"A na nácvik ceremoniálů jsem byl zvyklý ještě z dob, kdy jsem učil na vysoké škole a měli jsme promoce. Bylo to ale dobře připraveno, a protože jsem nebyl první na řadě, nic jsem nemohl zkazit," směje se profesor Kraus, který dostal medaili Za zásluhy ve vinařském a vinohradnickém oboru. Na Hrad jej doprovázela snacha a vnučka s vnukem.
Je to nejvyšší vyznamenání, které jste v životě dostal?
Je. Ale před dvěma lety jsem dostal vyznamenání od Mezinárodního vinařského úřadu v Paříži za zásluhy o vinařství, což je nejvyšší mezinárodní vinařské vyznamenání. Byl jsem totiž členem vinařské komise a jezdil na její zasedání. Pracuji pro ně neustále, dělám posudky vinařské literatury. Posuzuji, do jaké míry si publikace zaslouží ocenění nebo ne.
Napadlo vás někdy, že vaši práci ocení prezident?
Nikdy. To, co jsem dělal, jsem pokládal za svou povinnost. Přece jen jsem z generace, která prožívala první republiku jako životní zážitek. Masarykovství bylo pro nás idolem. Když jsem teď přišel na Hrad, do historických prostor a začalo se mi to všechno promítat, dojalo mě to. Znamená to pro mě hodně. Tento obor byl pro mě v životě všechno.
Berete ocenění i jako poctu pro něj?
Je to i pocta vinařství. Ale uvážit se musí také to, že dnes je přece jen víno trochu móda a do určité míry i součást životního stylu, ať už dobře myšleného anebo jen fingovaného.
To tedy může znamenat, že dát státní vyznamenání Vilému Krausovi právě teď bylo "in"?
Možná, ale nevztahoval bych to na sebe, ale spíš na to, že si někdo vůbec vzpomněl, že u nás existuje vinařství, které se v poslední době začalo víc rozvíjet. Rozruch byl spojený s tím, že se začalo vysazovat víc vinic. Myslím ale, že ocenění souvisí i s tím, že v tomto oboru už pracuji taková léta a letos jsem se dožil osmdesátky.
Pomůže vám to ocenění nějak?
Kdybych byl mladší a byl činný, možná, ale takto mi to pomůže jedině v propagaci správného užívání vína, kterou se zabývám. Snad mě budou lidé víc důvěřovat.
A vinařství? Myslíte, že tomu vaše vyznamenání pomůže?
Víc než mně.
Jste činorodý člověk, jaké máte plány?
Mám jich hodně, ale nejdřív chci dokončit Encyklopedii českých a moravských vín. To je nejdůležitější. V lednu budeme slavit čtyřicet let trvání organizace Moravín, kterou jsem založil. A chci udělat i detailnější popis moravských vinařských oblastí, nejlepších viničních tratí. To budu muset dělat až přes léto.
Vy vyrábíte i vlastní víno. To máte teď nejvíc práce?
Samozřejmě. Vyrábím spoustu vzorků, ale to je spíš zábava.
Jste na to sám, nebo vám pomáhá vnuk?
Vnuk má svůj vinařský podnik a vinice v Mělníku a práce nad hlavu. Letos začal lahvovat loňská vína a chce se trochu víc představit na veřejnosti. Hodlá uspořádat koncem listopadu přehlídku v Praze, a tak budu mít co dělat, protože chce, abych šel s ním.
Je něco, za co byste tu medaili vyměnil?
To absolutně ne. Jsem člověk velmi vázaný na svou vlast, na venkov. Jsem spokojený mezi těmi lidmi tady, které znám a oni znají mě. To mě nejvíc poutá. Cítím, že to, že jsem byl oceněný, je pro mě příjemné a zajímavé a zrovna tak pro vinaře. Tak nevím, co by mi kdo mohl nabídnout. Peníze nepotřebuji, nejsem náročný.
Rodina žije v Mělníku, jste rodák z Čech a tady v Lednici jste teď zůstal sám. Neplánujete, že byste se za nimi odstěhoval?
To ne. Mám ten kraj strašně rád, České Středohoří, Louny, ale stačí mi, když se tam občas podívám. V osmdesáti letech se člověk těžko loučí s tím, co udělal. Mám tady vinohrádek, zahradu, pořád to vykopávám a zase sadím jiný. Nemohl bych odtud odejít pryč.
