Nikdy ses netajil tím, že máš pivo rád. Co tě na něm láká? Je to chuťová záležitost nebo spíš komunikační, kdy se kamarádi sejdou v hospodě?
Vždycky jsem byl hlavně sportovec a rozhodně ne žádný intelektuál, který by vysedával v hospodě a říkal nějaká moudra. Pivo jsem pil především po nějakém výkonu. Samozřejmě hospoda je výborné prostředí pro debatu. A když tam člověk navíc sedí s někým, s kým něco třeba ten den prožil něco těžkého vylezl, je to rozhodně dobrý zážitek, dobrá tečka večera. Trochu problém je v tom, že když si dá člověk víc piv, než je zdrávo, opije se, a potom se začnou říkat nesmysly. A to je někdy trochu zbytečné. Opilost je jednoznačně situací, která mne nebaví. Ale neříkám, že se to někdy nestane…
Kdy ti pivo nejvíc chutná?
Jednoznačně po nějakém výkonu. Když se vyšťavím, tak je pivo naprosto dokonalý nápoj. Vzpomínám, jak jsme před třiceti lety po deseti hodinách ve stěně vždycky přišli na nějakou chatu a tam si dali pár piv. Slovenské pivo se tehdy za normálních okolností skoro nedalo pít. Bylo fakt hrozné, ale ještě dneska na něj vzpomínám jako nejlepší značky na světě.
Dělalo ti pití někdy problémy?
Myslím, že jsem nikdy neprožíval starosti, jaké mají alkoholici. Ale je fakt, že jsem občas v hospodě usnul. Ale po některých sportovních výkonech to bylo pochopitelné a nikdy jsem to neřešil jako problém.
Kolik expedic jsi naplánoval v hospodě?
Prakticky všechny. Je to ideální místo pro probrání všech detailů. Je to prostor, kde se mohou potkat lidi, kteří mají společný zájem, cíl. Je fakt, že u takových debat by se mělo pít snad výhradně pivo a rozhodně ne na nějaké rekordy!
Co alkohol přímo v horách?
I o tom mluvím v knížce, která právě vychází. Už dlouho, vlastně u reprezentačních začátků vím, že pokud to horolezec s alkoholem přežene, může jít tak akorát, no jak to říct slušně? Pokud ho čeká těžký výstup, prostě to nejde.
V jaké nejvyšší nadmořské výšce jsi pil alkohol?
Tak kolem šesti tisíc metrů nad mořem, v základních táborech himálajských expedic. Výš jsme alkohol nikdy netahali. Tam rozhoduje každý dekagram, provrtávají se lžíce, kartáčky na zuby. Navíc v prostředí, kde je málo kyslíku, si člověk tak trochu připadá jako v kocovině vlastně celý den. Ale třeba do základního tábora ve výšce pět tisíc sedm set metrů jsme si při výpravě na Cho Oyu nechali vynést osmdesát třetinek Tuborgu. Byli jsme na to dva, ale tam se toho fakt moc vypít nedá. Vzpomínám si, že jsme si jich jednou dali nějak víc a ráno to bylo hrozné. Mohl jsem maximálně přerovnávat šutry v základním táboře.
A co přímo na Everestu?
Tam vůbec. Byla to italská expedice a ti na to fakt nebyli. Na sedm lidí a osmatřicet dní jsme měli jednu flašku čínské brandy. Chutnalo to jako petrolej a brkalo se mi po tom ještě týden.
Funguje ve světě české pivo jako dobrý prezent? A co třeba slivovice nebo jiné klasické české alkoholické nápoje?
Jasně! Když jsme domlouvali expedici na Everest, byli Italové naprosto u vytržení z Radegastu, který jsem jim tam přivezl. Měl jsem s sebou i Fernet, ale ten je moc nebral.
Občas je možné vidět Sulovského, jak s kamarády kolem půlnoci soupeří s kamarády horolezci „na páku“. Je to také pivu?
No jo. Kdybychom si těch pár piv nedali, asi bychom takové věci nedělali. Ale i horolezectví je o soupeření a o síle. Tak si to asi chceme zkusit třeba někdy i takhle. Je to taková hra, spíš legrace…
Určitě znáš ta rána, kdy člověku není nejlépe a říká si, že těch piv bylo o předchozí noci zbytečně moc. Jak to řešíš?
Žádný jasný recept na to nemám. Snad mattoni, protože vlastně denně jezdím autem. Výjimečně, když nikam nemusím, si dám jedno pivo.
 Horolezec Leopold Sulovský vystoupil na Mount Everest v roce 1991 s italskou výpravou. V těchto dnech vydal knihu, ve které otevřeně vypráví o horách a osobním životě, ale také například o své lásce k pivu. |
