Konzumovat jen pohledem
Na filipínském ostrově Bohol najdete celkem 1 776 čokoládových kopců.
Čokoládové kopce z filipínského ostrova Bohol vznikly zvětráváním mořského vápence v podloží. A své pojmenování si vydobyly zvláštním vybarvením, které získávají v období sucha. Běžně za období dešťů jsou tyto kopce porostlé svěže zelenou trávou, ale jakmile přestane pršet, začne na nich vegetace odumírat. A kopce se tím poměrně rychle přebarví do na pohled velmi chutného odstínu.
Těch různě vysokých čoko-kopců, z nichž některé mají desítky metrů a nejvyšší měří až 120 metrů, je tu na ploše padesáti kilometrů čtverečních roztroušeno celkem 1 776. A 1 260 z nich je nahuštěno těsně u sebe. Odkud ta přesná čísla? Filipínci je mají dobře spočítané, Čokoládové kopce jsou chráněnou památkou. Přístupná není ani výletníkům, je možné ji jen sledovat z vyhlídkové plošiny u turistického střediska.
Příroda celé Číny na jednom místě
Národní park v Čang-ťia-ťie patří ke skutečným klenotům Číny, který si tu velmi považují. Dokazuje to mimo jiné i to, že byť pokrývá plochu 264 kilometrů čtverečních, přístupná zahraničním turistům je jen jeho malá část.
Ve skutečnosti toho oblast Wu-ling-jüan nabízí mnohem víc než jen porostlé skalní věže, připomínající planetu Pandora z filmu Avatar. Celý Čang-ťia-ťie je totiž „ekologickou“ anomálií.
Kaňony a vysoké skalní věže vytvářejí silné vertikální členění, spoustu gradientů. Zjednodušeně řečeno, při zemi tu rostou rostliny mírného pásu, v partiích vystavených slunci zase ty tropické a ve výškách pak subtropické. A kolem jeskyní – kterých je tu přes čtyřicet – pak ještě další botanické unikáty.
Dohromady tak v této přírodní zahradě roste na tři tisíce druhů rostlin. Prakticky vše, co roste v celé Číně, je tu nastřádáno hezky pohromadě.
Největší zrcadlo světa
Solná pláň Salar de Uyuni. S projížďkou po největší přírodní zrcadlové ploše je třeba počkat až po dešti.
Největší zrcadlo na světě pokrývá plochu 10 582 kilometrů čtvereční. A abyste se v něm mohli prohlédnout, budete muset vážit cestu až do Bolívie. Právě tam totiž leží fenomenální Salar de Uyuni. Co tu čekat? Nečekané! Protože pohyb po zrcadlové ploše vám zcela převrátí vnímání reality.
K tomu, aby rozsáhlá solná pláň ukázala své kouzlo, je však třeba počkat na déšť. Do té doby si můžete čekání ukrátit třeba prohlídkou architektury, jež tu po staletí vznikala ze solných bloků. Nesetrvávejte tu ovšem příliš dlouho, zdejší klima je sice navýsost prospěšné alergikům a astmatikům, ale pořád je velmi vysušující.
Vlny zachycené v kameni
Lokalita Coyote Buttes North v Arizoně nepatří ke zrovna snadno dostupným.
O kráse Barevných vln už nejspíš něco tušíte. Snímky z nich totiž pravidelně zdobí kalendáře i publikace o geologických zajímavostech světa. Jen překvapivě málo lidí je ale zatím vidělo na vlastní oči. To proto, že lokalita Coyote Buttes North v Arizoně nepatří k těm zrovna snadno dostupným. A také proto, že přístup k této podívané je přísně regulovaný.
V jeden jediný den se sem nepodívá víc než 16 lidí, respektive čtyři skupinky po čtyřech výletnících. Jen tak je prý možné uchovat přírodní krásu místa nedotčenou. V době masové turistiky je to sice radikální, ale poměrně osvěžující. A kdy je na prohlídku Barevných vln nejlepší čas? Prý na podzim, když není ani horko, ani zima. Nejlepší fotografie tu prý lze pořídit během dne, kdy nejsou vidět žádné stíny, nebo v podvečer, kdy naopak ostré stíny nad zemí poskytují dramatické vizuální efekty.
Barevné vlny Coyote Buttes North v Arizoně. Čekací lhůta pro zájemce činí v tom nejlepším případě čtyři měsíce.
