Vroce 1984 jsem jela do Japonska na turnaj Pan Pacific Open. Potřebovali jsme nejrychlejší možný spoj a bylo nám doporučeno letět přes Hongkong, tam přespat v tranzitním hotelu a druhý den ráno v cestě pokračovat. Kromě mého trenéra tenkrát s námi letěla i moje německá partnerka na hru. Když jsme v Hongkongu vystoupili z letadla a šli i odbavovacím překážkám, Klaudie bez problémů prošla.Pak jsme přišli na řadu my - když úředníci viděli naše české pasy, zavolali policisty, ti nás obstoupili se samopaly, donutili nás otevřít zavazadla a celou dobu na nás mířili. Potom konstatovali, že když nemáme víza, nemůžeme pokračovat dál. My jsme jim vysvětlovali, že jsme byli informovaní, že při přenocování v tranzitním hotelu víza nepotřebujeme, a navíc v té době sehnat vízum do Hongkongu bylo nesmírně složité, celá ta procedura by trvala snad rok. Na místě to každopádně nešlo. A tak to dopadlo tak, že jsme noc přečkali v letištní hale na jakýchsi prknech a druhý den ráno pokračovali do Tokia, kde mě vítali jako hvězdu. Taková to byla proměna během jediného dne.
8. dubna 2000
