Když se řekne střední třída, kdo do ní patří?
Střední třídu lze vymezit různě, na základě výše příjmů či majetku, typického životního stylu, zastávaných hodnot, úrovně vzdělání či profesní příslušnosti. Můžeme ji například chápat jako rodiny, které bydlí ve vlastním, mají 1-2 auta, jezdí 1-2 krát ročně na dovolenou do zahraničí, své děti posílají na vysokou školu apod. Toto vymezení má svůj význam, spíše však z hlediska marketingu firem, které se svou nabídkou na střední třídu orientují.
Z ekonomického hlediska, současně však ve vztahu ke státu, ji podle mého názoru nejlépe charakterizuje fakt, že její příslušníci stojí díky svým schopnostem, kvalifikaci i odpovědnosti na vlastních nohou. Vykonávají kvalifikovanou práci, jsou v ní úspěšní a mají ji rádi a od státu nevyžadují žádné zvláštní prebendy či privilegia.
Jan Urban (1953)
|
Střední třída má být tahounem a hnacím motorem ekonomiky. Začínají však sílit hlasy, že střední třída v Česku mizí. Je to mýtus, nebo tvrdá realita?
Ke zhoršování ekonomického postavení dochází v posledních letech v řadě zemí a tento trend se zcela nevyhýbá ani Česku. V některých zemích se touto situací už politikové začali zabývat. Důvodem, proč se rozsah střední třídy ztenčuje, je především to, že na ní leží hlavní břemeno financování státu, který polyká stále větší množství prostředků. Obě zbývající společenské skupiny, tedy „chudí“ a „bohatí“ přitom prostředky od státu často spíše čerpají. Ať již proto, že platí jen relativně nízké daně, nebo že jsou svými příjmy na stát různými způsoby napojeni, nejen formou dávek, ale i nejrůznějších podpor a dotací, státních zakázek apod. Rostoucí výdaje státu tak střední třídu postupně drolí. Přispívá k tomu i fakt, že tato třída svými daněmi často platí účet za sociální smír mezi bohatými a chudými, tedy za omezení hrozících sociálních konfliktů.
Znamená to, že se její příslušníci dostávají do skupiny chudých?
Částečně tomu tak je. Závažné je to především tehdy, pokud se tito příslušníci stávají sami na státu závislí. Vážné je to však i z toho důvodu, že z příslušníků střední třídy se v demokratických zemích tradičně rekrutují kvalitní politické elity. Přirozeným zájmem střední třídy tak je omezit neoprávněné prebendy a privilegia ostatních skupin a bránit tomu, aby stát fungoval především jako organizace, jejímž prostřednictvím se lidé snaží žít na úkor ostatních. V Česku je podle mého názoru tato skutečnost ještě výraznější než ve světě, a to i proto, že jsme v minulých letech příliš tolerovali rozvoj parazitního „podnikání“, tedy nejrůznějších ekonomických činností, které se neobejdou bez státní podpory.
Mizí střední třídaPozor na Průměrné a Vyvolené, varuje expert  |
Na sklonku loňského roku jste vydal knihu nazvanou Ekonomie bez mýtů a iluzí s podtitulem Co říká pravice a levice a jak je to doopravdy. Rozebíráte v ní nejčastější ekonomické mýty, které na obhajobu svých tvrzení používá pravice i levice a jejichž náklady nese především střední třída. Proč jste se pustil do této analýzy?
Mojí snahou bylo tyto mýty přicházející zleva i zprava odkrýt, ukázat, proč se nezakládají na pravdě a proč v jejich důsledku především střední třída, ekonomicky ztrácí. Pokusil jsem se však upozornit i na ekonomické mýty a iluze, které přežívají napříč politickým spektrem, a kterých příležitostně využívá jak levice, tak pravice - většinou jde o mýty sloužící k udržení politických pozic. Problém politik podpořených těmito mýty je, že se tváří jako veřejně prospěšné a že je od politiků mnohdy nekriticky přebírají i média. Politici i média zkreslují nejen to, komu skutečně slouží, ale i kdo je opravdu, dříve nebo později platí.
Jaké ekonomické mýty postavení střední třídy zhoršují?
