Pro veřejnost je lobbista ten, kdo přichází s obálkou. Tak tomu ovšem není, správný lobbista by, oproti úplatkáři, měl přichází s informací. Pak už záleží na osloveném, kterého potřebuje lobbyista ovlivnit, aby danou informaci vyhodnotil a zpracoval podle svého uvážení a aby informací o dané problematice získal co nejvíce.
Například lobbing v pozitivním slova smyslu nemá sílu ovlivnit výsledky výběrového řízení, lobbování ale může pomoci v konečné fázi, kdy jsou například dvě firmy na velmi podobné úrovni. Pak pomáhá třeba to, že je firma z regionu, že má dobré výsledky, kvalitně staví. Cílem lobbingu je, aby se lidé, kteří rozhodují, o takových věcech dozvěděli.
Korupci lze naopak definovat jako zneužití pravomocí za účelem získání neoprávněného osobního či jiného prospěchu, tedy zejména vyžadování a poskytování úplatků, provizí a nejrůznějších protislužeb, neoprávněné poskytování informací, účelová manipulace s výsledky výběrových řízení, zvýhodňování rodinných příslušníků a známých atd. Přijímat i nabízet úplatky je v Česku trestné. V českém právním řádu lze korupční jednání postihovat především podle několika paragrafů trestního zákona. Trestné je úplatky nejen přijímat, ale i nabízet.
Kdy pomůže lobbing?
Na začátku může být například situace, kdy přijde klient za lobbistickou firmou s tím, že připravovaná novela zákona může ohrozit jeho podnikání a zisky (například Zákoník práce). V tomto momentu mu lobbista provede analýzu aktuální situace a zhodnotí, zda náklady, které s lobbistickými aktivitami vyvstanou, přinesou odpovídající změnu. Tedy zda se nevyplatí nad plánovanou novelou mávnout rukou a jít dál.
Někdy je pro firmu dobré se nejprve zamyslet nad možnými interními zdroji. Není některý z vašich zaměstnanců členem politické strany či člen oborové organizace, která může na Parlament vyvinout vlastní tlak? Co příbuzní a kamarádi ze školy? Dobrý lobbing se zakládá především na důvěryhodnosti a solidnosti. Cílem jakékoliv novely by mělo být zlepšení prostředí ve společnosti. Pokud je toto cílem, člověk, který chce jinou změnu než zákonodárce, se automaticky ocitá v situaci, kdy musí prokázat, že jeho dílčí prospěch neohrozí zájem většiny nebo naopak slabší, aktuálně protežované menšiny.
Těžký život českého lobbyisty
V Česku je lobbistů na stovky, žádný oficiální odhad však neexistuje. Lobbisté v tuzemsku totiž nejsou nijak organizovaní a řada z nich se ke své profesi ani nehlásí. Paradoxně vlastně ani nemůže, lobbing totiž není v českém právu na seznamu předmětů činnosti, kterými se mohou firmy zabývat. Tuzemští lobbisté proto mají stále přídech něčeho nekalého, a jsou automaticky spojováni s korupcí.
„O lobbingu si značná část české veřejnosti myslí, že je to něco nepatřičného, co takříkajíc tak trochu smrdí,“ říká Michal Donath z agentury Donath-Burson-Marsteller. Z výsledků této agentury a společnosti Factum Invenio vyplynulo, že podle českých politiků mohou lobbisté poskytovat i kvalifikované a podložené informace, přesto je politici považují za jednostranné a zkreslující. Proto se naši zákonodárci rozhodují spíše podle vlastních rešerší a podkladů zpracovaných kolegy z jejich bezprostředního politického okolí. Tím se však odlišují od evropských politiků.
Například bruselští poslanci považují za nejdůležitější zdroj informací zaměstnance svého sekretariátu. Teprve potom následují se značným odstupem osobní rešerše a média. Kolegové byli jako důležitý zdroj informací uváděni bruselskými poslanci až na posledním místě.
Podle zpracovatelů průzkumu je lobbing z hlediska komunikace ve všech moderních demokratických systémech, ve kterých vedle sebe existují na jedné straně politici a na druhé podnikatelská veřejnost, zcela běžnou disciplínou. Politici totiž mohou mařit i vytvářet podnikatelské příležitosti a také od úplně stejných subjektů získávat příspěvky na své kampaně. To by bez potřebné kontroly široké veřejnosti mohlo vést ke korupci. Proto je nutné, aby srozumitelná a transparentní komunikace soukromé sféry s politiky byla ve středu zájmu široké veřejnosti.
Jaká bude budoucnost?
Lobbování v Česku nebude mít ani v budoucnu na růžích ustláno. Přestože vláda Mirka Topolánka loni na podzim slíbila, že jako jedna z prvních zemí Evropy dá lobbingu jasná pravidla, nakonec od svého záměru upustila.
"Ano, mohli bychom populisticky přijmout nějaký zákon. Ale nefungoval by, nikdo by ho nedokázal vymáhat," prohlásil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. A takový předpis, který by vnesl světlo do toho, jak lobbisté přesvědčují poslance nebo vlivné úředníky, prý sepsat neumějí.
Podle analýzy, kterou si nechala zpracovat legislativní rada vlády, skutečně není obvyklé, aby státy lobbování usměrňovaly. Přesto výjimky existují. Například v Polsku vedou rejstřík profesionálních lobbistů, kteří musí "hlásit", s kým se stýkají a pro koho pracují, a to vše je později zveřejněno. Ještě delší tradici má lobbing v Americe, kde živí přes 20 tisíc lidí. Tady musí lobbisté zveřejňovat i své příjmy. A velmi podobná pravidla chtěla před dvěma lety zavést i slovenská vláda, norma však neprošla místním parlamentem.
|
Příklady korupčních afér: - nákup gripenů |
|
Příklady lobbingu: - prosazení registrovaného partnerství v Česku |
