Aletschský ledovec, ležící v srdci Evropy ve švýcarském kantonu Wallis, je nejen největším ledovcem Alp, ale i největším údolním ledovcem kontinentální Evropy.
Probouzíme se do chladného rána s nebem zahaleným šedými mraky. Teď rychle natáhnout pohorky a hurá ke sportovnímu středisku horské vesničky Fiesch. Před vchodem už čekají oba horští vůdci a během necelé čtvrthodinky je skupina kompletní. První lanovkou vyjíždíme na Fiescheralp v 2 212 metrech nad mořem a odsud pokračujeme na vrcholek Eggishorn přezdívaný „balkon Alp“.
Přesně v momentě, kdy dosahujeme konečné stanice v 2 867 metrech nad mořem, mizí poslední cáry mlhy a odhaluje se naprosto nevšední panorama: impozantní trio čtyřtisícovek Eiger, Mönch (Mnich) a Jungfrau (Panna) a hluboko pod námi také mohutný tok Aletschského ledovce.
V ten moment úplně zapomínám, že jsem během necelého roku u krále alpských ledovců už potřetí. Loni jsme putovali kouzelným Aletschským lesem, který je spolu s ledovcem a pohořím Jungfrau pod ochranou UNESCO. O necelý půl roku později jsme vyjeli legendární zubačkou Jungfraubahn do nejvýše položeného nádraží Evropy na Konkordiaplatz.
Tady se ve výšce 3 454 metrů nad mořem se sbíhají tři firnové proudy a tloušťka ledu dosahuje závratných 900 metrů (firn je přechodné stádium mezi sněhem a ledem vznikající opakovaným táním a mrznutím sněhu - pozn. redakce). A teď tu stojíme zas a jsme gigantickým ledovým proudem zářícím ve slunci všemi odstíny modrostříbrné fascinováni úplně stejně jako poprvé.
První zastávkou je horská chata Gletscherstube na břehu jezera Märjelensee, které jako by vypadlo ze švýcarské pohlednice. Po krátkém občerstvení fasujeme každý silné lano zakončené karabinou, které si uvazujeme kolem pasu. Jsem ve svém živlu - trekovat v nedotčené přírodě a ve svěžím alpsky kořeněném vzduchu je doslova očistou duše.
Po další hodince opouštíme úzkou pěšinu kroutící se podél močálů a míříme vzhůru. Ledovec před námi začíná pomalu ale jistě nabírat monstrózních rozměrů. Na ploché skále se rozdělujeme do dvou skupin a propojujeme se s odstupem dvou až tří metrů navzájem lanem. Bezpečnostní opatření, které může zachránit život, protože až osmdesát metrů hluboké trhliny jsou často schované pod zákeřně slabou vrstvou sněhu.
Před dvaceti tisíci lety z ledu vyčnívaly jen vrcholky okolních velehor.
A pak, po krátkém vzestupu po šedých od sutě umazaných bocích ledovce, se najednou ocitáme uprostřed kolosální měsíční krajiny. Vlastně ne, krajina je tu naprosto pozemská, stará miliony let. To my jsme vetřelci v té křišťálové říši.
Pohled na ledovec z dálky je úplně něco jiného než stát přímo na něm. Povrch podobající se zdálky zvlněné peřině se totiž zblízka mění v ledové kvádry velikosti rodinných domků. Jako směšně bezvýznamní mravenci tu stojíme uprostřed tajuplné, zároveň však nepopsatelně hypnotizující krajiny. Teprve tady je možné si alespoň trochu uvědomit gigantické rozměry ledovce: délku 23 kilometrů, šířku až 3,5 kilometru, odhadem celkem 27 miliard tun ledu.
Aletschský ledovecAletschský ledovec se nachází v Bernských Alpách a je největším (81,7 km²) a nejdelším (22,75 km) alpským ledovcem. I velikán Aletsch však začíná poskrovnu. Deset let trvá, než se jeden metr nového sněhu tlakem promění v jeden centimetr ledu - “stavebního materiálu“ pro až devět set metrů silný ledový krunýř. Další stovky let jsou třeba, než ledový jazyk steče rychlostí osmdesát až dvě stě metrů za rok ze svého rodiště na Konkordiaplatz v 3 800 metrech nad mořem pod hřebenem Jungfrau 23 kilometrů do údolí ke svému dnešnímu konci. Tak tomu aspoň bylo po tisíce let. Dnes bohužel gigantický Aletschský ledovec bojuje o přežití. A nejen on, ale i všechno živé na něm závislé. |
Kolem bublají desítky tyrkysových potoků a mizí v prasklinách. Prosakující voda tvoří dole slabou vrstvu, po které ledovec jako tuhá kaše klouže do údolí. Podle sklonu a roční doby urazí nahoře až dvě stě metrů za rok, dole pak osmdesát až devadesát metrů. Čím modřejší led je, tím je starší. Opakovaným táním a mrznutím je z krystalů postupně vytlačován uzavřený vzduch.
