Nikdo jim nevěnoval valnou pozornost, přitom snad žádný československý sportovec by se v šedesátých letech bez „botasek“ ke zlaté medaili nedopracoval.
„Když vidíte, jak Zátopek běží v zablácených botách, tak to jsou botasky. Ono je to jednoduché, Jarda Jágr taky začínal s našimi bruslemi, protože nic jiného tenkrát nebylo k dostání,“ poznamenává bez špetky nostalgie František Nestával, spolumajitel a ředitel firmy Botas, která ve východočeské Skutči vyrábí obutí od roku 1949.
Sedm dekád je slušná historie, obuvnická tradice je na Skutečsku ale mnohem delší. Jak by vám vysvětlili v místním muzeu, počítá se dokonce ve stoletích. A třeba před sto lety pracovalo v 25 zdejších fabrikách devět set zaměstnanců.
Baťova velkovýroba laciných střevíců sice vzala mnoha místním ševcům práci, když se však komunisté vrhli v roce 1948 na znárodňování, pořád bylo ve Skutči co brát. A tak se pod čepec budoucí Botany poroučely podniky pánů Brzokoupila, Jehličky, Třísky, bratrů Kusých, Choura, Vengera a Novotného.
Botasky pro úderníky i kovboje
„Na sportovní boty značky Botas se fabrika specializovala až od šedesátých let. Boty se zdokonalovaly, vyvíjely se nové typy, takže v 70. letech už jsme měli kolekci 230 vzorů téměř pro všechna sportovní odvětví,“ líčí slavnou historii firmy její ředitel. Botasky ze Skutče znali v té době po celé zeměkouli: samozřejmě v sovětském impériu a jeho satelitech, ale také v západní Evropě, USA, Austrálii i na Novém Zélandu.
„Zhruba 60 procent naší produkce jde do tuzemska, zbytek na export. Vyvážíme do Evropské unie, Spojených států i Kanady,“ říká František Nestával. Na botasky pořád můžete narazit i na druhém konci světa. Ve Spojených státech v nich krasobruslí, Kanaďany zase naučil jistý český emigrant používat značku Botas na běžkách.
Ovšem že by ze Skutče mířily za humna statisícové série, jako třeba za časů spolupráce s firmou Salomon, to už je vážně jenom sen. Nebo možná noční můra.
„Z masové produkce jsme museli přejít na něco, čím bychom lidi ve srovnání s Asií zaujali. Kvalitou, lepšími dodávkami, spolehlivějšími termíny, komplexním servisem. Ročně dokážeme prodat zhruba 40 až 50 tisíc párů bot – a to je pro nás za současných podmínek maximum,“ vysvětluje spolumajitel společnosti, která teď zaměstnává zhruba pětasedmdesát lidí.
V zimě jaro, v létě zima
Ve srovnání s asijskými velechrámy rychloševcoviny je Botas opravdu jen obuvnický prcek. Jenže u každé zdejší boty máte jistotu, že je vyrobena jen a jen českýma rukama.
„Botasky se dělají pouze u nás ve Skutči, nikde jinde, proto jsou taky lidé ochotní zaplatit za naše boty místo pětistovky o dva tisíce víc. Na rozdíl od konkurence je máme vyrobené z nejlepších materiálů: z pravé kůže, testované v nejtěžších podmínkách, a špičkové syntetiky z Itálie, Španělska, Německa nebo Švýcarska,“ přibližuje František Nestával, zatímco vedle v provozu šičky a stroje všechny tyto přepychové materiály zpracovávají.
Ve stínu je asi třicet stupňů, tady se však z kusů tuhých látek rodí dámám pod rukama boty na běžecké lyžování a brusle.
„Máme dvě základní kolekce: jaro–podzim a zima. Tu jarní vyrábíme od ledna do března, se zimní začínáme v květnu nebo červnu, abychom v říjnu měli jasno, co bude na novou sezonu k dispozici. Do konce roku doděláváme velikosti nebo to, co se nestihlo,“ vypráví šéf obuvnické firmy, že za branou Botasu se žije podle jiného kalendáře. A většinu roku tu vládne sníh a led.
Jak se z blobu stane bota
Vyrobit brusle či lyžařské boty nezabere o tolik víc času než parádní boty na špacír, jen se jich prostě prodá řádově víc.
Práce s každou botou, ať má podešev z pryže, s ostřím nebo tvarovanou do běžeckého vázání, je pokaždé až až. A chce hlavně cvik a praxi, jak říká ředitel Botasu.
„Nejvíc práce je samozřejmě při šití. I když naše děvčata šijí boty na strojích, musí být zručná a zkušená,“ naznačuje František Nestával, jak se z prošité placky postupně líhne neforemný blob s jazykem, kterému se pak pomocí kopyta formuje elegantní špička, oblé boky a pohodlná pata. „Tato klíčová operace se provádí na dvou speciálních, poměrně hodně drahých strojích. Bez ní by bota nikdy neměla správný tvar,“ symbolicky vyprovodí ředitel botu do poslední fáze výroby, do dílny, kde k ní další stroj připevní podrážku.
To je práce náročná a zodpovědná. Však znáte tu bezmoc, když se vám začne podrážka odlupovat nebo nedej bože je špatně přilepená či zašpiněná lepidlem.
Botas Skuteč
|
„Taková bota by se vůbec neměla dostat ven,“ hrozí se šéf Botasu podobné chyby, ale přiznává, že zajistit spolehlivé posily do týmu dává firmě pořád víc zabrat: „Docela se daří obsazovat pozice, kde se šije u strojů, ale složitě získáváme lidi na konečnou úpravu bot, na spodkovou dílnu. Tam to chce někoho, kdo je opravdu zručný a má fortel, protože mašina potřebuje svého lidského parťáka.“
Jak je drahá česká práce
Hledání zaměstnanců je vůbec velké téma pana ředitele. Jak přiznává, v současnosti, kdy je extrémně nízká nezaměstnanost a stát vychází lidem vstříc všemi možnými finančními zárukami, se malé továrně shánějí pracovníci těžko.
„Neustále se zvyšuje minimální mzda, jenže lidi za ni neudělají víc práce. V momentě, kdy ušijete za víc peněz pořád stejně bot...,“ naznačí František Nestával. Jasně, pak se přestane šití bot vyplácet.
„Je to nerentabilní. Jenže za pět nebo šest tisíc, aby to rentabilní bylo, si boty nikdo nekoupí. Jakmile rozdáváte lidem peníze, aniž odvedou víc práce, vede to vždycky jen k ohromným problémům,“ posteskne si spolumajitel firmy, která se po povážlivých letech na přelomu tisíciletí dostala zpátky do finanční kondice. Už žádné nevýhodné kontrakty pro velké sportovní firmy, které se nevyplácely, teď ve Skutči šijí boty jen pod vlastní značkou. Nejen ty sportovní, ve kterých třeba nohejbalová reprezentace vykopala titul mistrů světa, ale i ty, jež nosí starší generace z mírné nostalgie, a mladí, protože se jim prostě líbí.
„Dva roky spolupracujeme s renomovanou designérskou firmou z Itálie. Co naplat, Italové to prostě umějí. Takže děláme boty, které jsou dobře vyrobené a dobře vypadají,“ těší Františka Nestávala pohled na vystavené exempláře nových bot. Barevné jsou, až oči přecházejí. „Jenže Češi mají stejně nejraději černé, bílé a hnědé,“ usmívá se nad naším ryzím konzervatismem.
