Údolí Vrchlice je vděčným místem pro výlet v kteroukoli roční dobu. Vyrazíte-li tam v období právě nastávajícího předvánočního shonu, bude mít vaše putování o to větší kouzlo, že až na pár výjimek skoro nikoho nepotkáte.
Vrchlici propadl i Vrchlický
Údolí Vrchlice si zamiloval už v 19. století Emil Frída. A to dokonce natolik, že si od něj vypůjčil své druhé umělecké jméno a jako Jaroslav Vrchlický se nesmazatelně zapsal do dějin české literatury. Na reliéf s podobiznou velkého básníka vytesaný do měkké pískovcové skály shlížejí návštěvníci Kutné Hory od chrámu sv. Barbory. Už méně lidí ale váží cestu dolů do údolí přímo ke skále, kde putování údolím Vrchlice v podstatě začíná.
Počátek červené turistické značky, která vás bude údolím Vrchlice provázet, najdete v historickém centru Kutné Hory. Odtud schází k říčce a podél kolejí lokálky do Zruče nad Sázavou nejprve míří upraveným parkem vzhůru proti proudu. Kromě reliéfu Vrchlického můžete obdivovat nevšední pohledy "z druhé strany" na známé kutnohorské památky. Nejkrásnější je určitě průhled mezi stromy na chrám svaté Barbory.
První sníh v údolí Vrchlice
*VÍCE FOTEK Z VRCHLICE SI PROHLÉDNĚTE ZDE
Štoly a haldy na každém kroku
Asi po dvou kilometrech se zprava připojuje trasa naučné stezky, jejíž informační panely vám tu a tam budou zpestřovat další cestu. První z nich přinášejí informace – jak jinak – o kutnohorském dolování a nerostech, které se vyskytují na rudných žílách v okolí slavného hornického města.
Skalnaté svahy údolí Vrchlice horníky přitahovaly od nepaměti, protože jim výrazně usnadňovaly přístup k ložiskům – stačilo prorazit do svahu vodorovnou štolu a odpadlo náročné hloubení vertikální jámy. Pozůstatky po staré důlní činnosti v podobě temných otvorů štol, odvalů, hald a výsypek spatříte kolem sebe prakticky na každém druhém kroku. V některých se úspěšně těžilo, jiné sloužily pouze pro průzkum.
Poličanská štola v údolí Vrchlice
Od mlýna ke mlýnu
Podobně hustá je i koncentrace místních vodních mlýnů: narazíte na ně v podstatě za každým říčním ohybem. Některé – blíže městu – jsou přestavěny na obydlí, jiné na rekreační objekty, z dalších se zachovaly monumentální ruiny a po jiných již nezbylo vůbec nic. Jako zříceniny hradů působí ruiny mlýnů Cimburk a Šimákov nedaleko pod hrází Velkého rybníka, který mlýnům zajišťoval dostatečný průtok vody.
Šimákov vyhořel v roce 1904, když v něm došlo k přehřátí zařízení na výrobu krup – krupníku. Zhruba o třicet let později vyhořel i mlýn Cimburk, jehož majitelka, stará slečna Réza – Terezie Petránková, díky tomu skončila v kutnohorském chudobinci. Krátce předtím totiž prodala poslední pole, aby mohla zaplatit podíl na opravě hráze Velkého rybníka a další peníze si mezitím provozem mlýna nestihla našetřit.
Zřícenina mlýna Šimákov
Rybník se dvěma vodopády
Velký (dříve Dolní královský) rybník tvoří dnes jeden z nejvýznamnějších krajinných prvků v údolí Vrchlice. Vznikl už ve středověku a to jako zásobárna vody pro pohon strojů v kutnohorských dolech. Obnoven byl pak roku 1850 kvůli mlýnům. Spíše než rybník se však hodí označení přehrada – hráz dosahuje výšky 16 m, délky 80 m, vodní masa má objem 299.000 kubíků a plochu 96 ha.
Ozdobou rybníka jsou vysoké skalní stěny, které v levém údolním svahu vystupují doslova kolmo z vody. Spolu s několika dalšími skalními terény v okolí představují oblíbený cíl horolezců.
