Nešlo vystoupit. Sedím uprostřed oprýskaného minibusu, po levici stokilová máma začala kojit plačící tříměsíční miminko a napravo se dvojice staříků tiše modlí. Dvacet lidí v zajetí hazardéra, který řídí tro-tro jako blázen.
Tro-tro. Pokud chcete poznat, jak se žije v daleké africké zemi, která v sobotu porazila české fotbalisty na mistrovství světa, musíte si opakovat ten zvláštní výraz - tro-tro. Pak možná leccos pochopíte.
Slovo tro pochází z jazyka ga, za anglické nadvlády znamenalo tři pence neboli levně.
Tro-tro je v Ghaně cestování. Minibus s klimatizací nebo dodávka s vymlácenými okny a se dvěma ovcemi na střeše. Prostě tro-tro.
Na cestě z města Kumasi do Takoradi jsem narazil na řidiče, který si zahrával s osudem. Svým, mým a všech ostatních. Říkejme mu třeba Jack, to je jedno. Na zadních dveřích měl nalepené tři obrázky Ježíše Krista, nad volantem se pohupovala národní vlaječka, fotbalový míč a malinký kříž. A pod ním se leskl stříbrný nápis I Thank God - Děkuju Bohu.
V rukou kamikaze...
Proboha, kamikaze. Když viděl nápis Slow Down, přišlápl plyn, přitom měl zpomalit. Přes hrboly přeskakoval, nedbal předpisů a ze všeho nejvíc nesnášel, když jel někdo před ním. Musel ho co nejdřív předjet.
Během 300 kilometrů nehnul ani brvou, snad ani nemrkal. Jen jednou se podrbal na velkém černém nose, když mu kapka potu sjížděla z čela. "Tak rychle jsem ještě nejel. A to je mi čtyřicet a do Takoradi jezdím každý týden," ulevil si Mohamed, když jsme po dvou hodinách zastavili na čurání. Dýchal zrychleně a mluvil pomalu.
A náš řidič Jack? Ten obrátil třetí kazetu s Bobem Marleym, pustil ji nahlas a znovu sešlápl plyn. Šílenec. Na rozmlácených silnicích letěl přes 120 kilometrů za hodinu a já se bál zavřít oči. Najednou zapípala zpráva v mobilu. Karel Fencl, bývalý stíhací pilot, který se v Takoradi usadil, napsal: "Hlavně ať se nenabouráte. S tro-tro se to stává."
Uf. Dojeli jsme, zpocený a rozklepaný vystupuju v Takoradi a zaříkám se: Do tro-tro už nevstoupím. Omyl. V přátelské zemi v Guinejském zálivu se nedá cestovat levněji a rychleji. Řidič Jack, nebo jak se vlastně ten gauner jmenoval, už mi naštěstí do cesty nevstoupil.
Fotbal na pláži patří k nejoblíbenějším kratochvílím Ghaňanů
Tro-tro vás nemine
Když přijedete do Ghany na výlet, tro-tro vás nemine. Je všude. Malé mikrobusy se čtyřmi řadami sedadel, ve kterých se cítíte jako sardinky. Jízdní řád neexistuje, musíte se doptat, kde mají tro-tro stanoviště. Pro Evropana chaos, pro místního kolorit.
Řidič pokaždé čeká, než se celá dodávka zaplní, takže se vám může stát, že sedíte třeba hodinu nebo dvě, než se auto rozjede. Prázdná dodávka by prodělala, tak se čeká. "Ještě deset minut," opakují náhončí, kteří jako supy létají po nádraží a verbují pasažéry na cesty.
Potom kolem dodávky tak dlouho pochodují trhovci, většinou nezletilé děti, dokud si něco nekoupíte. Na hlavách nosí rajčata, rozteklou zmrzlinu, pečené koblihy, sušenky, žvýkačky nebo skříň s kapesníky, které se na delší cesty hodí, protože se zaručeně hned zpotíte. Nejvíc jde na odbyt voda v igelitových pytlících. "Ice, water, ice!" vykřikují trhovci a z oken tro-tro se ozývá pronikavé syčení, což je způsob, jak si Ghanci říkají o pozornost.
Některá tro-tro sice připomínají rozbité vehikly z vrakoviště, ale spolehlivější dopravu v Ghaně neseženete. Tedy pokud nejste boháč, který si může dovolit auto nebo vlastního řidiče.
Taky se můžete spolehnout na prostornější a pomalejší autobus, jenže ten jezdí jednou dvakrát za den, a navíc je dost malá šance, že se do něj (bez úplatku) vejdete. O vlakovém spojení raději nemluvit. Koleje existují jen mezi třemi městy, a když se usadíte do "kupé", šlapají vám po nohou slepice a vyhublé kozy.
Je takřka jisté, že vás tro-tro v Ghaně uvězní. Za obyčejné půlhodinové vzdálenosti zaplatíte 10 tisíc cedis, což je v přepočtu přes dvacet korun. Když máte víc peněz, můžete si říct o prominentní místo u okna. Za půldenní výlet dáte zhruba šest dolarů. Cena také záleží na kvalitě vozu. Dost možná se ocitnete v dodávce pro šestnáct lidí, ale bude vás tam dvacet.
Život je boj
Vystoupit můžete vlastně kdykoli, stačí na řidiče zakřičet: Bástop! Bus stop, autobusová zastávka.
Každý řidič tro-tro bez výjimky vozí na zadním okně svůj duchovní vzkaz. Pokud se do bývalé anglické kolonie vypravíte, sami uvidíte: Když nevěříš v Ježíše Krista, nežiješ. Miluj svou ženu.
Bůh mi pomůže.
Život je boj.
Moře nikdy nevysychá.
V tro-tro se lidé potí, modlí se, zpívají, vrtí se do rytmu reggae, telefonují, mlčí, bojí se, objednávají, platí, nadávají, radí, házejí odpadky pod sebe, kojí, tlachají, plivou, čtou si, poslouchají fotbalové přenosy, spí, nebo se aspoň pokoušejí spát.
Po týdenní zkušenosti s tro-tro jsem vyjel ze čtyřmilionové Akkry k Atlantickému oceánu a stejně mě překvapilo, že k nám nasedl zpocený pastor, který půl hodiny zpíval žalmy. Když jsem na křižovatce před vesničkou Kokrobote křikl "bástop!", pastor se otočil, podíval se mi do očí a řekl "amen".
Tak končí zajatec tro-tro.
DO PŘÍRODY. Ghana, to je přátelská země v Guinejském zálivu, která teď žije fotbalem. |
Fotbal na pláži v Ghaně |
 Ghana |
 TRO-TRO. Jízdní řád v těchto autobusech neexistuje, musíte se doptat, kde je zastávka. Pak se čeká, až se vůz naplní. Teprve tehdy se vyráží na cestu. |
 Ghana |
Ghana |
