Pro rozbor ekonomických jevů vyvinuli ekonomové určité principy myšlení, které umožňují vidět ekonomické jevy v trochu jiném světle, než bývá na prvý pohled zvykem. Někdy možná i tak, jako bychom si nasadili určité speciální brýle. Výhoda ekonomického myšlení spočívá i v tom, že ho lze uplatnit i ve vztahu k jiným než čistě ekonomickým jevům.
Existuje přitom zhruba sedm základních principů ekonomického uvažování:
1. Princip „něco za něco“ („Trade-off“)
Jeho východiskem je, že naše prostředky či zdroje jsou, alespoň z krátkodobého hlediska, omezené. Příkladem jsou naše příjmy či náš rozpočet, které zpravidla nemůžeme ze dne na den zvýšit.
Důsledkem je, že když si chceme něco pořídit, například dražší dovolenou, a náš roční rozpočet tím plně vyčerpáme, ztrácíme možnost pořídit si něco jiného. Ztrácíme i možnost tyto prostředky uspořit, a použít je například na investici do nového bydlení.
Jan Urban
|
Princip „něco za něco“ říká, že když chceme určitou věc získat, musíme se jiné vzdát. Cenu, kterou za určitou věc zaplatíme, bychom tak neměli chápat „jen“ jako částku, kterou na ni vynaložíme, ale spíše jako to, co si budeme muset pro její získání odepřít. Princip platí pro jednotlivce, rodiny i státy, pro výrobce, spotřebitele, investory i všechny další ekonomické subjekty. Všechny totiž hospodaří s omezenými rozpočty.
Ze širšího pohledu princip platí i tehdy, když máme dojem, že za něco platit nemusíme. V tom případě totiž za nás cenu hradí někdo jiný. Platí i tehdy, pokud si peníze na nákup určité věci půjčíme. Svůj dluh budeme muset dříve či později splatit, a to i s úroky, takže za ni zaplatíme dokonce ještě více. Platí i tehdy, když si bude stát určitou věc pořizovat za peníze, které si vytiskne. Inflace, kterou vyvolá, povede totiž k tomu, že někteří lidé si nebudou moci určité věci pořídit.
Pokud princip „něco za něco“ nevnímáme, nebo se tváříme, že neexistuje, klameme sebe i druhé. Když například požadují někteří zaměstnanci státu zvýšení svých příjmů, nebo někteří výrobci žádají subvence, protože se domnívají, že si je zaslouží, měli by říci i to, jaké výdaje by měl stát omezit, protože ti, kteří je dostávají, si je nezaslouží.
2. Porovnávání nákladů a přínosů
Jestliže stojíme před otázkou, jakou věc si pořídit, nebo jakou činnost vykonat, a jakou ne, dává nám odpověď druhý základní princip ekonomického uvažování. Říká, že naše rozhodování by mělo být založené na porovnání nákladů a přínosů, tedy toho, co na určitou věc a činnost vynaložíme, a co očekáváme, že nám přinese. Říká i to, že podniknout bychom měli jen to, u čeho budou očekávané přínosy ve srovnání s náklady vyšší.
Na straně nákladů figurují vydané peníze, vynaložený čas a úsilí. Na straně přínosů peněžní výnosy, čas, který v budoucnu ušetříme či úsilí, které již nebudeme muset vynakládat. Rozbor nákladů a přínosů, který si v souvislosti s určitým rozhodnutím provedeme, může být proto subjektivní. Měl by totiž zahrnovat jak hodnoty hmatatelné, nejčastěji finanční, tak i nehmatatelné, které může každý vnímat trochu jinak. V každém případě by nám však měl umožnit se správně rozhodnout.
Nerespektování tohoto principu spočívá nejčastěji v tom, že některé náklady či přínosy v úvahu nebereme. Časté je například přehlížení času a dopravních nákladů, spojených s nákupem levnějšího zboží ve vzdálenějších obchodech. Nebo podceňování budoucích nákladů, které bude třeba vynaložit, například proto, že věc, kterou jsme si koupili, je sice levnější, ale i méně kvalitní, a bude proto v budoucnu vyžadovat zvýšené výdaje.
3. Porovnání dodatečných nákladů a přínosů
Většina ekonomických rozhodnutí probíhá v situaci, kdy jsme již v minulosti určitá rozhodnutí v dané oblasti provedli. Navazuje například na to, co jsme již koupili nebo do čeho investovali.
Naše rozhodnutí se tak často týká toho, zda v určitých nákupech, investicích, ale i prodejích pokračovat, nebo ne. Příkladem je rozhodnutí, zda si ke košilím, které již máme, koupit ještě pár dalších. Rozhodování tohoto typu, jak říká třetí z principů ekonomického uvažování, je založeno na porovnání dodatečné částky, kterou na pokračování v určité činnosti vynaložíme. A také toho, co nám toto pokračování spojené s dodatečnými náklady přinese.
