Příprava staveb se ani za soudruhů neobešla bez nekonečných štosů papírů. Stejně jako dnes sestavovali ministerští úředníci plán výhledových potřeb, které se pak stávaly součástí pětiletek. Schválenou stavbu čekaly roky papírování od investičního záměru přes takzvaný projektový úkol, který dnes odpovídá tvorbě dokumentace pro územní řízení.
Následovalo stavební řízení, tehdy nazývané úvodní projekt, a v konečné fázi přišel na řadu takzvaný prováděcí projekt. Podle něj se už následně stavělo. Teoreticky.
Ve skutečnosti bylo všechno jinak. V první řadě neexistovala žádná soutěž mezi jednotlivými stavebními firmami, takže konkrétní stavební firma od počátku věděla, který projekt dostane za úkol.
Její zástupci se tak přípravy účastnili od první narýsované čárky na pauzovacím papíru, na což pamětníci z řad stavařů do dneška vzpomínají v dobrém. Projektanti nikoliv.
Nejdříve kaskáda, pak metro
Přestože stavební firmy dostávaly jednotlivé stavby příkazem, měly v reálu dost možností, jak práce odkládat a zdržovat. Obvyklou cestou bylo například zpochybňování kvality připraveného stavebního projektu, řekl MF DNES expert na výstavbu mostů a někdejší ředitel Státního ústavu pro dopravní plánování (SUDOP) Josef Fiedler.
„Pozice investora byla v té době velmi slabá. V nadsázce je možné říct, že úřady příliš nehlídaly cenu staveb, protože to byly státní peníze. Více je zajímalo to, aby si udržely stavební firmy u svých projektů,“ dodal Fiedler.
O výstavbě Nuselského mostu a metra za normalizace byla řeč s pamětníky 14. listopadu 2017:
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv
Díky akci Z. Když za socialismu selhala samospráva, nastoupili dobrovolníci |
O omezený počet lidí a techniky byl totiž zájem i v jiných průmyslových odvětvích. Například pro stavbu přehrad vltavské kaskády bylo nutné převést tisíce horníků. „Ti samí lidé poté, co dokončili poslední přehradu, teprve mohli být převedeni na stavbu pražského metra,“ uvedl Vojtěch Kostiha, mluvčí stavební firmy Metrostav, která se obou projektů účastnila. Toho prvního ještě pod obchodní značkou Vodní stavby.
Projektanti si ovšem museli s nedostatkem kvalifikované pracovní síly poradit. Protože bylo málo bednářů a betonářů, kteří by mohli na místě odlévat velké betonové konstrukce, uplatnily se ve větší míře standardizované prefabrikáty, z nichž v posledních desetiletích bývalého režimu vznikla velká většina mostních konstrukcí. Jakési betonové polotovary sice bylo možné sestavit na místě s minimem dělníků a za relativně krátkou dobu, použitá technologie ale byla náchylná na prosakování vody, atak tyto konstrukce zpravidla vydržely méně, než měly.
Nejvýznamnější stavby – jako jaderné elektrárny – však měly prioritu. O výstavbě čtyř bloků v Dukovanech rozhodla v roce 1975 vláda i Ústřední výbor Komunistické strany Československa, vše vycházelo z mezivládní dohody se Sovětským svazem z roku 1970. Jednotlivé kroky se pak přetavily do pětiletek. Dohlíželo se na dodržování norem, ale úřady se snažily, aby postup neblokovaly.
„Povolovací řízení bylo usnadněno, zohledňovaly se pouze profesionální připomínky dotčených orgánů státní správy. Posuzoval se i vliv na životní prostředí, jen se tomu neříkalo EIA,“ tvrdí František Hezoučký, který byl u spouštění obou jaderných elektráren a později šéfoval Temelínu.
Ani s nedostatkem lidí u jaderných elektráren takový problém nebyl. Jejich výstavba totiž navazovala na budování velké poválečné uhelné i vodní energetiky, odkud pocházelo nejvíc specialistů. „Při výstavbě vBohunicích či v Dukovanech pracovali hlavně Češi a Slováci. Krátkodobě byli najímáni třeba i maďarští svářeči impulzních trubiček nebo zkušení ukrajinští svářeči při svařování primárního okruhu,“ dodává Hezoučký.