Skutečně ostrý zážitek
Národní park Tsingy De Bemaraha. Můstky nad propastmi nejsou příjemné těm, co trpí závratěmi.
Malgaština – jazyk, kterým se hovoří na Madagaskaru – je pro našince poměrně komplikovaný. Pokud ale zamíříte k Begaře, jedno malgašské slůvko se tu naučíte rychle. Tsingy. Znamená „Země, kde se nedá chodit naboso“. A skutečně, procházka zdejším národním parkem Tsingy De Bemaraha by byla v barefoot provedení nerozvážným až mučednickým počinem.
Celé území o rozloze 720 kilometrů čtvereční je krasovou oblastí, plošinou, v níž voda vyhloubila do vápence jeskyně a pukliny. A pak zmizela. Výsledkem je místo plné zvětrávajících ostrohranných skalisek, bodců, špic a jehlic. Přístupné je pouze po dřevěných chodnících a lanových mostech visících nad propastmi. A také je tu jedna ferrata pro dobrodruhy. Procházet se Tsingy De Bemaraha je jako výlet do jeskyně, ze které někdo sundal strop. Ale bosky to skutečně nejde.
Jezero pro Barbie
Ani dnes není cesta k australskému Růžovému jezeru úplně snadná.
Britský cestovatel Matthew Flinders popsal významnou část pustin Austrálie. Ale expedice z ledna roku 1802 jej málem stála kariéru. Jeho dosud nezpochybnitelnou reputaci totiž nahlodal objev jezera Hillier – vodního tělesa, ležícího na okraji ostrova Middle Island. Tvrdil totiž, že má sytě růžovou barvu. A tak to vypadalo, že strávil příliš mnoho na sluníčku, anebo že se dočista zbláznil. Jak se později ukázalo, měl pravdu.
Vody silně mineralizovaného Lake Hillier mají skutečně ten nejrůžovější odstín růžové. Obklopují jej písečné pláže, černavé skalní výchozy a lesy eukalyptů. Ostré barevné kontrasty tak vytvářejí naprosto surrealistickou krajinu, kterou určitě stojí za to vidět. Koupání je tu od roku 2012 zapovězené zákonem, ale stejně za moc nestálo. Koncentrace solí je tu totiž podobná jako v Mrtvém moři. Je těžké se tu potopit.
Zapomeňte na Plitvická jezera
Scenérie národního parku v Ťiou-čchaj-čou berou dech.
Žádné cestovatelské dobrodružství se neobejde bez následků. A následkem návštěvy Ťiou-čchaj-čou, národního parku v sečuánské provincii, bude, že nejspíš zapomenete na to, že existují nějaká Plitvická jezera. Dojem, který ve vás zanechají zdejší jezera a vodopády, je sice v mnohém podobný, ale také nesrovnatelně silnější.
Vodopády Ťiou-čchaj-čou vypadají tak trochu jako Plitvická jezera. Jen jsou tedy o dost mohutnější, s ohromujícími scenériemi všude okolo.
V rámci jedné lokality – od roku 1992 zařazené na Seznam světového dědictví UNESCO – uvidíte mnohastupňové vodopády, jezerní vápencové terasy, kaskády řek. To vše v kulise doprovázené tajemnými lesy, vysokými skalisky, staletými chrámy, se zasněženými vrcholky hor v pozadí. Koncentrace krásy a mimořádností je až nespravedlivá.
Kouzlo úplné izolace
Co nemělo křídla, zůstalo na Roraimě. Formy života na vrcholu stolové hory v Guyanské vysočině jsou světovými unikáty.
Cesta do pravěku, nebo spíš ještě mnohem hlouběji do minulosti naší planety? Něco takového vám může zprostředkovat výlet na Roraimu, jednu z největších a současně nejvyšších stolových hor Jižní Ameriky. Vysápat se na její vrchol ve výšce 2 700 metrů nad mořem není úplně snadné. Ale stojí to za to, nejen kvůli výhledu.
Plošina s rozlohou necelých 50 kilometrů čtverečních je totiž naprosto unikátní mírou své přirozené izolovanosti. Roraima je nepřístupným „ostrovem v krajině“ poslední dvě miliardy let. Patří k nejstarším geologickým útvarům planety Země. Takže druhy rostlin, které jsou tu k vidění, zpravidla nespatříte nikde jinde na světě.
