Úkolem osobních koučů bývá pomáhat nám stanovit si správné, dlouhodobější i krátkodobé profesní, finanční či osobní cíle, a dohlédnout na to, že se jich držíme. S trochou vůle a osobního nasazení to však můžeme zvládnout sami. Postup, který to umožňuje, se opírá o několik poměrně jednoduchých kroků.
1. krok Kdy k vlastnímu koučování přistoupit?
Odpověď na tuto otázku je většinou jednoduchá: vhodné je to tehdy, když cítíme, že na sobě nebo svém životě potřebujeme něco podstatnějšího změnit. Nevíme však zcela jasně, co by to mělo být, nebo jak změny dosáhnout.
Čtěte také |
Potřeba změny může v lepším případě vycházet z toho, že jsme se ocitli v nové situaci a nevíme přesně, jak v ní postupovat. Příkladem je povýšení nebo změna pracovních úkolů, které vyžadují, abychom své jednání, a možná i uvažování, alespoň částečně změnili. V méně příznivé situaci spočívá tato potřeba v tom, že se svou současnou situací nejsme zcela spokojeni, a chceme se vydat jinudy. Příkladem může být snaha změnit svou pracovní dráhu, lépe uplatnit svůj talent, zlepšit své zdraví či svou finanční situaci.
V obou případech platí, že východiskem úspěšného koučování je připustit, že to, co naší plnější spokojenosti nebo úspěšnosti brání, není nepřízeň okolí, ale spíše určité vlastní zvyklosti. Často i ty, které na první pohled vypadají poměrně nevině. Některé z nich mohou být problematické od samého počátku, jiné proto, že již neodpovídají nové situaci. Příkladem může být nevstřícné jednání ke spolupracovníkům nebo zákazníkům, nízká empatie či neschopnost vidět věci i očima druhé strany.
2. krok Na co se zaměřit?
Zvyklostí, na které se zaměřit, může být řada. Mohou počínat těmi, které nás vedou k monotónnímu způsobu života, v práci i mimo ni, a hrozí vyústit v naše „vyhoření“. Může k nim patřit i náš „slabý tah na branku“ při dosahování vlastních cílů či neproduktivní zacházení s časem, které je nejčastěji důsledkem toho, že jeho využívání, a to i ve svém volnu, příliš neplánujeme.
Téměř vždy bychom se však měli zaměřit na dvě okolnosti, u kterých bývá prostor pro zlepšení největší. Prvou je, jak zvládáme své negativní emoce, druhou naše vztahy s ostatními. Obě o nás nejen mnohé vypovídají, ale bývají i jednou z hlavních příčin problémů.
Negativní emoce, především obavy či zlost, jsou univerzální. Lidé však na ně reagují různě, a to především pokud jde o sklon jim podléhat. Někteří je zvládají „racionálně“, jiní jim dovolí, aby narostly tak, že je téměř pohltí a začnou se chovat nepřiměřeně. Jsme-li totiž pod vlivem těchto emocí, náš rozum nám příliš neslouží, a neměli bychom činit žádná důležitá rozhodnutí, mnohdy ani prohlášení.
Stejně důležité je sledovat, co tyto emoce spouští, ať již v práci či osobním životě, a snažit se jejich vzniku bránit. Příkladem je trénovat schopnost vyslechnout si bez velkého rozčilování kritiku, a to i tehdy, není-li zcela spravedlivá.
Pokud jde o vztahy s ostatními, k jejich zlepšení zpravidla přispěje několik otázek:
- Máme sklon se s ostatními často hádat?
- Jsme zpravidla tím, kdo tyto hádky spouští?
- Jakým způsobem řešíme spory: snažíme se spíše nalézt shodu, nebo za každou cenu prosadit svou?
- Jsou určité typy lidí, které nás iritují nebo mají sklon v nás vyvolávat nejistotu?
- Máme občas sklon osoby kolem sebe zanedbávat?
- Kdy jsme jim naposledy dali najevo svůj zájem?
Odpovědi na tyto otázky je přitom třeba hledat z pohledu našeho okolí. I zde mohou být příčinou problémů na naší straně určité zvyklosti, které si možná plně neuvědomujeme. Příkladem je sklon vstupovat do zcela malicherných sporů, které navíc nemůžeme vyhrát.
3. krok Konkrétní a pozitivní cíle
Jsme-li objektivní, pak oblastí ke zlepšení najdeme řadu. Smyslem koučování není však jen svůj pohled na určité zvyky přehodnotit, ale tyto zvyky i postupně změnit. Vedle zvyklostí, které chceme změnit, bychom se přitom měli zaměřit i na to, jak bychom rádi lépe uplatnili své schopnosti.
Jan Urban (1953)
 |
K tomu slouží konkrétní cíle, které by měly být jasné a snadno zapamatovatelné, nejlépe takové, které lze formulovat několika málo slovy. Měly by být vyjádřeny pozitivně, tedy jako „něco“, čeho chceme dosáhnout, nikoli „něco“, před čím bychom chtěli uniknout. Příkladem je cíl „zůstávat v určitých situacích klidný“, nikoli cíl „přestat se v určitých případech rozčilovat“. Důvodem je bránit tomu, aby se naše mysl na negativní jevy příliš upínala.
Složitější změny zvyklostí mohou vyžadovat i změny uvažování. Tak jako platí, že „jsme to, co jíme“, jsme totiž (a možná ještě více) i tím, jak uvažujeme. Příkladem je sklon chápat určité situace příliš osobně (uvažovat o nich jako o výsledku záměrné snahy nám ublížit), který vede k tomu, že naše emocionální reakce bývají silnější (a spíše neadekvátní). Podobně působí sklon „uvažovat negativně“, to je soustřeďovat se především na nepříznivé okolnosti kolem nás.
Pro udržení motivace na cestě k dlouhodobějším cílům je důležité stanovovat si i cíle krátkodobé. Po jejich dosažení naše motivace totiž vzroste. Co pomáhá, je i sledovat své jednání „v reálném čase“, všímat si situací, kdy jednáme v souladu se svými představami a za dosaženou změnu se pochválit.
4. krok Podpora okolí
Ani koučování sebe sama se neobejde bez určité podpory okolí. I tu však můžeme částečně sami ovlivnit.
Prvním předpokladem je omezit kontakty s osobami, které nám naši energii či motivaci potřebnou ke změnám berou. Jde o osoby s negativním pohledem na svět, které v žádnou možnost příznivé změny nevěří. Stejně důležité je obklopovat se osobami, jejichž uvažování je pozitivní a které nás v naší snaze o změnu podporují.
Důležitá je i snaha vyvarovat se vlivu těch, kteří mají sklon nás využívat ve svůj prospěch, ať již pracovně, finančně či emocionálně. I ti nám totiž mohou v dosažení vytčených cílů bránit zpravidla tím, že nás odvádějí jiným směrem. Nejčastěji tak, že očekávají, že za ně vykonáme něco, co není naším úkolem či povinností.
Při sledování cílů, které jsme si v rámci svého koučování stanovili, může být proto namístě jistá asertivita. Své koučování můžeme proto zaměřit i na schopnost lépe zvládat situace, kdy je třeba určité požadavky osob kolem nás odmítat. Provedeme-li to klidně a zdvořile, zjistíme někdy i to, že některé osoby si své požadavky plně neuvědomují, nebo nechápou, že nás obtěžují.
Tato skutečnost však nic nemění na tom, že jedním z cílů koučování je snaha zlepšit své vztahy s okolím. Jde totiž většinou o jednu z hlavních cest, jak se lépe cítit a více dosáhnout.