Obědváme na první ze dvou středních morén, které Aletschskému ledovci propůjčují jeho typický vzhled.
Suť, kameny i metrové balvany jsou původní boky ledovců, které se na Konkordiaplatz napojily k Aletschskému proudu.
A zatímco přesouváme voňavý obsah batohů do žaludku, průvodci nelení a udělují nám informativní rychlokurz. Třeba o ledových blechách lebedících si v puklinách nebo o povrchu ledovce coby geniálního ekologického zrcadla. Všechno, co člověk vypustí do atmosféry, spadne jednou zpátky na zem nebo tady zkrátka na ledovec. Ušpiněný a tmavý povrch pak neodráží sluneční záření, čímž se jeho tání urychluje. A tak jako prakticky všechny alpské ledovce je vlivem klimatických změn asi od roku 1870 i ten Aletschský na ústupu.
Zatímco se mezi roky 1870 až 2008 jeho jazyk zkrátil o 2,8 kilometru, jen během let 2007 až 2008 ubylo rekordních 67,5 metru. V horkých letech, jako bylo to letošní, roztaje za sekundu závratných osmdesát tisíc litrů.
Pitná voda, co mizí
Obří Aletschský ledovec je jednou z největších zásobáren pitné vody kontinentu, a tak s ním mizí nejdůležitější zdroj: voda. Stačí se podívat pod podrážky bot, aby si člověk uvědomil, že zdejší elixír života není nevyčerpatelný, ale postupně odtává a ztrácí se. Ke změnám dochází jen zvolna. Přesto se časové okno, ve kterém má lidstvo možnost ještě něco změnit, pomalu ale jistě zavírá.
Ušpiněný tmavý povrch ledovce neodráží sluneční záření, což urychluje jeho tání.
Ústup ledovce je dobře patrný i na nové brčálově zelené vegetaci na úbočích hor. Skály nejdřív poroste mech a jednoduché rostlinky, poté keříčky a po pár desetiletích začnou růst stromy. Kolem Aletschského ledovce jsou to hlavně světlomilné borovice limba. Kuriózním a zároveň úžasně fotogenickým důkazem tání jsou takzvané ledovcové stoly připomínající obrovské hřiby. Klobouk tvoří plochý kámen, který svým stínem chrání led pod sebou. A tak, když okolní led roztaje, zůstane mohutná ledová noha.
Pod botami to vrže a praská. Chvilku jdeme doleva, pak doprava. Ani vůdce nezná tu správnou cestu, protože neexistuje. Ledovec se neustále mění. Některé praskliny se uzavírají, o kus dál vznikají nové - podle toho, po jakém povrchu led teče. Několikrát se zdá, že jsme se dostali do slepé uličky, ovšem jen do té chvíle než průvodce cepínem do ledové stěny vyseká pár provizorních schodů.
A ačkoli při focení se lano ukazuje jako škodolibý nepřítel, naopak při překonávání úzkých mostků, kde se z obou stran otevírají hluboké pukliny, alespoň trochu snižuje hladinu adrenalinu. Na takový nevšední zážitek budeme ještě dlouho vzpomínat. A to jsme měli obavy, aby túra nebyla jen dvouhodinovou teorií a půlhodinovou otočkou na ledu.
Nakonec jsme na ledovci dobré čtyři hodiny, určitě i díky skvělému počasí. To vše nám dochází až cestou zpátky do údolí. Tam nahoře, uprostřed fantastické říše ledových krystalů vzdálené pocitově miliony světelných let od civilizace, byl čas naprosto irelevantní. Čas byl fuk, na čas nebyl čas. Kolik jsme asi dneska ušli kilometrů? Nohy mě každopádně bolí i vleže. Vzpomínky ukládám jako ten nejšťastnější lakomec.
Může se hodit...
|
Ledovec Aletsch leží v Bernských Alpách.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