Co lidé riskují a ztrácí, když se zabydlí v komfortních zónách |
Uvažování, řídící se principem porovnávání dodatečných nákladů a přínosů, radí, abychom v určité činnosti pokračovali jen tehdy, když dodatečné přínosy, které můžeme na tomto základě získat, převyšují dodatečné náklady, které s ní budou spojené. Princip říká i to, že naše rozhodování by nemělo být ovlivněno tím, co jsme na určitou věc již vynaložili, ani tím, kolik nám již vynesla. Důležité je jen to, co můžeme čekat do budoucna.
Příkladem rozhodování, řídícího se principem dodatečných nákladů a přínosů, je rozhodnutí, zda bychom měli, v den před zkouškou, strávit studiem ještě další čas, nebo zda bychom měli jít raději spát. Odpověď závisí na tom, zda si myslíme, že dodatečný přínos hodiny studia (v důsledku toho, že si naučenou látku zopakujeme) převýší dodatečné náklady na tuto hodinu, spojené s tím, že si před zkouškou nebudeme moci plně odpočinout.
4. Lidé reagují na pobídky
Čtvrtý princip ekonomického uvažování říká, že lidské chování se řídí pobídkami, které souvisejí s náklady a přínosy, které jim určité činnosti přinášejí. Lidé tak reagují způsobem, který je předvídatelný.
Princip přitom platí i naopak. Pokud chceme vědět, proč lidé jednají tak, jak jednají, měli bychom se zamyslet nad pobídkami, které v jejich okolí či prostředí působí a na které reagují.
Pobídky jsou základním kamenem ekonomického života, a porozumět jim, nebo je odhalit, je klíčem k vysvětlení téměř jakéhokoli ekonomického jevu. Mají mnoho forem, pozitivních i negativních, hmotných (především peněžních) i nehmotných, například v podobě ocenění či uznání.
Představa, že dosáhneme toho, aby lidé jednali způsobem, který je s pobídkami, jež na ně působí, v rozporu, většinou nikam nevede. Pracovník, který ví, že ho za zlepšení jeho výsledků, žádná odměna nečeká, nemá důvod, aby se o toto zlepšení snažil. Jeho odměnou či pobídkou se stává to, že se nebude příliš namáhat.
5. Obchod ku prospěchu všech zúčastněných
Proč si vaše rodina nevyrábí vše, co potřebuje, například oblečení, jídlo, nábytek, léky sama? Adam Smith na to odpověděl již před dvěma stoletími: zásadou každého rozumného subjektu, jednotlivce, rodiny, podniku či státu, je nevyrábět věci, které ho budou stát více, než jejich nákup.
Nikdo z nás není stejně zručný ve všem, a neměl by se o to ani pokoušet. Daleko větší smysl má soustředit se na to, co umíme lépe než druzí, a s ostatními to vyměňovat za to, co umí oni.
Princip všeobecné výhodnosti obchodu říká, že když se zaměříme na to, co děláme dobře, budeme se mít lépe, než když se budeme snažit dělat všechno sami. Platí to pro jednotlivce, podniky i státy. Je tak v rozporu s občasnou představou, že na vzájemném obchodování někdo „prodělává“ a někdo „vydělává“. Je v rozporu i s občasnou snahou států o ekonomickou soběstačnost. Tato snaha může být výhodná pro ty, kteří chtějí být chráněni před zahraniční konkurencí. Všechny ostatní však jen ochuzuje.
6. Trhy koordinují obchod lépe než ostatní
Pod slovem trh si lidé často představí tržiště. Ekonomické uvažování jej však chápe jako mechanismus, který koordinuje vzájemné vztahy kupujících a prodávajících. Trh tak může mít podobu víkendového tržiště, ale i celosvětového internetového aukčního webu.
Svědectvím koordinačních schopností trhu je každý supermarket, v jehož regálech nalezneme mango z Thajska, banány z Belize, krevety z Vietnamu, sýr z Francie nebo lososa z Aljašky, prodávané za ceny, které je většina osob ochotna zaplatit. Pozoruhodná efektivita trhu funguje především tehdy, pokud do něj stát, ovlivněný určitými zájmovými skupinami, příliš nezasahuje.
Neznamená to ale, že by stát fungování trhů, v případě jejich selhávání, nemohl zlepšit. Jeho role by se však měla omezit na podporu konkurence a na to, že jeho účastníkům usnadní získat informace, které ke své orientaci na trhu potřebují.
7. Princip vedlejších důsledků
Sedmou zásadou ekonomického uvažování je respektování vedlejších, dlouhodobějších či nežádoucích důsledků ekonomických rozhodnutí. Jedním z nejčastějších nedostatků ekonomického rozhodování je totiž neschopnost chápat a představit si, že skutečné důsledky tohoto rozhodování mohou být podstatně jiné, než ty, které jsme zamýšleli. Někdy mohou být dokonce zcela opačné.
Příkladem je efekt B. Streisandové, který říká, že pokusy o zatajení určité informace vedou k tomu, že se tato informace stane široce známou, a šíří se rychleji než informace jiné. Pokud je totiž určitá informace utajována, pak jí veřejnost přisuzuje vyšší význam, než ve skutečnosti má.
