Zimní Tyrolsko nic nenahradí. A tak odbočujeme z dálnice A12 mezi Kufsteinem a Landeckem, v sezonní špičce nechvalně proslulé zácpami, a projíždíme různě se klikatící a zužující údolí, na jejichž koncích je pět ledovců. Každý z nich je unikát, má nějaké „nej“ a nabízí jiný styl lyžování. A konečně i různé klientely.
Výhodou je, že mezi jednotlivými lokalitami jsou přejezdy tak krátké, že je snese i sebevětší odpůrce přesunů. Kde jinde by se dalo během pěti dnů lyžovat v pěti naprosto odlišných ledovcových oblastech?
Nejrychlejší a nejpohodlnější dopravou na tento sportovní výlet by byl obytný vůz (existují typy uzpůsobené na zimní kempování). Řada skiareálů v Rakousku toleruje přespávání na parkovišti u nástupní stanice lanové dráhy. Ráno zamknete vůz a do minuty jste na lanovce. Pro méně odvážné jsou tu i zimní kempy.
My tento způsob nevolíme, prostor je prostor. A pak – co se zpoceným oblečením po lyžování? Přesouváme se prozaičtěji v užitkovém voze Volkswagen Multivan a náhonu na všechna čtyři kola, jak se hezky německy říká Allrad, brzy začínáme v horském zimním terénu blahořečit.
Na následujících řádcích podrobněji popíšeme, jak se lyžuje v Hintertuxu, Stubaier Gletscher, bondovském Söldenu, Pitztalu a vzdáleném Kaunertalu. A proč je každé z těchto míst jedinečné.
Tux jako vyjmenované slovo
Čeká nás první, nejširší a nejprůmyslovější ledovcové údolí, které snad není nutné v Česku představovat – Zillertal. Je sobota, jarní prázdniny jsou v plném proudu. Proč jsme si mysleli, že tam můžeme jen tak vjet?
Dvouhodinová fronta na sjezdu nás zamrzí a až později nad mapou spekulujeme, kudy jsme se měli vydat, abychom zácpu objeli. Na druhou stranu: tyrolská dálniční policie v posledních dvou třech letech zejména ve vypjatých dopravních špičkách nese tento přístup velmi nelibě.
Cesta do Mayerhofenu je slibná, za ním se to však začíná povážlivě klikatit. Přesto jde o jeden z nejpříjemnějších přístupů v porovnání s příjezdy k ostatním tyrolským ledovcům. A toto je navíc „pan ledovec“.
Hintertuxer Gletscher, nebo jednoduše Tux a jeho Gefrorene Wands s
3 288 metry nad mořem je něco jako vyjmenovaná slova – člověk si to musí odbýt, aby se mohl dál lyžařsky vyvíjet. Kdysi jsme tu lyžovali na Štědrý den, přestože počasí zrovna nebylo nic moc, osamělost (možná tu bylo tak dvacet nadšenců) na magickém svahu byla hodně silným zážitkem.
A pozor – tady si opravdu nejdéle zajezdíte. Tux jako jediný celoročně otevřený rakouský skiareál preparuje pisty 365 dnů v roce.
Černé peklo v bílém sněhu
A pak tu máme souseda, konkurenta těžícího z velmi výhodné polohy nedaleko tyrolské metropole Innsbrucku a především z přímé návaznosti na brennerskou dálnici A13 – stubaiské údolí s ledovcovou oblastí Stubaier Gletscher.
Sem je to z Hintertuxu okolo 125 kilometrů, přestože vzdušnou čarou ledovce nejsou tak daleko od sebe. My musíme nejdříve vyjet celým Zillertalem zpět na dálnici A12 a z ní u Innsbrucku opět sjet ve směru na Brennerský průsmyk.
Oproti Zillertalu je Stubaital o poznání stísněnější, nicméně pořád ještě je to minimálně do Neustiftu celkem příjemně široké údolí. Čítá několik hlavních obcí – Telfes, Fulpmes, Neustift, Milders, Krössbach, pak projedeme pár zatáček, které celkem slušně prověří řidičské umění, mineme několik více či méně osamělých příbytků a najednou se před námi vyloupne největší ledovcový skiareál Rakouska.
Stubai mě uchvátil v létě tak před deseti dvanácti lety. Bylo to jak v pekle: černé vrcholové skály proti modrému nebi, zbytky špinavého bílého sněhu na ledovcích a ticho. Takový poslední alpský ledovcový ráj, dalo by se říct s ohledem na masy turistů v posledních letech kdekoli a kdykoli.
V zimě je stubaiský ledovec vzhledem ke snadné dostupnosti jednoznačným cílem obyvatel obou metropolí – jak té tyrolské, Innsbrucku, tak bavorské, Mnichova. S tím se prostě musí počítat.
My jsme tu v odpoledních hodinách, kdy už je většina sportovců tak nějak unavena. Parkování je proto snadné – dostaneme se skoro až k nástupní stanici lanovky Gamsgarten v 1 750 metrech. Rychle přezkáče, lyže a jde se na to. Skipas už máme v kapse. A pak už jen vyjedeme do 3 210 metrů nad mořem.
Stojíme těsně pod Top of Tyrol, podle časopisu GEO na jedné z deseti nejkrásnějších vyhlídek světa. V dálce se v bílých mracích rýsuje více než sto třítisícovek. A abych nezapomněla – prý jsem právě teď, pokud jde o sníh, v nejjistějším regionu Alp. Jak už jsem říkala: každý z tyrolských ledovců má nějaké to nej. A na Stubai jich je opravdu požehnaně.
