Mnozí Čechoslováci si „vypůjčovali“ z práce věci, kterých doma neměli dost, a už je nikdy nehodlali vrátit. Vždyť přeci všechno patřilo všem a oni si chtěli trochu přilepšit. Okrádali stát, s jehož zřízením a politikou často nesouhlasili, a tak je jejich svědomí většinou příliš netrápilo. I kvůli tomu se z takových případů stalo nejčastěji stíhané kriminální jednání socialistického Československa.
„V osmdesátých letech dlouhodobě tvořilo téměř polovinu všech odhalených případů z oblasti hospodářské kriminality,“ upřesňuje Adam Havlík z Ústavu pro studium totalitních režimů.
O nějakou dobu dříve, v letech sedmdesátých, kriminalisté podle záznamů odhadovali, že zvládnou odhalit nejvýš procento takových krádeží. Případů označených „rozkrádání majetku“ přitom v té době evidovali kolem 18 tisíc za rok. Rozkrádání majetku stálo podle odhadů československý stát každý rok několik desítek miliard korun – ekvivalentem by v současné době bylo několik stovek miliard.
Chybějící zboží a nekonečné fronty. Socialistické centrální plánování selhalo |
„Vzhledem k chronickým deficitům centrálně plánované ekonomiky se takové jednání stalo pro mnohé takřka každodenním fenoménem, stejně jako ostatní hospodářské delikty typu úplatkářství, spekulace a další,“ komentuje Havlík.
„Na stát“ si lidé přilepšovali i jinými způsoby než jen krádežemi. Vedle nich totiž byly časté i případy, kdy zaměstnanec bez povolení používal pracovní techniku k vlastnímu prospěchu. Většinou si s ní pomáhal při melouchách. Její využívání přitom dnes při stavebních pracích tvoří jednu z nejdražších položek.
Není zločin jako zločin
To, jak často si lidé podle hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“ reálně přilepšovali, je však velmi těžké přesně odhadnout.
Kromě toho, že se evidovala jen malá část těchto deliktů, si ne všichni pachatelé museli uvědomovat, že je jejich jednání ilegální.
„Při takových činnostech, jako je shánění přes známosti, vyměňování či pozornosti a protislužby, byla často jen velmi tenká hranice mezi zákonným a nezákonným jednáním,“ vysvětluje Pavel Šinkovec, historik věnující se problematice ekonomické kriminality za socialismu dlouhodobě.
Rudí vyvolení. Za totality bohatly protežované profese, ale i překupníci |
„Člověk si tak mohl připadat ve svých očích morálně čistý, svým způsobem ale na šedé ekonomice participoval,“ dodává. Postihy za obohacení se na socialistickém majetku byly přitom papírově vyšší než v případě provinění proti osobnímu vlastnictví.
„Zaměstnanec okrádající svůj podnik měl být zpravidla potrestán tvrději než kapsář, byť by ukradli stejnou částku,“ uvádí Šinkovec.
Praxe však vypadala jinak. „Odhalen a vyšetřován byl pouze menší výsek těchto činů a podstatná část zůstala bez postihu,“ uvádí Havlík. Pokud došla situace tak daleko, že se musela začít oficiálně řešit, obvykle se jednalo jen o kádrový postih v rámci firmy nebo přesun na nižší pracovní pozici. Většina podniků totiž nechtěla případy hlásit, bála se případných kontrol.
Když se už případy k Veřejné bezpečnosti dostaly, bývalo to na základě udání. Ta však většinou upozorňovala spíše na hospodaření daného podniku jako celku. Pokud totiž lidé ukradené prostředky používali s rozvahou, byly jejich činy okolím tolerovány či přímo oceňovány.
Někdy totiž lidé kromě osobního obohacení využívali „vypůjčené“ předměty i k obecnému dobru. „Setkal jsem se s případem šikovného podnikového ředitele, který díky známostem, protislužbám a ‚zázrakem‘ sehnanému stavebnímu materiálu pomohl zvelebit svou rodnou obec,“ tvrdí Šinkovec.
Zdražit pivo nebo brambory se KSČ bála. Tajila to do poslední chvíle |
O tom, že se se státním majetkem nezachází úplně legálně, věděla naprostá většina obyvatel tehdejšího Československa. I kvůli tomu se tento fenomén promítl také do filmů a lidové tvořivosti, včetně vtipů a hlášek. „Mezi mé nejoblíbenější patří: „Víte, kdy nastane komunismus? Až všichni všechno rozkradou a budou si vzájemně půjčovat‘,“ dodává Šinkovec.
Ve filmech pak byli takoví zločinci obvykle zobrazováni buď jako naprosto necharakterní osobnosti, nebo jako postavy, které jsou odsouzeny k dopadení.
Doplnění nedostatků trhu
Cílem takových filmů však nebylo jen ukázat neetičnost tohoto jednání. Podle Šinkovce chtěla vládnoucí vrstva vcelku přesným zobrazením toho, jak (nejen) hospodářská kriminalita vypadá, vzkázat občanům, že jsou si dobře vědomi toho, jak to chodí. A že dříve nebo později dopadnou každého.
Jak Čechům ujel vlak. Komunistické poučky o řízení ekonomiky selhaly |
„Myslím si však, že byl dopad těchto snah velmi omezený,“ komentuje. „K výraznějšímu potlačení podobných jevů neměly stranické špičky síly ani vůli,“ potvrzuje Havlík.
Historici se shodují, že by bez rozkrádání a šedé ekonomiky československý socialismus fungoval jen těžko. „Organicky doplňovaly nedostatky na vnitřním trhu,“ říká Havlík.
Podle Šinkovce pak tento fenomén trh do jisté míry suploval. „V zásadě fungující systém, byť oficiálně stojící mimo zákon, se pak rozbíjí těžce,“ uvádí. „Je otázkou, zda vlastně nebyla jeho existence státem tolerovaná z nutnosti,“ dodává.
