V sedle jizerskohorské hory Holubníku visí na sloupu malovaná tabulka, zvaná Bílá smrt. Na obrázku je na ní namalovaná starosvětská trojice pánů, kteří za sebou táhnou každý sáňky a obrázek doprovází dvojjazyčná básnička jak z Cimrmana, která končí veršíky: „Pamatuj poutníče, že v klínu těchto hor, přečasto bývá zima lítý tvor“.
Navzdory názvu připomíná Bílá smrt příběh, ve kterém nikdo nezemřel. Proto je oblíbená, populární a odvozuje od ní svou tradici i jizerskohorská Horská služba.
Trojice pánů z Liberce se se sáňkami vypravila v únoru 1909 do hor s tím, že je přejdou do Hejnic. A tak dlouho se posilňovali v poslední hospodě, až je na kopcích přepadla tma a vánice. Dva došli do údolí, ale tlustý hospodský zapadl do sněhu a museli se pro něj vrátit horalé s koňmi. Nakonec byli ještě nad ránem všichni v pořádku v teple.
Jizerské hory vynikají velkým počtem křížů, mohyl, pamětních desek a pomníků, které připomínají tragédie všeho druhu. Vraždy, lovecká neštěstí, sebevraždy, umrznutí či pracovní úrazy dřevorubců. Hodně jich je z 19. století a výjimečně jsou ještě starší.
V roce 1976 vyšla Kniha o Jizerských horách od přírodovědce libereckého muzea Miloslava Nevrlého, která byla zároveň i jakýmsi „katalogem“ klasických pomníčků, protože dějiny hor vyprávěla částečně skrz ně. Pro ilustraci, kniha v doplněném vydání popisuje asi sto dvacet křížů a ty tvoří od té doby jakýsi „základní kánon pomníčkářů“.
Wanderův pomníček je spojený s neštěstím při stavbě železnice z Liberce do Frýdlantu. Kameníka Wandera rozdrtil balvan, který nakládal na vůz.
Dnes existuje i spolek Patron, který kříže opravuje. Pochopitelně, že novodobé kříže na místě dopravních nehod – často doplněné výmluvnou gumovou pneumatikou – do tohoto seznamu nikdo nezahrnuje. I tak se pomalu logicky čtyřicet let starý seznam neštěstí rozšiřuje o další „klasické“, i když mladší položky.
Zabitý mládenec
Ta vášeň se těžko vysvětluje. Je to trochu hra, okouzlují i ty dávné osudové příběhy. Tak si to jen vezměte, namátkou: Mezi lidmi oblíbený pytlák zvaný Stammel byl zastřelen hajným u Bedřichova v roce 1863 na svém posledním lovu, noc předtím, než se měl vystěhovat do USA (!). Jeho vdova s dětmi se tam pak opravdu vystěhovala a jeho prapravnučka Christine Birch, Američanka, navštívila Stammelův pomníček v roce 2018, totálně dojatá. Po 155 letech. Taky jsem tam byl trochu dojatý.
Některé pomníčky jsou i vyloženě umělecky krásné. Za nejkrásnější se považuje takzvaný Bäumelův kříž z roku 1842, který má ještě ten příběh, že byl zakreslen na starých mapách, ale několik desítek let ho nikdo nemohl najít, i když bylo jisté, že existuje. Až jednou ho náhodou našli vyčerpaní turisté v nejhustším lese.
Známá "pyramida" na Jizerce je ve skutečnosti sklářský památník.
Dnes už dokonce na internetu existují podrobné plánky a návody, jak pomníčky najít včetně souřadnic GPS a naváděcích fotografií se šipkami někam do mlází. Před desítkami let to bylo obtížnější. Bílá smrt se najde snadno, protože je na rozcestí turistických značek. Takže má na stupnici „obtížnost nalezení“ stupeň jedna. Ale to máme v Jizerkách i „pětky“. Ale zase, k většině z nich už vede udusaná pěšinka, protože hledačů je fakt hodně.
Pomníčky jsem začal hledat někdy v pubertě, když jsem na dovolené na chatě v knihovničce objevil Knihu o Jizerských horách. Dodnes vzpomínám, jak jsem byl na dovolené s babičkou v Lázních Libverda a měl čas mezi organizovaným obědem a organizovanou večeří. Babička seděla u bazénu a já řekl, že se jdu kousek projít. Kývla a já se dal do běhu a poznával Jizerské hory. Dal jsem třeba 20 kilometrů. Ovšem našel jsem většinou jen ty u cesty, kde to nedalo moc práce. V podvečer jsem babičce u bazénu zaklepal na rameno, že už se vracím z procházky.
Stammelův kříž upomíná na smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor, který ovšem zemřel o kus dál, dnes již pod vodami Bedřichovské přehrady.
Ještě v 90. letech spousta archivních pomníčků neexistovala, protože za socialismu se neopravovaly a zanikly. O to větší byla má frustrace, když jsem je nemohl najít. Dnes už jsou prakticky všechny na svém místě.
Pomníčky jsou i zajímavou kronikou proměny hor. Když si vedle sebe dáte fotky jednoho kříže v rozmezí padesáti a více let (a jsou dostupné), střídá se kolem nich les, paseka, les mladých smrčků a zase vzrostlý les.
Osobně mám nejradši pomníček s romantickým jménem „Zabitý mládenec“, který patří k nejstarším. Připomíná událost z roku 1825, kdy na staré poutní cestě z Hejnic do Liberce zavraždil nikdy nevypátraný vagabund zámečnického učně Neumanna, který šel do Hejnic navštívit rodiče. Na téměř roztomile naivisticky vymalované tabulce na pomníčku se pán s knírem vrhá na bezbranného mladíka.
Jeden z nejkrásnějších a nejstarších pomníčků zvaný Zabitý mládenec stojí pod Oldřichovským sedlem. Popisuje vraždu z roku 1825 a nese naivně namalovaný obrázek, na kterém tulák tluče mladého chlapce. Vrah nebyl vypátrán.
Ta naivní malba je pro pomníčky a kříže charakteristická. Na několika křížích třeba poletuje téměř veselý plechový andělíček, který přistavuje kalich, aby do něj stékala Kristova krev.
Běh jako pomníček
Zajímavé je, že základní otázku spojenou s pomníčky nikdo nikdy nezodpověděl – vlastně ani pan doktor Nevrlý. Totiž proč jich zrovna v Jizerských horách je tolik? V Krkonoších ani na Šumavě jich tak moc nemají.
Zřejmě to souvisí s pobožností a pověrčivostí Němců, co tu žili. A jinde možná majitelé panství pomníčky moc netrpěli.
Tradičně se v Jizerkách uvádí i jeden „nehmotný“ pomníček“. Je to Jizerská padesátka, která se běhá na paměť horolezců, kteří zahynuli pod zemní lavinou v Peru. Od této události uplynulo letos 50 let.
