Jednou z největších změn, kterou prošla česká společnost po pádu komunistického režimu, byla ekonomická transformace. Předpokladem pro zavedení tržní ekonomiky bylo odstátnění hospodářského majetku.
Část proto byla vrácena původním majitelům či jejich dědicům (restituce), část byla převedena ze státu na obce, menší provozovny se prodávaly v aukcích (malá privatizace) a velké firmy zamířily do takzvané velké privatizace. Jednou z metod velké privatizace byla privatizace kuponová, která započala 1. října 1991 prodejem kuponových knížek a známek.
Kuponová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 až 1994. Každá vlna měla předkolo, kdy lidé mohli svěřit své investiční body některému z privatizačních fondů (fondy poté investovaly svěřené kupony), a několik kol - první vlna pět, druhá šest.
Kuponové příběhy známých osobností: Jančura i Bernard prodělali |
Kuponová knížka, kterou si mohl pořídit každý plnoletý občan za 1 035 korun, obsahovala deset kuponů po 100 bodech a každý takzvaný DIK (držitel investičních kuponů) mohl pomocí kuponů uplatnit poptávku po vybraných akciích v kursu stanoveném pro příslušné kolo.
Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů (SCP) a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalších kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, akcie postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku.
Takto byl v obou vlnách zprivatizován majetek za 367,5 miliardy korun, což představuje celkem 1 172 podniků. První vlny se zúčastnilo 5,98 milionu občanů a 264 investičních fondů, ve druhé vlně se zapojilo 6,16 milionu občanů a 353 fondů.
„Kuponovku“ vyhrály fondy
Právě fondy se staly hybateli a nakonec i vítězi kupónové privatizace. Nejprve se jim díky masivní reklamní kampani (například pověstná „jistota desetinásobku“ Harvardských fondů Viktora Koženého) podařilo zlomit počáteční nedůvěru občanů a zajistit jejich masivní účast. Češi také ve velké míře fondům důvěřovali více než vlastnímu úsudku a svěřili jim své investiční kupony - v první vlně přes 71 procent všech investičních bodů, ve druhé 64 procent.
Zděsili se mé popularity, privatizace byla úspěch, rozjímá Kožený |
Výsledkem kuponové privatizace tak byl stav, kdy většinu takto privatizovaných firem ovládly fondy. Velký podíl měly především fondy zřízené bankami, které byly v té době ještě většinou státní. Jako investiční fond účastnící se kuponové privatizace vznikly i některé dnes úspěšné firmy, například PPF Petra Kellnera.
Řada fondů a tedy i majetku DIKů však skončila v rukou různých podnikavců, kteří dokázali využívat nedokonalé legislativní úpravy, často na úkor drobných akcionářů. Některé kauzy vytunelovaných společností zaměstnávaly soudy mnoho let.
Skutečné majitele kupóny privatizovaných firem přineslo až následné přeskupování akcií v držení fondů a prodej jejich balíků konkrétním zájemcům. Mnoho firem však bylo kuponovou metodou privatizováno pouze z části, velké balíky akcií vláda prodala formou dražeb, veřejných soutěží nebo přímých prodejů.
Desítky především velkých společností vláda buď prodala přímo většinou zahraničnímu zájemci (Škoda Auto, Telecom, Transgas), další si ponechala za strategických důvodů (Čepro, ČEZ).
Napřed nuda, pak fondová smršť. Co psala MF DNES o startu kuponovky |
Kuponová privatizace má dodnes řadu zastánců i odpůrců. Jedni ji velebí jako unikátní projekt, který nemá ve světě obdoby, druzí, jako například bývalý šéf ČSSD a předseda vlády, nynější prezident Miloš Zeman, ji nazvali „podvodem století“.
Hlavní aktéři „kuponovky“, občané - DIKové, údajně získali v první vlně akcie v průměrné účetní hodnotě 35 535 korun na osobu a ve druhé 25 160 korun. Mnozí z nich však o akcie přišli v podvodných fondech, někteří si naopak dobrou investicí pomohli až k několikanásobku průměrné hodnoty.
