Pomineme-li zcela prvotní euforickou reakci globálních finančních trhů na výsledek voleb, tak s překvapením sledujeme, že nadšení z toho, že se Řecko udrží v eurozóně pomalu vadne. Kde se tedy bere nová skepse?
První optimističtější odpovědí je to, že trhy jednoduše s takovým pozitivním výsledkem řeckých voleb již více méně počítaly, přičemž stejně tak počítaly i s tím, že hlavní centrální banky světa (ECB a Fed) v případě zakolísání řeckého voliče budou připraveny a eventuální finanční nákazu rychle potlačí.
Realista poučený vývojem v Řecku a vlastně v celé eurozóně v posledních třech letech ovšem tuší, že možnost postavení vlády takzvaně proevropských stran z fundamentálního hlediska zatím stále nic neřeší, a to nejen pro Řecko, ale ani pro ostatní zranitelné země eurozóny.
Otázkou totiž zůstává, zda je řecká ekonomika schopna bez trvalé existence transferové unie (čti penězovodu z Berlína do Atén) dlouhodobě uvnitř eurozóny existovat.
Strany staronové "proevropské" vládní koalice (Nová demokracie a PASOK) se sice mohou pokusit o nemožné, tj. o další utažení opasků, které by dostalo zemi blíže makroekonomické rovnováze, avšak nebude-li tento pokus doprovázen silnou evropskou konjunkturou a dalšími úlevami ze strany oficiálních věřitelů, skončí vše jen vyšší nezaměstnaností a dalším růstem sociálního napětí.
Vědom si takového nebezpečí žádá vůdce řecké vítězné strany Nová demokracie Samaras od věřitelů dva roky k dobru, aby se pokusil o zázrak a nasměroval řeckou ekonomiku uvnitř eurozóny na udržitelnou dráhu.
V Řecku nepopulární německá kancléřka Merkelová možná opět přivře oči a vládě tento čas opět poskytne. Otázkou je, zdali se tak zachová i řecká populace. Konec konců vzpomeňme, že předešlý vítěz řádných voleb - proevropský PASOK - postavil v roce 2009 dokonce jednobarevnou vládu, která mohla čtyři roky pohodlně vládnout. Neúnosné sociální napětí generované neustávající recesí ji však již po dvou letech totálně rozklížilo.
