Strach má velké oči, říká přísloví. Zveličené představy o hrozícím nebezpečí jsou však jen zřídka tím nejlepším východiskem našeho jednání či rozhodování. Jde o obavy, jejichž zdroj je jen v nás samotných, které nám svazují ruce, a brání tak dosáhnout, čeho bychom dosáhnout mohli či chtěli. Navíc nás zbytečně stresují.
Strach, stejně všechny ostatní emoce, má svou funkci. V řadě situací nám brání provést něco, čeho bychom vzápětí či s odstupem času litovali. Existuje však i iracionální či zveličený strach, který působí přesně obráceně. Příkladem jsou zbytečné obavy z nových či neznámých věcí, které nám brání poznávat nové skutečnosti či otevírat nové příležitosti. Nechceme-li, aby nás tento strach svazoval, či dokonce přerostl ve fóbii, je třeba se naučit, jak ho mít pod kontrolou.
Jan Urban (1953)
 |
Rozpoznání rozumného a iracionálního strachu však nemusí být jednoduché. Je jednou ze součástí takzvané emocionální inteligence. Ta totiž spočívá mimo jiné ve schopnosti rozpoznat, kam nás naše emoce vedou, a nechat se vést jen těmi, které nás na základě našich zkušeností vedou správně. To by mělo být i hlavním kritériem, jak nadměrný a iracionální strach rozpoznat.
Obavy, které se živí samy sebou
Hlavním projevem zbytečných či nadměrných obav je, že se, obrazně řečeno, živí samy sebou. Rozptylují nás a naši pozornost zaměřují především na problémy a potíže. Tedy nikoli na to, jak určité hrozby co nejlépe překonat, ale jak složité toto překonání bude a s jakými obtížemi se při něm budeme potýkat. Mohou v nás vyvolávat i vzpomínky, s jakými potížemi jsme se při řešení podobných hrozeb setkali v minulosti či jakých chyb jsme se při nich dopustili.
Vedou nás tak k nervozitě či tomu, že se necháme podstatně snadněji vyvést z míry. Především nám však odčerpávají energii a brání vynaložit úsilí tam, kde je ho třeba.
V důsledku toho se však nadměrné obavy samy naplňují – události, jichž se obáváme, nás skutečně potkají. Dojde-li k tomu, naše obavy z podobných událostí vzrostou. A to přesto, že naším jediným důvodem k obavám jsou obavy samotné.
Ilustrací je situace, kdy se obáváme nadcházejícího hodnocení ze strany nadřízeného. Namísto toho, abychom ve své práci přidali, věnovali se jí naplno, a svou šanci na dobré hodnocení zvýšili, však o svém hodnocení několik dnů či týdnů před ním z nejrůznějších stran uvažujeme, a svými obavami se znervózňujeme. Připomínáme si například výtky, které zazněly při předešlém hodnocení, a vybavujeme si pocity, které nás při tom provázely.
V důsledku svých obav se stáváme nesoustředění a roztržití, a naše práce trpí. Náš nadřízený si toho povšimne a naši sníženou výkonnost promítne i do svého hodnocení. Naše obavy se tak skutečně naplní. Především však proto, že spustily začarovaný kruh – vyvolaly to, čeho se dotýkaly.
Náš zbytečný strach ovlivňuje i druhé
Dopad našich zbytečných obav se navíc nemusí omezovat jen na nás. Podobně jako jiné emoce jsou i obavy „nakažlivé“: jsou-li na nás patrné, mohou se snadno, například na pracovišti, rozšířit i na naše okolí. Vidí-li totiž druzí, že se strachujeme, mohou snadno podlehnout představě, že ke svým obavám máme důvod.
DANĚ 2017Průvodce formulářem daňového přiznání a tipy jak ušetřit: SPECIÁL NA TÉMA DANĚ Jak správně vyplnit daňové přiznání a kde zjistit, jaká daňová zvýhodnění můžete uplatnit? VYPLNIT FORMULÁŘ ON-LINE |
Pokud se atmosféra strachu na pracovišti rozšíří, pak se začarovaný kruh obav, živících se sebou samými, dále posiluje. Výsledkem je přehnaně opatrné až ostražité pracovní prostředí, v němž se hlavní pozornost většiny zúčastněných upíná na obranu před imaginárními hrozbami.
Tato atmosféra pak zvyšuje výskyt chyb na pracovišti, mimo jiné proto, že snižuje ochotu ke spolupráci. Zachvátí-li celou firmu, nečeká ji nic dobrého. Může dokonce postihnout i ekonomiku jako takovou: obavy, které se živí samy sebou, bývají jedním z hlavních zdrojů hospodářské krize.
Jak obavy odstranit?
Nejjednodušší cestou, jak se nadměrných obav zbavit, je nevěnovat jim pozornost, přestat je respektovat nebo je brát méně vážně.Tedy chápat je jen jako nadbytečný, rušivý a obtěžující jev, kterým se část naší mysli rozhodla bojovat proti nám samým. Přestaneme-li obavám věnovat pozornost, pak je nejen ztratíme, ale máme i více času a možností, věnovat se tomu, co nám v naší činnosti – na rozdíl od obav – skutečně pomáhá. V důsledku toho začneme zpravidla i více důvěřovat sobě samému.
Odvrátit od svých obav pozornost znamená přesunout ji jinam. Máme-li například obavy z veřejného vystoupení či provází-li nás na jeho počátku tréma, pak nejlepším způsobem, jak svou pozornost od obav odpoutat, je soustředit se na to, co při vystoupení chceme říci. Tedy na to, co by lidé, ke kterým promlouváme, měli podle našeho názoru slyšet.
Čtěte také |
Jinou metodou, která může pomoci, je takzvaná vizualizace. Spadá mezi nástroje autosugesce a spočívá v tom, že si představíme sebe sama, jak činnost, která v nás vyvolává obavy, vykonáváme zcela suverénně a bez jakýchkoli problémů. Vrátíme-li se k předchozímu příkladu, můžeme si představit, jak k dané skupině promlouváme bez jakýchkoli obav a známek nervozity. Součástí této představy může být i to, že skupina před námi si přeje, aby naše vystoupení bylo co nejúspěšnější.
Jednoduchou metodou, jak čelit obavám je i jejich bagatelizace. Může spočívat například v tom, že si položíme otázku, co nejhoršího by se nám dané situaci mohlo stát, a zda naše obavy jsou skutečně namístě.
Tvrdíme-li, že svým obavám bychom neměli věnovat zbytečnou pozornost, nemáme tím na mysli, že by nám na naší práci nebo jiné činnosti nemělo záležet. Cílem je pravý opak - uvědomit si, o co schopnějšími a úspěšnějšími se můžeme stát, pokud se svých svazujících obav zbavíme. Podaří-li se nám je setřást, zbavíme se i jedné z hlavních příčin zbytečného stresu.
