Ve třetím údolí jsme u říčky spatřili dva stany - naše Rakušany -, takže jsme se rozhodli jít dál. Utábořili jsme se za další hodinku, v půl šesté, na malinkém paloučku u cesty, který romanticky obtékal zurčící potůček.
Jen co jsme si uvařili polívku a vlezli do stanu, začalo pršet. V noci několikrát přestalo a znovu začalo, naposledy krátce po rozednění. Měli jsme ale štěstí, protože po snídani vysvitlo slunce, takže nám před odchodem ještě stačilo uschnout tropiko.
Malebná vesnička Takesí
Těsně pod námi byla malá vesnička - ukázalo se, že jde právě o Takesí, podle níž (a stejnojmenné říčky) se stezka nazývala. Ležela v necelých čtyřech tisících metrech, což byla vhodná výška k pěstování brambor. Pastviny pro své lamy a alpaky měli vesničané výš (bezpochyby k nim patřila i ta naše baba).
U miradoru
Napřed jsme šli pořád dolů podél potoka, pak se ale stezka zdvihla a vedla nás po úbočí kopce. Dno údolí hluboko pod námi bylo zarostlé bujnou vegetací. Kolem poledne jsme došli k ostrohu, kde se stezka prudce stáčela doprava. Byla zde vyhlídka - mirador -, kde na paloučku stála krásná kamenná chaloupka s doškovou střechou, před ní ohniště, jídelní stůl, ale ani živá duše.
Odtud stezka opět klesala po úbočích příkrých strání a zrovna když jsme se divili, že nikde nevidíme žádné lidské obydlí, objevila se za zatáčkou víska Estancia Kakapí. Byl to shluk asi pěti domů (dva s velkých nápisem Coca-cola), před nejvýše položeným pak visely spacáky a řada ponožek - naše rakouská parta se utábořila přímo na jeho dvorku.
Osvěžení v hospůdce u Pepého
Dům, který zároveň sloužil jako turistická chata a osvěžovna, vlastnil jistý Pepé. Byl to milý, tichý chlapík, který působil dojmem inteligentního milovníka přírody (ukazoval nám květiny a stromy, které vysázel, hovořil o místní fauně: jeleni, orli, občas i medvěd). Žil sám, hlavně z turistů. Prý jsme první Češi, které pamatuje.
Po dalším krátkém sestupu jsme došli k řece (Río Quimsa) a na blízké loučce se utábořili. Byla to naše poslední noc na treku (nazítří nás čekaly již jen zhruba tři hodinky chůze), takže jsme si po večeři udělali ohýnek a zcela bezostyšně si romanticky užívali (vlahá noc, nepršelo, žádní komáři, no prostě paráda).
Ranní deštíček už nám náladu nemohl pokazit. Obligátní čajíček z koky se sladkými koláčky, balíme a pak už kratší stoupání do posledního kopce - zde mirador - a opět dolů k řece, teď již v betonovém korytu, které ji nakonec přivedlo do vodní nádrže s přepustí. I stezka se už proměnila v betonový chodníček.
Hornická zchátralá vesnice
Až jsme vysoko na stráni spatřili vesnici Chojlla, opravdu hodně ošklivou (polorozpadlé barabizny, střechy z vlnitého plechu, hromady odpadků). Melancholicky jsme procházeli touto bezútěšnou hornickou osadou, cílem naší cesty až na malé náměstíčko na kopci - kde už čekali Rakušané!
Opět jsme měli štěstí - nezmeškali jsme jediný odpolední autobus (představa noclehu v depresivní vesnici byla neveselá), a navíc jsme se do něj i vešli. Před drobné peripetie (hodinové zpoždění, porucha na převodovce, hodinka šlapání po silnici, zatímco řidič spravoval, než nás opět nabral) jsme nakonec v pořádku dorazili zpátky do La Pazu. Trek se vydařil.
 Polámal se mikrobus |
 Domečky vesnice Takesí |
 Pepého hospůdka |
 Mirador - vyhlídka na Takesí trial |
 Hornická vesnice Chojlla |