K levicovým patří zejména představa, že téměř všechny společenské problémy lze řešit zvýšenými výdaji státu, někdy snad i představa, že lze vymyslet hospodářské perpetuum mobile. Tedy získat „něco“ z ničeho. Ve skutečnosti však všechny výdaje státu znamenají jen vyšší budoucí daně. Mnohé výdaje jsou ekonomicky prospěšné, mnohé však existující problémy naopak konzervují či zhoršují. Jde o situace, kdy příčina problémů není v nedostatku peněz, ale v přežívání neproduktivních či dokonce škodlivých činností, k jejichž odstranění zvýšené výdaje nijak nepřispívají, spíše naopak. I v zásadě účelné formy podpor mají navíc v praxi velmi často sklon degenerovat do podoby, jež žádné problémy neřeší.
Jednoduchým příkladem je německý, u nás napodobovaný systém tzv. kurzarbeitu, koncipovaný jako časově omezený nástroj udržení zaměstnanosti, je-li naděje na rychlé oživení poptávky. Tento nástroj však neslouží boji proti nezaměstnanosti: pokud se situace po krátké době nezlepší, je umělé udržování zaměstnanosti ekonomicky i sociálně škodlivé. I německý Spolkový úřad práce totiž řeší stovky případů zneužití tohoto systému ročně.
Jaké mýty byste zařadil k těm pravicovým?
Nejčastějším je pravděpodobně představa o všeobecné škodlivosti ekonomických regulací. Značná část regulací škodlivá je, protože brání vzniku nových míst a zvyšuje ceny. Patří k nim především různé formy zbytečných administrativních požadavků spojených se zakládáním i chodem firem, ve kterých je ČR v mezinárodním kontextu šampiónem, aniž by to český stát příliš vzrušovalo. Jiné regulatorní zásahy však ekonomice prospívají, protože chrání zájmy, které trh ochránit nedokáže, například z důvodu nedokonalé soutěže. O dopadu regulace tak nerozhoduje její množství, ale obsah a cíle.
Ke zvláště škodlivému mýtu pravicové provenience z poslední doby bych však zařadil obavy z deflace vedoucí k představě o nutnosti znehodnocovat domácí měnu. Tvůrci této politiky zřejmě nepochopili, že devalvace znamená, že k zajištění stejného objemu dovozů musíme více vyvézt. Národní bohatství však není založeno na schopnosti lacino vyvážet a draho dovážet, ale na schopnosti přesně opačné. Navíc zde existuje jeden z klíčových mýtů – a sice obava, že když lidé očekávají pokles cen, odloží svou spotřebu na dobu, kdy budou ceny nižší. Tyto obavy jsou však iluzorní, lze je přirovnat k představě, že spotřebitelé očekávající pokles cen mýdla se přestanou mýt.
Stát nehýčká ani řadu drobných a středních podnikatelů, kteří se postavili na vlastní nohy. Když se dostanou do problémů, mají smůlu, musejí se s tím poprat sami. Když se ale dostanou do potíží velké firmy, mají jinou pozici. Jak to vnímáte?
Důležitou součástí střední třídy je střední stav, tedy živnostníci a malí či střední podnikatelé. Politika levice, občas však i pravice, se však většinou opírá o představu, že státní podpora ekonomiky by měla být zaměřena především na velké firmy. I zde jde o jednu z rozšířených ekonomických iluzí, a to představu, že velké podniky jsou ekonomicky důležitější a úspěšnější a menší naopak méně vyspělé. Provází ji i mylná představa, že co je dobré pro velké podniky, je příznivé i pro ekonomiku jako celek.
Velký průzkum v EvropěStřední třída krotí konzum a investuje do dětí. Podle průzkumu si utahuje opasky 58 procent českých středostavovských domácností.  |
Ve skutečností jsou však velké podniky často příliš velké, než aby mohly být efektivní, a jejich ekonomická pozice se mnohdy opírá spíše o politickou sílu. Menší podniky jsou nositeli inovací, kterým se velké firmy občas spíše brání. Jsou zdrojem nezbytné konkurence, ale i skutečné a zdravé hospodářské dynamiky, tedy růstu, který se neopírá o zvýšené rozpočtové výdaje či znehodnocení měny, ale o nová technologická či obchodní řešení vytvářející si svou přirozenou poptávku. Menší podniky jsou přitom zdravé i proto, že přispívají k politické decentralizaci.
Podpora velkých firem ze strany levice je pochopitelná: usnadňuje jí prosadit vyšší roli státu a získat politickou podporu odborů. Méně pochopitelná je u liberálně orientovaných politiků zaštiťujících se občas tím, že velikost firem je znakem, že úspěšně slouží svým zákazníkům. Velké podniky se totiž požadavkům trhu často spíše vymykají. Jejich ekonomická moc jim přitom umožňuje činit si nárok na veřejné peníze, které jsou v jiných oblastech potřebnější.
