Stejně tak nelze očekávat, že na kterémkoliv místě sjezdovky leží vrstva odpovídající oficiálnímu číselnému údaji. Zejména uprostřed tratí mohou být místa vysněžená jen minimálně, i když sjezdovku samu lemují bohaté mantinely sněhu.
Díky zasněžování nemusí být ale ani katastrofická deseticentimetrová pokrývka neštěstím. Střediska, vybavená skutečně výkonnými systémy, dokáží při dostatečném počtu chladných dnů vytvořit perfektní tratě, které přírodní sníh vlastně skoro nepotřebují. Pohled na holé stráně s bílými splazy sjezdovek je sice poněkud podivný a nezimní, suché silnice a auta ale ocení přinejmenším řidiči. Kouzlo umělého sněhu ovšem končí na přejezdech mezi tratěmi a všude tam, kde sněhová děla nejsou.
Ani informace o existenci zasněžování ještě neznamená jistotu. Tam, kde disponují pár mobilními děly, horečně stěhovanými z jednoho exponovaného místa na druhé, případně nemají dostatek vody, sotva stačí vytvořit plnohodnotnou náhradu dostatečné vrstvy sněhu přírodního.
Číselný údaj a realita se nejvíce rozcházejí na jaře. Do exponovaných míst jižně orientovaných sjezdovek se opírá slunce, některé přestávají být i sjízdné, oficiální údaj, měřený v netknutém okolí měřicí tyče, ale stále vykazuje velkou vrstvu. Čím více na jih, tím více slunce a tím větší rozdíl mezi severem a jihem a mezi horními a dolními částmi tratí. Důležitější než uváděný absolutní údaj se pak stává expozice tratí a jejich zcela konkrétní stav.
Umět číst mezi řádky rozhodně není k zahození. Jak je vidět, platí to i o sněhovém zpravodajství.
 |
