastnější či optimističtější lidé bývají lépe hodnoceni, mimo jiné i proto, že mají příznivý vliv na náladu svého pracoviště. K jejich vlastnostem patří většinou i to, že nevytváří problémy, nebo alespoň ne tak často, jako lidé chronicky nešťastní, a pokud se problém vyskytne, snaží se ho nejrychleji řešit.
Schopnost cítit se šťastným je sice do určité míry vrozená, lze ji však podpořit. Co pomáhá, je dívat se na věci z té lepší stránky, nesrovnávat se zbytečně a příliš často s druhými, věnovat se činnostem, pro které máme vlohy, být společenský, aktivní a nebát se sám sebe čas od času pochválit.
Když porovnáte mladou a starší generaci, co chybí mladým lidem a co jim naopak přebývá, pokud jde o práci a kariéru?
Mladí lidé mají nespornou výhodu v tom, že lépe znají jazyky, více cestují a znají tak svět. V důsledku toho chápou, že většinou neexistuje jen jediný způsob, jak věci vykonávat. Jsou méně konzervativní, a nebojí se novinek.
Na druhé straně však ke své práci a svým povinnostem občas přistupují s menší vážností, než lidé starší. Zcela pochopitelně jim schází i zkušenosti, jež dávají lidem možnost předvídat, a mnohdy i lépe „číst“ druhé. Mohou tak být občas naivní.
Paradoxně jsou pak mladší lidé občas hendikepováni i svým bližším vztahem k digitálním technologiím a elektronické komunikaci. Přestávají tak umět mluvit a především psát, a začínají se namísto toho dorozumívat zkratkami typu AFAIK (As Far As I Know), AKA (Also Known As), ASAP (As Soon As Possible) nebo ATM (At The Moment). Rozvoj umělé inteligence může tak vést v nejhorších scénářích k tomu, že lidé ztratí svou komunikační gramotnost zcela.
A jak je tomu u starších, co by mohli okoukat od mladé generace?
Neměli by se bát světa a věřit nejrůznějším konspiracím. Měli by chápat, že svět je příliš složitý na to, aby byl řízen z jednoho místa, ať již jakéhokoli, a že svět tu není proto, aby nám ubližoval nebo škodil. Měli by chápat, jak řekl G.B. Shaw, že „inteligentní lidé věří jen polovině toho, co slyší“, a možná i to, jak napsal J.W. Goethe, že „nedorozumění a lidská nedbalost stvořily v tomto světě více zmatků než podvody a zášť“.
Stále pracujete, publikujete, působíte jako lektor…, a to je jen krátký výčet vašich aktivit. Máte nějaký vlastní recept či motto, kterým se řídíte, abyste měl stále důvod pracovat i v penzi?
Můj recept je jednoduchý. Vycházím z toho, že většina rad, jak si uchovat v aktivitu i ve zralém věku říká, že je důležité pravidelně cvičit, držet se vyvážené diety, chodit na delší procházky nebo rýt na zahradě. Obávám se, že této úrovně životní zralosti jsem ještě nedosáhl, a tak se raději věnuji tomu, co jsem dělal po celý život.
