Profesionální fotograf Ian Williams patří k hrstce těch, kteří měli možnost v...

Profesionální fotograf Ian Williams patří k hrstce těch, kteří měli možnost v roce 2021 v rámci kontroly fungování ochranných opatření tunel navštívit. A zdá se, že se kolonie živých světýlek opravdu vzpamatovává. | foto: Ian Williams, Ian Williams Photography, Gwandalan, NSW, Australia

Turisté objevili v Austrálii tajemný zářivý tunel. A hned ho začali ničit

  • 56
Když se obklopeni temnotou zadíváte do záplavy drobných modrozelených světýlek na stropě Metropolitního tunelu v Helensburghu, přijde vám ten pohled všepohlcující. Vypadá jako hvězdná obloha. Bohužel si teď tento magický zážitek budou muset turisté odříct. K lokálnímu zázraku se totiž nechovali hezky.

V době svého dokončení – v roce 1887 – se nákladní železniční trať z Bomaderry do Illawarry mohla pochlubit sedmi tunely. Ten u stanice Helensburgh z nich byl nejdelší. Dosahoval skutečně úctyhodné délky 624 metrů, a proto se mu také přezdívalo Metropolitní.

Přezdívek a místních názvů měly tunely, mosty a zastávky Jižní pobřežní dráhy dlouhé 153 kilometrů, poměrně mnoho. Přece jen za dobu své existence trať třikrát změnila provozovatele, postupně se rozrostla na 56 zastávek, přibyl k ní osmý tunel, oboustranně se napojila na důležité dopravní uzly – přístav v Kembla a Sydney – a některé části své trasy zpřístupnila i osobní přepravě.

Tunel Helensburgh Glow Worm

Nikdy však nezměnila hlavní účel svého zřízení, kterým byla přeprava uhlí z dolů Coal Cliff Colliery. Když v této společnosti přešli z povrchové na hlubinnou těžbu (ještě dnes je největším hlubinným dolem Austrálie), přestala trať vybudovaná za více než milion liber kapacitně stačit svému účelu. Provoz na ní se postupně omezoval, přeprava uhlí přešla na souběžně vedoucí trať a původní Jižní pobřežní byla v roce 1915 uzavřena. Včetně onoho předlouhého Metropolitního tunelu u Helensburghu.

Ten byl ještě chvíli využíván jako sklad těžní techniky, než byl v roce 1928 zacelen betonovou zátkou s výpustí. Bezmála sedmdesát let se pak těleso někdejší trati zanášelo opadem a hlínou, zarůstalo bujnou vegetací, až se stalo v krajině zcela nezřetelné. Kdo o zabetonovaném tunelu předem nevěděl, za mechem porostlou betonovou zátkou, připomínající rostlou skálu, by ho netušil.

Představují se živá světýlka

V květnu 1995 právě tyto dvoumetrové betonové zátky museli odstranit stavební dělníci, aby zabránili akumulaci vody, která ohrožovala statiku tunelu, a tím i bezpečnost širšího okolí.

Modrozelená světýlka na stropu tunelu působila až přízračně.

Metropolitní tunel se tak po dekádách necíleně zpřístupnil veřejnosti. Alespoň tedy té části veřejnosti, která nehleděla na nějaký ten plot a cedule o zákazu vstupu. A také se zpřístupnil nepatrným živočichům, o jejichž existenci nemá většina lidí ponětí – dvoukřídlému hmyzu z čeledi Keroplatidae, kterým se česky říká bedlobytky. V tunelu je nešlo přehlédnout. Larvy i dospělci tohoto hmyzu jsou totiž bioluminiscenční. Podobně třeba jako naše světlušky.

Bedlobytky sice žijí v temnotách – v jeskyních a dutých kmenech dřevin – ale svou modrozelenou září k sobě vytrvale lákají další neopatrný hmyz, například komáry, které pak lapají a živí se jimi.

Bledý přísvit se z ústí Metropolitního tunelu nesl do krajiny a zesiloval spolu s tím, jak se zdejší kolonie bedlobytek postupně rozrůstala. A na náhodné turisty působila návštěva tohoto zapovězeného místa doslova magicky. Každý rok se sem za tímto zážitkem vydávalo stále více lidí.

Tunel pro všechny

Proslulost Metropolitního tunelu u stanice Helensburgh však byla dvousečná. Lidé za sebou zanechávali odpadky, přibývalo nevkusného graffiti na stěnách. Množily se i případy zranění nelegálních výletníků.

Když se v roce 2012 začalo hovořit o tom, že tunel bude znovu z preventivních důvodů uzavřen, vložila se do debaty neziskovka Helensburgh Landcare. Nadšenci a obdivovatelé historie slíbili, že tunel udrží bezpečný, čistý a přístupný. Jenže ochránit starý tunel se stropem pokrytým čímsi, co nápadně připomíná mapu hvězdné oblohy, se ukázalo být hodně nevděčným úkolem.

Profesionální fotograf Ian Williams patří k hrstce těch, kteří měli možnost v roce 2021 v rámci kontroly fungování ochranných opatření tunel navštívit. A zdá se, že se kolonie živých světýlek opravdu vzpamatovává.

Kromě občasných záplav lidé z Helensburgh Landcare sváděli velmi nerovný boj s vandaly, lovci adrenalinových zážitků, vyznavači přírodní magie a satanisty, lidmi vyvolávajícími ze záhrobí duchy vlakem přejetých horníků, a ponejvíce pak senzacechtivými fotografy, kteří do nitra tunelu svévolně pronikali a chovali se tam příkladně nehezky.

Svítící potvůrky totiž nedokážou dlouhodobě přežít bez úplné tmy, a té jim nešetrní návštěvníci mnoho nedopřáli. Na kolejích uvnitř tunelu rozdělávali ohně, svítili si pochodněmi, svíčkami, bouchali tu petardami a hráli si s rachejtlemi, scénu pro snímky si osvětlovali výbojkami a reflektory, fotili tu s bleskem.

Uzavřeno na neurčito

Hmyz, potravně adaptovaný na temnotu, v takových podmínkách pochopitelně dost trpěl. V roce 2018 se kolonie bedlobytek, která ještě před pár lety pokrývala v souvislé svítící vrstvě čtyřiadvacet metrů délky stropu, smrskla na pár posmutnělých izolovaných světýlek.

Helensburgh Landcare na to musela zareagovat tak, že přístup do tunelu omezila trvale a na neurčito. V současnosti je tedy Metropolitní tunel u Helensburghu veřejnosti oficiálně nepřístupný. A bude zavřený až do té doby, než se zdejší populace „živých světýlek“ znovu vzpamatuje.

Největší atrakce místa je tedy momentálně mimo provoz a nezbývá než doufat, že se k ní budou návštěvníci – po jejím zpřístupnění – chovat o něco lépe. Přírodní světelná podívaná si zaslouží diváky, kteří se nebojí nevšední kráse obdivovat potmě.