Uprostřed lesů se přede mnou otevřel rozlehlý prostor. Přes pětadvacet let poté, co sovětská armáda opustila Československo, jsem se konečně dostal na letiště Hradčany uprostřed bývalého vojenského prostoru Ralsko. Už ta ironie, že se to jmenuje „Hradčany“.
Přes dvacet let – od roku 1968 do roku 1991 – to byl „stát ve státě“, kde žili sovětští vojáci po invazi.
Z dětství si pamatuji, jak jsme přes Mimoň jezdili do Jizerských hor. Na silnicích jsme potkávali kolony sovětských vojenských vozidel, které se přesunovaly jakoby odnikud nikam, a vojáky regulovčíky, kteří je řídili na křižovatkách.
Dnes už vím, že nedaleko bývalých vojenských o objektů jsou nádherné pískovcové Hradčanské stěny, připomínající Kokořínsko. Přímo mezi Mimoní a letištěm meandruje řeka Ploučnice, asi nejklikatější česká řeka.
Bývalé vojenské letiště uprostřed lesů dlouhé dva kilometry je dnes rájem cyklistů a in-line bruslařů.
Jen po stranách přistávací plochy pořád straší obrovské hangáry jak z Jamese Bonda. Maskují se jako podivné zatravněné kopečky s obrovskými v vraty.
Město s jizvami po vojácích
Jen o pár kilometrů severněji leží nejbližší město Mimoň. Pobyt ruských vojáků tam dnes připomínají hlavně pomníky. Asi nejpůsobivější je kamenný rudoarmějec, který jako by držel hlídku ve křoví na křižovatce v centru.
Sovětská minulost Mimoni uškodila podle mě hlavně v tom, že si průměrný turista řekne, že tam asi nebude moc památek. Jenže omyl. V Mimoni je třeba cenný areál Božího hrobu a nedaleko Getsemanská zahrada se sochami svatých, které jako by se slunily na trávě mezi rodinnými domky.
Bývalý důstojnický dům dnes slouží v Milovicích jako radnice
Socha sovětského vojáka na křižovatce v centru Mimoně jako by číhala v křoví.
„Tato oblast je vlastně válčením poznamenaná dlouhá století. Tady už Vartemberkové vedli dlouhé války s husity a s Lužicí. Velké bombardování zničilo Mimoň na konci druhé světové války,“ říká spisovatel Josef Pepson Snětivý, autor knihy Místa zrychleného tepu, kde se píše i o Mimoni.
„I když mimoňští by se mnou asi nesouhlasili, to město je krásně rozptýlené, je tam spousta zelených ploch. A to je právě důsledek bombardování. Po sovětské armádě tam zase zůstalo mnoho nápisů azbukou, mimo jiné na nedalekém zámečku Kuřivody,“ doplňuje spisovatel.
Odchod vojsk připomíná náměstí
Milovice u Lysé nad Labem jsou jedním z nejpodivnějších českých měst. Vznikly vlastně znovu po odchodu sovětských vojsk. Armáda odešla 30. června a proto je tam dnes „Náměstí 30. června“. A na něm najdete hlavní místní „památku“ – Důstojnický dům s největší mozaikou ve střední Evropě.
Už jen ten zvláštní pocit, když jsem přijel po slepé koleji na milovické nádraží. Zdejší trať je takovou slepou vlečkou z Lysé. Metafora konce je patrná i na té železnici.
Plocha bývalého vojenského letiště Hradčany dnes slouží hlavně bruslařům a cyklistům.
Italský vojenský hřbitov na kraji Milovic. Hroby pochází hlavně z doby 1. světové války
Milovice jsou městem protikladů: vybydlené domy, paneláky, vojenské pomníky, ale také rezervace praturů a divokých koní a zábavní park Mirakulum.
Je to možná kruté, ale v Milovicích a Mimoni jsem měl podobný pocit jako nedávno v Terezíně a Josefově. Jako by vojáci odešli teprve nedávno. Přesto jsou Mimoň a Milovice důležitá místa pro české dějiny druhé poloviny 20. století.