Neméně zajímavou přírodní ozdobou Velkého rybníka jsou dva vodopády (cca 4 m a 8 m), které vznikly na protilehlých postranních výpustích při bocích hráze. Přestože se jedná o výtvory umělé, dokonale splynuly s okolním přírodním prostředím a působí naprosto autenticky. Navíc – na rozdíl od ostatních českých vodopádů mají většinou pořád dostatek vody.
Vodopád v levé výpusti Velkého rybníka
Unikátní přehrada v Česku
Obdobný rybník (Horní královský) se nacházel i výše proti proudu Vrchlice, dnes je však zatopen vodami novodobé přehrady. Ta vznikla na říčce v letech 1966-70 a z technického hlediska představuje český unikát. V úzké skalnaté soutěsce zvané Dračí skála byla zvolena stavba betonové klenbové hráze, která je zatím jediná tohoto typu na našem území. Má délku 168 m, výšku 40 m a zadržuje necelých 9,8 miliónů kubíků vody.
Přehrada slouží jako zdroj pitné vody pro Kutnohorsko a její břehy nejsou přístupné. I turistická značka se přehradě vyhýbá. Neznačenou cestou je ale možné podle mapy snadno dojít k hrázi, která skutečně stojí za vidění. Nejlépe se k hrázi dostanete shora z návrší Písečný vrch (356 m) neznačenou cestou vpravo od značené turistické trasy.
Betonová klenbová hráz přehrady Vrchlice z let 1966-70
Nad vzdutím vodního díla Vrchlice leží vesnice Malešov, jejíž dominantu tvoří starobylá středověká tvrz zrcadlící se v hladině přehrady. Tvrz se postupně opravuje a připravuje se na částečné zpřístupnění. Přijdete-li sem třeba příští sezónu, možná budete mít štěstí.
Více než tvrz však proslavil Malešov geniální vojevůdce Žižka. 7. června roku 1424 – tehdy už slepý na obě oči – se opevnil na návrší Dubina (335 m) a na útočící pěchotu pustil s kopce dolů vozy naložené kamením. Zmatené útočníky pak rozprášil střelbou a útokem lehké jízdy. Radikální husité porazili méně radikální husity a na místě zůstalo ležet 1400 mrtvých Čechů.
Bitva u Malešova – ztvárněná i filmově – zajistila Žižkovým vojskům následné ovládnutí bohaté Kutné Hory. Dávnou událost dnes připomíná pamětní deska před bývalým mlýnem Dubina a pamětní kámen vedle silnice u rybníka Prosík (u modré turistické značky).
Definitivní konec husitů na Sionu
Stačí však popojít jen o tři kilometry dále a octnete se v místě, kde pokračovatelé radikálních Žižkových bojovníků definitivně a jednou provždy skončili. Tímto místem je zřícenina hradu Sion, kam se po prohrané bitvě u Lipan uchýlil se svými nejvěrnějšími hejtman Jan Roháč z Dubé.
O čtyřměsíčním dobývání hradu, krutém mučení a popravě Jana Roháče i následné brzké smrti jeho úhlavního nepřítele císaře Zikmunda se už napsalo hodně a nezbývá než odkázat na odbornější literaturu. Dříve narození si na Sionu jistě nostalgicky vzpomenou na film Jan Roháč z Dubé z roku 1947 s Otomarem Korbelářem v hlavní roli, který už naše televize neodvysílaly hezkou řádku let.
Může se hoditJak se tam dostat Zpět lokálkou po trati č. 235 (Zruč nad Sázavou – Kutná Hora). Jediným zádrhelem může být četnost zpátečních vlakových spojů, takže si je předem nezapomeňte zjistit a cestou si hlídejte čas. Itinerář popisované trasy: Zajímavé odkazy: |
Zbytky hradu Sion
Z malého hradu Sionu nad ohbím jedné ze zdrojnic říčky Vrchlice mnoho nezbylo a nebýt archeologů, kteří při výzkumech odkryli základy, nebylo by vidět vůbec nic. Takže jde spíše o pocit z návštěvy významného místa české historie než o obdiv samotné památky.
Ze Sionu můžete pokračovat dále po turistických značkách půvabnou krajinou Hornosázavské pahorkatiny. Prakticky paralelně s vámi se bude klikatit i železniční trať, po které se podle potřeby či chuti jednoduše vrátíte zpět do Kutné Hory.
Autor článku Martin Janoška je cestovatel a nezávislý publicista. V roce 2003 vydal ojedinělou publikaci Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. |