Když ho nadřízený asi před dvěma lety fakticky přinutil přiznat před kolegy svou sexuální orientaci, začalo pro něj peklo. Bankovní úředník z Prahy se stal terčem nevybíravých poznámek a změnil se i přístup jeho šéfů, kteří jej zařadili na jinou práci. Sám dnes hovoří o šikaně, která navždy změnila jeho pohled na okolí.
"Dnes už vím, že tyto informace do pracovního života nepatří. Od té doby si udržuji odstup s lidmi v práci a své soukromí od pracovního světa striktně odděluji," popisuje svou zkušenost gay z Prahy, který kvůli tomuto sporu musel jednu z tuzemských bank ve zlém opustit a v jednu chvíli s ní vedl i právní spor. Nakonec však na radu svých právníků přistoupil na mimosoudní dohodu, která mu zároveň zakazuje případ medializovat, uvádět své jméno i jméno banky.
Advokátka Nataša Randlová, která se specializuje na pracovní právo, říká, že tento druh problémů není v českých firmách častý. "O případech, kdy by docházelo k diskriminaci kvůli sexuální orientaci, není v českých firmách slyšet, v této problematice mi není znám ani žádný judikát," říká Randlová.
"Coming out" není v práci častým jevem
Nezákonnou diskriminaci kvůli odlišné sexuální orientaci je navíc velmi těžké prokázat, byť antidiskriminační zákon na ni přímo pamatuje. I proto jde zatím o spíše neviditelnou problematiku, kterou společnosti řeší uvnitř a v tichosti.
Firmy v Česku deklarují svou otevřenost a benevolenci k menšinám, ale ne vždy je taková i realita. Zvláště v tradičních odvětvích, jako jsou výroba, bankovnictví, ale také třeba ve veřejné správě. I proto takzvaný "coming out", tedy veřejné odhalení své sexuální orientace, není na tuzemských pracovištích příliš častým jevem.
Vždy tak záleží zejména na firemní kultuře a také na přístupu kolegů. Nejběžnější coming out je tradičně v showbyznysu, reklamě a umění. Právě tyto oblasti z principu podporují originalitu a odlišnost, a otázku odlišné sexuální orientace tak neřeší.
"Bylo to v roce 2000, kdy jsem se jako producent podílel na akcích pro Václava Havla a spolupracoval s předními umělci. Spolupracovníci byli s mým rozhodnutím v pohodě, v rodině to bylo složitější," vzpomíná na své pracovní "odhalení" Janis Sidovský, producent a manažer českých celebrit.
Na svůj coming out v práci vzpomíná vesměs v dobrém také právník Petr Kalla z advokátní kanceláře Alexandra Bělohlávka. "Můj coming out v práci se odehrál na konci roku 2001, krátce poté, co jsem nastoupil jako koncipient do advokátní kanceláře s personálním obsazením průměrně do deseti osob. Bylo mi 25 a měl jsem za sebou téměř sedmiletý vztah s dívkou a procházel jsem si v té době coming outem nejen v práci, ale i ve vztahu k rodině, nejbližším přátelům i k sobě samému," popisuje Kalla.
V práci to řekl osobně všem kolegům a ve většině případů se setkal s bezproblémovou reakcí. "Jen v jednom případě si u jednoho kolegy vzpomínám, že mou sexuální orientaci považoval za cosi kuriózního a trvalo mu delší dobu, než ji zpracoval. Dost možná ji nezpracoval dodnes," dodává Kalla s tím, že žádnou diskriminaci v této souvislosti v práci nezažil.
Kodexy, které chrání menšiny, mají spíše nadnárodní firmy
Podle něho se i postoje firem v této otázce postupně mění. Zejména nadnárodní firmy diverzitu podporují. "Je mi známo, že řada velkých nadnárodních společností již pochopila a kladně hodnotí diverzitu na pracovišti jako plus pro vlastní rozvoj," uzavírá Kalla.
Nadnárodní firmy na to pak mají speciální vnitřní kodexy a pravidla, která postavení menšin chrání. "V našich interních politikách je i přímo kapitola o tom, že Randstad žádnou diskriminaci netoleruje. Tím je myšlena nejen diskriminace při výběrovém řízení, ale i dělání poznámek nebo vtipů, které jedince ponižují, včetně posměšků ohledně fyzického vzezření, národnosti, kultury, vyznání a podobně," popisuje Kateřina Vaisová, marketingová manažerka v přední světové personální agentuře Randstad.