„Dnes přibyla potřeba zohledňovat připomínky různých nevládních organizací, vedoucí k soudním podáním, k prodlužování vydávání rozhodnutí,“ pokračuje Hezoučký.
ČSSR (ne)inovativní. V závodu se Západem vyniklo jen několik podniků |
Dukovany se stavěly souběžně se zmíněnou slovenskou elektrárnou v Jaslovských Bohunicích, přesto se podařilo všechny čtyři bloky v polovině 80. let uvést do provozu v rozmezí 28 měsíců. Výstavbu Temelína, který je dosud poslední zprovozněnou jadernou lokalitou v Unii, naproti tomu zpozdila změna režimu.
Základová deska prvního bloku se začala budovat v prosinci 1987, přičemž podle původních plánů měl být v provozu o šest let později. Postupně měly přibýt další tři bloky. Jenže sametová revoluce přinesla zpochybňování stavby. „Přístup k nejlepší západní technice měl po změně politického prostředí pro stavbu řadu pozitivních dopadů. Ale byly i dopady negativní: obrovská inflace vedoucí ke zvyšování cen, trvalé útoky proti jaderné energetice ze strany některých československých vrcholných politiků, aktivistů našich a hlavně rakouských,“ říká Hezoučký. Stavba se vlekla.
Některé postupy, které vymizely s příchodem tržního prostředí v devadesátých letech minulého století, by se ale mohly do praxe stavební přípravy vrátit. „Znovu diskutujeme o zavedení takzvané státní expertizy v Radě vlády pro veřejné investování. Ověřit si technická řešení, náklady a přidanou hodnotu, která by měla z projektu jednoznačně vyplývat, dává smysl i dnes,“ uvedl bývalý šéf svazu podnikatelů ve stavebnictví Václav Matyáš. Taková povinná kontrola smysluplnosti a efektivity projektů nyní chybí.
Když vládne atom
Když se na to člověk podívá bez ideologických předsudků, výstavba velkých celků jde lépe v zemích, kde vládne silnější ruka a kde je zároveň menší míra občanských svobod. Platí to například pro elektrické sítě a další liniové stavby, jako jsou ropovody či plynovody. Zásadní část tranzitního plynovodu Transgas byla postavena během 70. a 80. let, po změně režimu už vznikly plynovody vesměs jen podél tras již postavených.
U ropovodů je situace trochu jiná. K urychlenému napojení na západoevropskou ropnou infrastrukturu dotlačila na začátku 90. let tehdejší politiky hrozba, že vyschne ropovod Družba, vybudovaný v60.letech. Ruské těžařské firmy se totiž tehdy dostaly do velkých problémů. Ropovod IKL, který propojil bavorský Vohburg a středočeskou Nelahozeves, byl schválen na počátku roku 1992 a už o čtyři roky později tudy poprvé tekla ropa.
Kdo nekrade, okrádá rodinu. Vybavení socialistických podniků často „mizelo“ |
O tom, že bez politické podpory – a to i v nových podmínkách – se velké stavby neobejdou, svědčí i dostavba prvních bloků Temelína. Lidé z oboru často zmiňují, že bez nasazení tehdejšího ministra Miroslava Grégra by se elektrárnu sotva podařilo spustit. Byť namísto původně plánovaných čtyř bloků jen dva. „Atomový dědek“ každý týden řídil v Temelíně porady s ČEZ a dodavateli a řešil spory. Některé smlouvy totiž kvůli změnám legislativy zůstaly viset ve vzduchoprázdnu.
Řada lidí z oboru také tvrdí, že dnes máme jednu z nejhustších a nejstabilnějších elektrizačních sítí v Evropě. „Do většiny míst lze přivést elektřinu z více směrů, což velmi pomáhá při rychlém obnovení dodávek v případě nenadálých událostí, kalamit. Nyní je to již jiné,“ říká mluvčí ČEZ Ladislav Kříž.
O pomalém postupu při budování sítí mluví distributoři i provozovatel páteřní sítě ČEPS. Kříž zmiňuje například posílení vedení do Šluknovského výběžku, kdy dnes nelze připojovat žádné větší provozy, což podvazuje její rozvoj.
„Řešíme a připravujeme to 25 let, a stále nejsme v úplném finále. Především místní samosprávy na trase mají rozdílné požadavky. Potřebu mají obce na konci vedení, ale na trase vedení jsou další obce, dokonce jiný kraj,“ říká Kříž.
24. července 2015 |