Od davů za Bondem
Po majestátním Hintertuxu a okouzlujícím, i když trochu přelidněném Stubaier Gletscher se přesouváme dále na západ. Opouštíme stubaiské údolí, kam se o víkendu za jasného počasí vypravila snad půlka Innsbrucku. Čeká nás další tyrolské lyžařské středisko, které je mimochodem díky natáčení „bondovky“ s Danielem Craigem slavné po celém světě. Prostě NEJ-filmovější Sölden.
Do ötztalského údolí se nejdříve musíme dostat. Do Söldenu je to z ledovce Stubaier Gletscher vzdušnou čarou, co by kamenem dohodil. Po silnici to však vydá na nějakých 120 kilometrů. A sněhová kalamita na dálnici A12 není nic, co by napomáhalo rychlému přesunu. Ještěže děti vzadu v sedačkách spí, z bílé tmy by byly sice nadšené, ale z nervózní maminky v lehké panice už méně.
Průjezd Ötztalem je o poznání stísněnější. Ty tam jsou rozsáhlé údolní pastviny protnuté železnicí v Zillertalu. Tady už se musíme soustředit na jízdu a nerozptylovat se takovými záležitostmi, jako je například Aqua Dome v obci Längenfeld.
Termální lázně na tehdejší dobu s moderním wellness s otevřenými kruhovými bazény plnými (namixované) termální vody jsou tady už nějaký ten pátek. Navštívila jsem je přibližně před šestnácti lety, pár měsíců po jejich otevření. Tenkrát to byl tajný tip, zaručený relax, ovšem večerní klid v saunovém světě postupně objevili další turisté – průměrně jich sem přijede až 350 tisíc za rok. Přiznávám, tento alpský odpočinek mi zalezl pod kůži.
Stejně, nebo dokonce víc, mám pod kůží celý Ötztal. Ano, Sölden je mondénní, prominentní a drahý. V listopadu potkáte na parkovišti před údolními pokladnami opravdu hodně náročnou klientelu – soudě podle značek zaparkovaných vozidel. To však neznamená, že by se tady nedalo docela normálně lyžovat. A jezdí se tu opravdu božsky.
Na 144 kilometrech sjezdovek na třech třítisícových vrcholech: Gaislachkogl,Innere Schwarze Schneid a Tiefenbachkogl. „Na prkýnkách“ se tu lze dostat až do 3 340 metrů nad mořem.
Modré ledovce, unikátní vyhlídky, jedinečná lyžařská túra Big3, tyrolské Stuben a svahy plné výživných „eko“ a „bio“ pochoutek, vyhlášené (někdy až nechvalně) après - ski, nóbl obchody se sportovním zbožím, noční život, celebrity... Tedy když zrovna neřádí pandemie. Ale to nejlepší leží až na konci údolí, takřka na hranici s Itálií.
Obergurgl-Hochgurgl (trochu jazykolam) je schován za strmými zatáčkami, daleko od aut a nákupního šílenství. Sportovní svah rozeklaný rozsedlinou, jíž se právě z italských Dolomit valí „pára z hrnce“ v podobě nízké oblačnosti, je nezapomenutelný. Černá sjezdovka je tu tak černá, že i zkušení lyžaři na ni vyjíždějí s úctou a respektem.
Výš už to nejde
Ale jedeme dál. Nejbližší soused, ledovec Pitztal, je tentokrát vážně na dosah ruky, pokud by ji člověk na svahu Rettenbach v Söldenu natáhl. Ostatně, o propojení těchto dvou lyžařských gigantů se spekuluje už delší dobu, projekt počítá s investicí okolo 132 milionů eur, za něž mají vzniknout nové sjezdové tratě, lanovky i lyžařské tunely. Ale zatím je to jen sen.
Proto musíme pěkně po silnici, kde najedeme okolo 160 kilometrů. A hodně točivých. Pitztalské údolí je totiž ještě smrsklejší než to předchozí. Cestovatelé se slabším žaludkem by se na to měli připravit. Na konci však čeká jedno obrovské NEJ – nejvyšší bod, kde vůbec můžete v Rakousku lyžovat.
Výš už to nejde. Přesně 3 440 metrů nad mořem je horní stanice lanovky, záplava třítisícovek na všechny strany a dole kotel snad nejsportovnějšího tyrolského ledovce – Pitztaler Gletscher.
Přiznávám, dostat se až nahoru chce slušnou kondičku a dost sebezapření. Příšerný davový výjezd jedinou přístupovou cestou – lanovkou Gletscherexpress, v níž strávím osm ukrutných minut, abych překonala délku 3 786 metrů a převýšení 1 100 metrů, skousnu jen velmi neochotně. Odměnou je lyžovačka, na niž se nezapomíná.
Amerika v Alpách
A Kaunertal? To je prostě lyžování na konci světa. Ledovec nejvzdálenější od civilizace, který znají většinou jen fajnšmekři a sportovní týmy. Už samotný čtyřicetiminutový výjezd od posledního hotelu krajinou, která připomíná spíš Skalisté hory v Coloradu než Alpy, patří k mimořádným řidičským zážitkům. Okolo vás je všechno: švýcarské masivy, Dolomity, tyrolské velehory.
Vyjedete lanovkou Karlesjoch-bahn do 3 108 metrů nad mořem a světě div se, vystoupíte v Itálii. I když je ledovec zaříznut hluboko v údolí, nabízí duševní očistu, možnost meditace, odpočinek od přeplněných lyžařských resortů.
A možná by nebylo špatné, kdyby tu nefungoval ani mobil.
Praktické tipy
|
