Černé peklo v bílém sněhu
A pak tu máme souseda, konkurenta těžícího z velmi výhodné polohy nedaleko tyrolské metropole Innsbrucku a především z přímé návaznosti na brennerskou dálnici A13 – stubaiské údolí s ledovcovou oblastí Stubaier Gletscher.
Sem je to z Hintertuxu okolo 125 kilometrů, přestože vzdušnou čarou ledovce nejsou tak daleko od sebe. My musíme nejdříve vyjet celým Zillertalem zpět na dálnici A12 a z ní u Innsbrucku opět sjet ve směru na Brennerský průsmyk.
Oproti Zillertalu je Stubaital o poznání stísněnější, nicméně pořád ještě je to minimálně do Neustiftu celkem příjemně široké údolí. Čítá několik hlavních obcí – Telfes, Fulpmes, Neustift, Milders, Krössbach, pak projedeme pár zatáček, které celkem slušně prověří řidičské umění, mineme několik více či méně osamělých příbytků a najednou se před námi vyloupne největší ledovcový skiareál Rakouska.
Stubai mě uchvátil v létě tak před deseti dvanácti lety. Bylo to jak v pekle: černé vrcholové skály proti modrému nebi, zbytky špinavého bílého sněhu na ledovcích a ticho. Takový poslední alpský ledovcový ráj, dalo by se říct s ohledem na masy turistů v posledních letech kdekoli a kdykoli.
V zimě je stubaiský ledovec vzhledem ke snadné dostupnosti jednoznačným cílem obyvatel obou metropolí – jak té tyrolské, Innsbrucku, tak bavorské, Mnichova. S tím se prostě musí počítat.
My jsme tu v odpoledních hodinách, kdy už je většina sportovců tak nějak unavena. Parkování je proto snadné – dostaneme se skoro až k nástupní stanici lanovky Gamsgarten v 1 750 metrech. Rychle přezkáče, lyže a jde se na to. Skipas už máme v kapse. A pak už jen vyjedeme do 3 210 metrů nad mořem.
Stojíme těsně pod Top of Tyrol, podle časopisu GEO na jedné z deseti nejkrásnějších vyhlídek světa. V dálce se v bílých mracích rýsuje více než sto třítisícovek. A abych nezapomněla – prý jsem právě teď, pokud jde o sníh, v nejjistějším regionu Alp. Jak už jsem říkala: každý z tyrolských ledovců má nějaké to nej. A na Stubai jich je opravdu požehnaně.