Dnes je samozřejmé, že některé profese mají obrovské příjmy a další jsou nedoceněné. Třeba průměrné platy státních úředníků jsou vyšší, než v soukromém sektoru. Je to v pořádku? Proč tomu tak je?
Jsou-li mzdy určeny skutečně konkurenčním trhem, nelze proti mzdovým rozdílům v zásadě nic namítat. Mzda totiž v těchto podmínkách odráží hodnotu, kterou daná práce vytváří i ochotu za ni platit. Pro platy státních úředníků to přirozeně neplatí - ty žádný konkurenční trh neurčuje. Jejich platy by přitom měly odrážet fakt, že zaměstnání ve veřejném sektoru přináší řadu hmatatelných i méně hmatatelných benefitů a zvýhodnění v soukromé sféře neznámých, vyšší stabilitou míst, sociálním zabezpečením či placeným vzděláváním počínaje a nižší pracovní intenzitou konče. Ve vyspělém světě je proto běžné, že platy ve veřejném sektoru jsou na srovnatelných pozicích nižší.
GLOSA k úředníkům:Co kus, to originál. Redaktorka MF DNES měla na Úřadě práce štěstí  Ilustrašní snímek |
Mám tomu rozumět tak, že platy státních úředníků jsou u nás nepřiměřené?
Je příznačné, že platy některých státních úředníků, především těch vedoucích, u nás patří k nejúzkostlivěji střeženým státním tajemstvím. Jejich výši totiž nelze žádným ekonomickým způsobem zdůvodnit. Argument, který v této souvislosti lze občas slyšet, a to z obou stran politického spektra, a sice že schopné kandidáty by se za nižší plat získat nepodařilo, je zpravidla iluzí. Vyšší platy jsou často jen kompenzací za nepříliš schopné řízení lidí. Osoby, jejichž hlavní motivace je finanční, by své uplatnění měly hledat především v soukromém sektoru, kde odměna většinou závisí na jasně „změřitelném“ výkonu. Vysoké platy veřejných zaměstnanců přitom s sebou nesou i další problém. Vytvářejí podmínky, které je izolují od normálního světa. Občas jim tak i brání pochopit, jaké reakce jejich požitky v normálním světě vyvolávají.
V Evropě existují obavy, že současná střední třída je tou poslední, pro kterou platilo pravidlo, že se její děti budou mít lépe. Jsou takové obavy na místě? Jaký je váš názor?
Střední třída je pod tlakem v celém vyspělém světě, v Evropě i Americe. Řešení, jak přežít, však pro ni nespočívá v tom, že se uskrovní a přizpůsobí a že bude tolerovat politiky a vládní výdaje diktované lobbistickými tlaky. Spočívá především v tom, že si uvědomí skutečnou podstatu vládních politik a programů, které ji poškozují. V opačném případě je totiž odsouzena k tomu, že tento dopad ponese na svých bedrech i nadále. Prohlédnout podstatu těchto politik však občas vyžaduje porozumět i nesprávným argumentům a zkreslujícím ekonomickým vysvětlením, o které se opírají.
Jak by měl český stát dbát o střední třídu, aby se jí lépe žilo?
Měl by ji chápat jako klíčového zákazníka, který je zdrojem jeho ekonomické i politické stability. Měl by si uvědomit, že lidé si jej zřizují a platí nikoli proto, aby je obtěžoval, ale proto, aby za ně řešil problémy, které jako jednotlivci řešit nemohou. Stát, který střední třídu ničí, si pod sebou řeže větev.
Pro střední třídu lze použít příměr, který používám ve své knížce a který přirovnává stát a jeho služby ke klubu typu „all inclusive“. V tom zákazníci získávají určité služby „zadarmo“, ve skutečnosti však za ně platí - nehradí je klub, ale oni sami. Spotřebitelé se v této situaci mohou rozhodnout, zda je účast v klubu pro ně výhodná, a to podle toho, o které služby mají zájem, které nevyužijí a kolik jsou za ně ochotni platit. Oproti soukromému klubu, který je možné si vybrat, však klub typu „all inclusive“, který vytváří stát, takovou volbu neumožňuje a pro střední třídu je často nevýhodný. Jeho služby jsou totiž většinou přednostně zaměřeny na skupiny se silnější politickou reprezentací, než má střední třída, to je na služby chudým na straně jedné a bohatým na straně druhé. Tuto situaci je třeba změnit.
