Jenže tahle reakce trhů potěší jen dovolenkáře. České firmy se opět začínají třást, co se bude dít. Pokud bychom brali vážně předpovědi, že během čtyř let bude euro za dvacet českých korun, bylo by nutné asi cosi činit ve firemních strategiích i v hospodářské politice vlády.
Firmy se samozřejmě mohou proti pohybu kurzu zajistit standardními nástroji, které naše banky nabízejí, ale to jim pomůže jen krátkodobě. Dlouhodobě musí hledat svou konkurenceschopnost jinde než v levné pracovní síle a výhodném kurzu měny.
Žít z montoven dlouho nepůjde
Česko budou prostě opouštět ony levné montovny, kde se vyrábí s nízkou přidanou hodnotou. Úspěch českých firem musí být založen na schopnosti generovat nové nápady a rychle inovovat produkci. Poskytovat ke svým výrobkům rozsáhlý sortiment služeb a podobně. Představy, že to vše vyřeší poměrně jednoduše zavedení eura, snad definitivně vzaly zasvé.
Trend sílící koruny je nevyhnutelný, jakkoli může být ta cesta ještě klikatá. A znamená kromě jiného i problém s pracovními místy pro nízko kvalifikované lidi, od nichž bude požadována mnohem větší pružnost a ochota přizpůsobovat se požadavkům zaměstnavatelů.
To vše si žádá také odpovídající vládní politiku. Musíme mít školství, které bude produkovat kvalifikované, dobře vzdělané lidi, což dnes rozhodně nelze o českém školství bez uzardění tvrdit. Chce to také takovou daňovou politiku, která nebude neúměrně zdražovat pracovní sílu a bude podporovat firmy v jejich vlastním výzkumu a vývoji. Zkrátka, koruna se stává bičem vynucujícím si na vládě hluboké strukturální reformy.
Nesnesitelný trh
Někdy však chápavost vlády nestačí. Nyní je to například vidět při stávce řeckých řidičů a dopravců pohonných hmot. Tamní vláda zcela správně pochopila, že je třeba zvednout produktivitu, a to se nejlépe daří pomocí konkurence.
Jistě, změna licenčních pravidel, která dovolí převážet ropné produkty více šoférům, bude pro ty stávající znamenat snížení výdělků. Ale pro zbylé Řeky zase snížení cen pohonných hmot a zlevnění dopravy. Prostě to sice bolí, ale ekonomika bude fungovat lépe.
Dluhová krize tak v Řecku poměrně rychle odhaluje různé strnulosti a poruchy ve fungování ekonomiky, jež způsobila státní byrokracie. Mezinárodní měnový fond a Evropská unie, které půjčují Řecku astronomické částky, samozřejmě chtějí, aby se tyto nedostatky odstranily, protože jinak se konkurenceschopnost řeckých firem nezvedne. A bez této konkurenceschopnosti nemohou být tyto půjčky splaceny.
Zůstává však otázka, jak dlouho bude Řeky splácení půjček zajímat, když jejich životní úroveň financovaná státním dluhem bude muset dramaticky klesnout. Část Jihoevropanů má už dnes pocit, že ta tržní ekonomika na ně klade nároky, které nejsou ochotni snášet, a že by asi bylo lepší to hospodářství řídit nějak jinak, bez finančních krizí a spravedlivěji. Nejspíše po sovětsku.
