O výdajích, které provádíme, většinou předpokládáme, že se nám určitým způsobem vrátí, nejčastěji ve formě užitku z koupené věci nebo výnosu z provedené investice. Navíc zpravidla doufáme, že předpokládaný užitek či výnos bude vyšší, než kolik jsme v daném směru vynaložili. Pokud je však zřejmé, že tomu tak není, neměli bychom se snažit přesvědčovat sebe ani ostatní o opaku. Svou situaci tím jen dále zhoršujeme.
Sklon namlouvat si, že špatně vynaložené výdaje, které nám nepřinesly, co jsme čekali, lze získat zpět, je nebezpečnou myšlenkovou iluzí. Bývá označována jako past utopených nákladů a padají do ní nejen jednotlivci, ale občas i firmy a velmi často vlády.
Past utopených nákladů je zvláště škodlivá tehdy, je-li spojena s představou, že jediným způsobem, jak vynaložené náklady zachránit, je vynakládat v daném směru prostředky další.
Pastí je neomezené množství
Příkladů, kdy lidé do této pasti padají, je bezpočet. V běžném životě k nim patří například situace, kdy sedíme na představení, které se nám příliš nelíbí, a raději bychom byli někde jinde. Za vstupenky jsme však vynaložili určitou částku a o vynaložené prostředky nechceme přijít. Na představení proto zůstaneme až do konce, přestože při něm obrazně řečeno trpíme. V sedadle nás drží snaha o vstupné nepřijít, tedy nepřipustit si, že jsme peníze „vyhodili“. Částka, kterou jsme vynaložili, tedy utopené náklady, se nám však absolvováním nudného představení nijak nevrátí.
Jan Urban (1953)
 |
Podobná je situace, kdy se vydáme do vzdáleného obchodu, nic příliš zajímavého v něm nenajdeme, přesto se však rozhodneme něco koupit, „když už jsme vážili tak dlouhou cestu“. Stejný je i případ, kdy jsme si v restauraci objednali jídlo či pití, které nám nechutná, avšak dojíme ho jen proto, že ho budeme muset tak jako tak zaplatit.
Do stejného schématu uvažování spadá i situace, kdy jsme se rozhodli investovat do opravy auta, a po krátké době se ukáže, že vůz vyžaduje investici další. I když se nám zdá, že již není příliš výhodná, rozhodneme se ji provést kvůli tomu, abychom nepřišli o investici předchozí. Obdobný je i případ, kdy se snažíme prodat nemovitost, trváme však na ceně, která je vyšší než ta, kterou jsme za ni vynaložili.
V zásadě stejná je i situace „obrácená“, kdy prostředky na určitý účel již vynaložit nechceme, a to jen proto, že jsme na něj již určité peníze vydali. Příkladem může být situace, kdy jsme si pořídili poukaz na určitou věc a ten pak ztratili. Vzhledem k tomu, že jsme za danou věc již jednou zaplatili, se rozhodneme, že za ni již podruhé platit nebudeme. A to přesto, že má pro nás stále stejnou hodnotu, a pokud bychom si ji koupili, bylo by to pro nás výhodné.
Co platí pro uvažování o vynaložených penězích, se vztahuje i k uvažování o vynaloženém čase. Podobná je proto i situace, kdy od určité činnosti nechceme upustit jen proto, že jsme na ní již určitý čas vynaložili. Příkladem je rozhodnutí zůstat stát i nadále v dlouhé frontě jen proto, že jsme v ní už nějaký čas strávili, přestože je zřejmé, že to, co v ní vystojíme, nám nezaplatí čas, o který stáním přijdeme. Podobná může být i situace, kdy se rozhodneme setrvat v určitém osobním vztahu, přestože se s danou osobou již necítíme dobře, a to jen proto, že jsme do daného vztahu již hodně času investovali.
Chybná logika
Výše uvedené příklady či podobná jednání mají společného jmenovatele. Vycházejí totiž ze dvou logických chyb.
První logická chyba spočívá v domněnce, že rozumné rozhodování přihlíží k tomu, co jsme již na určitý účel vynaložili. Skutečností však je, že náklady, které již byly uhrazeny, se nám už vrátit nemohou. Nezáleží proto ani na jejich výši a nemá ani smysl brát je v úvahu.
Čtěte také |
Můžeme se pochopitelně snažit, aby nám provedená investice vynášela, je-li však tato investice v principu špatná, pak nejhorší, co můžeme udělat, je v ní pokračovat. Nejvážnější případy spojené s pastí utopených nákladů bývají proto ty, kdy osoby i firmy pokračují v investicích, o kterých je jasné, že se nikdy nevrátí. Místo toho, aby se snažily své ztráty minimalizovat, je tak dále zvyšují.
Druhá logická chyba spojená s uvedeným uvažováním, spočívá v tom, že nebere v úvahu možnosti, o které přicházíme tím, že v určité činnosti či dokonce v určitých výdajích dále pokračujeme. Místo toho, abychom ztráceli čas na představení, které nás již nebaví, můžeme tento čas využít produktivněji. A namísto toho, abychom investovali do určité věci jen proto, že jsme již do ní investovali v minulosti, můžeme dané prostředky využít tak, že investujeme do něčeho, co nám na rozdíl od minulé investice něco přinese.
Smířit se s tím, že jsme nevhodným výdajem utrpěli ztrátu, je pochopitelně nepříjemné. To je i psychologickým důvodem, proč v nerozumné činnosti pokračujeme. Někdy je tato „averze ke ztrátě“ psychologicky natolik silná, že může poznamenat i naši schopnost realistického vnímání. Důsledkem je, že nevidíme, protože nechceme vidět, co je jinak zřejmé.
Past utopených nákladů vstoupila proto i do učebnic, a to pod názvem „efekt Concorde“. Jde o připomenutí investice do projektu stejnojmenného nadzvukového osobního letadla. V jeho financování se totiž před lety britská a francouzská vláda rozhodly pokračovat i přesto, že bylo jasné, že se jim vynaložené peníze nikdy nevrátí, a další prostředky, věnované na tento účel, vzniklou ztrátu jen prohloubí. Pokud by nám tento název usnadnil si uvedenou chybu zapamatovat, nebyly možná tyto peníze vynaloženy nadarmo.
